Rozhlas: O něco chudší aneb Konec jedné večerní školy

Email Tisk PDF

Václav Kahuda Igor Malijevský foto fbZávratný je paradox současné nabídky i dostupnosti kulturních a uměleckých počinů: je přebohatá až k nepřehlednosti. Představím zde jeden rozhlasový pořad, o němž se domnívám, že se mu zasloužené pozornosti zatím nedostalo také kvůli onomu paradoxu hojnosti. Soudím tak z toho, že když ona umělecká relace nedávno skončila ‒ po pozoruhodné a veřejně proběhnuvší neshodě ‒ nezačala o tom žádná veřejná debata. 

 

 

Jedná se o pořad spisovatelů Igora Malijevského a Václava Kahudy (na snímku nahoře) Večerní škola. Od loňského března do letošního září se vysílal téměř pravidelně každou třetí středu v měsíci hodinu před Večerní škola průkazpůlnocí v rámci Čajovny na stanici Vltava.
Pětačtyřicetiminutová relace s podtitulem „Existenciální škola pro všechny, kteří chtějí vědět víc, než je zdrávo“ přinášel (sebe)ironické dialogy moderátorů na témata lásky, dětství, umění a různých (dalších) podob životních úzkostí a trampot. Východiskem byly zpravidla odpovědi na ‒ většinou nejspíš fiktivní ‒ dotazy od posluchačů. Dvojice umělců se chytře pohybovala mezi parodií různých poraden, filozofujícími glosami a poetickými miniaturami. Malijevský s Kahudou ‒ Pat a Mat volnočasového vzdělávání dospělých ‒ vtipně využívali poznatků zejména z psychologie. Častým prvkem byly hutně podané dystopické vize inspirované zprávami o objevech a trendech biomedicíny a kybernetiky.
Červenou nití Večerní školy byl výsměch všelijakým hloupostem, které odvádějí od autentického života, a klikaté, hořce humorné povzbuzování k němu. Oporou k tomu bylo využívání různých uměleckých děl, ať ve výrazné hudební stránce pořadu, nebo v hravých recenzích klasických děl světové literatury či přednesem vlastních veršů Igorem Malijevským.
Načasování Večerní školy na nedělní noc Vltavy bylo vynikající, hlasy Kahudy a Malijevského se velmi dobře poslouchaly.

 

Bratři Karamazovi v emotikonech
Zde je několik ukázek, čeho také se ve Večerní škole dostalo posluchačům. Letos v dubnu gargantuovský Václav Kahuda pojal recenzi Dostojevského Běsů tanečně. V listopadu 2015 doprovodila hovory o „novém pojetí osobního kouče“ a o soužití se samotou hudební linka představující různé verze původně africké písně Lev dnes v noci spí (Mbube/ Wimoweh/The Lion Sleeps Tonight). Loni v srpnu lektoři Večerní školy své úvahy kroužící mezi tématy znovuzrození, novorozenců, bytí intelektuálem a neopětovaných lásek propojili s písněmi z prvního alba skupiny Mňága a Žďorp. Mimochodem, v jednoho novorozence se tehdy Václav Kahuda jogínským cvikem proměnil  přímo ve studiu ‒ stejně jako již zmíněná recenze Běsů tancem šlo o jedinečný, skvostný okamžik české rozhlasové historie vůbec…
Letošní srpnový díl přinesl kromě jiného miniportrét kontroverzního psychologa Petra Bakaláře ve spojitosti s jeho novou knihou Tak pravil mimočlověk. Mezi výborně zvolenými citáty zazněl například tento: „Bude muset zorganizovat policejní rekonstrukci seznámení svých rodičů. Něco mu tam pořád nehraje“. Nejeden posluchač Večerní školy asi přemýšlel, nebyl-li Petr Bakalář předobrazem jedné z výrazných vedlejších postav Kahudova opusu Vítr, tma, přítomnost (2014).
Příklad zmíněných dystopických vizí: v loňské červencové relaci Václav Kahuda po zmínce o tom, že kdesi viděl seznam snad osmi set různých smajlíků, na slova Igora Malijevského o potřebě vydání výkladového slovníku k těmto emotikonům navázal načrtnutím vývoje, kdy budoucí F. M. Dostojevskij napíše/přepíše příští Bratry Karamazovy právě těmito symboly.
Večerní škola, jak vidno, byla i jakousi melancholickou rozhlasovou klauniádou. Leitmotivem byl také úsměv nad tím, co může noční rozhlasový pořad znamenat pro citlivé a otevřené posluchače.
Večerní škole se ze strany Českého rozhlasu nejspíš nedostalo žádné zvláštní propagace. Je to škoda, protože ta relace dovedně oscilovala na pomezí vysoké kultury, kdy některé narážky plně vychutnali jen poučení posluchači, zároveň byla ale šířeji přístupná. Obzvlášť pro ty, kteří přinejmenším v dětství zažili předlistopadovou dobu, k níž se ve Večerní škole vázaly některé dialogy (Vltava ostatně mnoho mladších posluchačů nemá). Ještě k možnému „posluchačskému potenciálu“: relace se zčásti pohybovala (po svém, originálně) na poli, které už vydatně a pro širší publikum zkypřili jiní. Kupříkladu pamětí „Husákových dětí“ a humoristickou i lehce satirickou kulturní kritikou fejetonista Nového Prostoru a mystifikátor Jan Stern, komediální tematizací různých úchylek nejen Jan Švankmajer (Spiklenci slasti), ale i Petr Zelenka (Knoflíkáři). Mezi milovníky literatury (by) se Večerní škola nepochybně líbila velké části publika Emila Hakla ‒  doporučuji porovnat třeba jeho povídku Podivín z knihy O létajících objektech a motiv mašíblů ‒ osamělých modelářů z rozhlasové výuky „nepovinného předmětu život“ z loňského června.

 

Co natropil Retrosexuál
Retrosexuál foto youtubeVečerní škola skončila letos v září neshodou kvůli údajné nepřijatelnosti písně Retrosexuál pro vysílání Čajovny. Malijevský s Kahudou vyřazení této písně z již hotového dílu poněkud přepjatě označili za cenzurní zásah, redakce (bez uvedení jména nebo jmen redaktorů) odpověděla vágně: „Píseň Retrosexuál byla, navíc v kontextu celého vydání pořadu s tématem Gay Pride Plus, z našeho pohledu za hranou“ (obojí z facebookové stránky Večerní školy). A ironicky tvůrcům popřála „štěstí při hledání svobodnějšího prostředí v tuzemském éteru“. 
Ponechme stranou velkou odlišnost ironie používané tak, jak činila právě Večerní škola, od ironie těch, kdo mají rozhodovací (pravo)moc a dobře vědí, že kromě nějakého komunitního rádia se zcela mizivým posluchačským záběrem se podobný pořad v České republice jinak než díky ČRo do éteru nedostane. Snad se výrok redakce ohledně „bytí za hranou“ dočká veřejného objasnění alespoň na oné facebookové stránce. Vždyť Malijevského text  písně Retrosexuál svým smyslem může vyhovovat i nejednomu konzervativci a je otázka, jestli textu příslušný redaktor nebo redaktoři neporozuměli jen prvoplánově, prostě na „první špatnou“. Což by bylo zvláštní, vždyť do té doby byla relace také jejich zásluhou tím, čím byla. Na webu nedělní Čajovny je Večerní škola i dva měsíce od  svého konce charakterizována jako „filozoficko-mystifikační“, a tedy nepochybně autorský pořad. Snad se to celé ještě vyjasní. 
Soudím, že publikum Vltavy chápe velmi dobře, že při posuzování přijatelnosti silných výrazů v umění záleží na jejich funkci a kontextu, nikoliv na jejich nominální lexikologické charakteristice.  

 

 

 

Rozhlasoví motýli

Že se prostě podobné pořady někdy vyčerpají? Že je plným právem redakce nastavit i meze tolerance vůči peprným slovům? Že byla Večerní škola tak či onak spíše maličkostí, zábavním dílkem pro hrstku intelektuálních posluchačů ‒ a to asi hlavně mužů, protože (by) řada i velmi vzdělaných a múzických posluchaček k relaci nejspíš měla kvůli místy drsnému humoru a mnohostranně probíranému outsiderství obdobně odmítavý vztah jako třeba vůči Haškovu Švejkovi? To vše je možné, zkusme se na to ale podívat šířeji i trochu pateticky. Každý den prý na Zemi vyhyne kolem padesáti druhů rostlin a živočichů. Děje se to částečně ‒ jako již od nepaměti ‒ i prostou evolucí, ale tempo vymírání druhů se natolik zrychlilo, že to mnoho moudrých lidí pokládá za obrovské nebezpečí. Varování někdy zaznívá i z pragmatického nebo ekonomistického hlediska: nikdo totiž s jistotou neví, zda právě vymizevší rostlina xy by v budoucnu nepřispěla k výrobě nějakého převelice potřebného léku.
Obdobně to platí také pro kulturu a umění: zdařilé počiny z těchto polí mají i takový přínos, že pomáhají bystřit smysly, orientovat, rozpoznávat toxické myšlení, nejrůznější předpojaté řečové rámce a diskurzivní šalby. Obzvlášť dobře to umějí díla, která mají humor typu „smát se znamená lépe věděti“. A čertovské kvítko Večerní škola ho takový mělo. Obávám se tedy, že jsme změnou v nedělní Čajovně zchudli i ve výše naznačeném celostním smyslu. Zkusme tu věc ‒ stejně jako mnohé jiné obdobné ‒ promýšlet také s vědomím takzvaného efektu mávnutí motýlích křídel: i zdánlivá drobnost může mít v budoucnu dalekosáhlé následky.


Autor je vysokoškolský učitel a člen Rady ČRo. Článek vyjadřuje jen jeho vlastní názor, nemá tedy nic společného s postoji RČRo. Autor se nezná s tvůrci ani s redaktory pořadu Večerní škola.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 29 Listopad 2016 13:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři