Peter Lomnický: Západ se bojí skutečnosti

Email Tisk PDF
Lomnický Peter foto K NechvílováSlovenské Národní divadlo v Bratislavě uvedlo v červnu premiéru hry Petera Lomnického Strach. Tleskalo se ve stoje. Je pro nás dnes téma strachu altuálnější než dřív? A čeho se bojíme?
 
 
 
Ve hře Strach píšete: „Kdysi byli úspěšní a neúspěšní dvě malé skupiny a mezi nimi normální lidé, ale dnes jsi buď nahoře, anebo lůzr.“ Máte pocit, že dřív bylo líp?
Já jsem to nemyslel tak, že dřív bylo líp, to jen jedna konkrétní postava z mé hry má takovýto pohled na svět a mám pocit, že tak to v jistém smyslu i je, ale netvrdím, že dřív bylo líp. Asi nebyli lidé dřív tak tlačení k úspěchu nebo ten úspěch nebyl tak důležitý. Každopádně pro tuto jednu postavu ze hry Strach je úzkost z neúspěchu určující.
 
 
Takže jste tím nechtěl vystihnout či zesílit nějaký problém dnešní doby?
Ne, to jen, že přes tu postavu se něco ukazuje. Té postavě navíc umírá otec, mluví o tom, že chce prodávat smrt, má vztah k umírajícímu otci a z toho má úzkost. V té hře je naznačené, že jde o manažera nebo o někoho, kdo pracuje v oblasti zdravotnictví. Je to úspěšný člověk, který si přes práci řeší problém s umírajícím otcem, a na druhé straně, když ještě i v práci začne selhávat, tak práce přestává být obranou před tou primární úzkostí. Jde o příběh člověka, který hodně pracuje a snaží se být velmi úspěšný, čímž se mu daří stavět si obranný štít před úzkostí z otcovy smrti. Hlavním motorem k tomu, aby tolik pracoval, je tedy jeho úzkost.
 
 
Má být hra Strach vyobrazením aktuálních společenských problémů?
Je to tam naznačené. Jsou tam některé dnešní problémy, řekl bych, načrtnuté. 
 
 
Jak moc víte o svých postavách?
Toto není klasická hra. Vždy jsem si postavil určitý problém, a k tomu problému, abych ho dokázal předvést, jsem si vymyslel postavu. Potom během psaní postava získává tělo, někdy zůstává trošku nejasná, ale na prvním místě je to, co tam chci dostat.
 
 
Takže je to tak, že tato hra je především vyobrazením, skoro přehlídkou mnoha různých problémů a strachů dneška?
Ano, a ještě ta postava vzniká na základě toho, co v té hře, v nějakém jejím konkrétním místě, zrovna potřebuji dosáhnout.
 
Máte tedy dopředu vymyšlenou strukturu?
Mám, ale často to nakonec udělám úplně jinak. Vlastně nikdy nezůstane u těch prvních nápadů, u toho, jak o tom uvažuju na začátku. Určitě jsou lidé, kteří píší dlouho, a mají to rozvrhnuté víc dopředu, v tomto směru jsem trošku amatér.
 
 
Řekl jste, že nejde o klasickou divadelní hru. O co se tedy při psaní opíráte, abyste mohl věřit, že hra nebude diváka nudit, když ne o klasické dramatické postupy?
Především to chci dobře napsat, ale to chce každý, když píše. Vymýšlím v jistém smyslu atraktivní obrazy – starý vědec uprostřed nákupního centra zaseknutý ve skleněném výtahu –, které ovšem něco sdělují inscenace strach foto R Tapperta mají funkční význam z hlediska celku. Pak se vždy snažím každý obraz, který často skrývá nějaký příběh, podat víceméně nečekaně – z hlediska jazykového, myšlenkového i narativního.
 
 
Překládal jste Aristofanovo drama Oblaka, které v roce 2012 uvedlo Slovenské národní divadlo v režii Martina Čičváka. Kam se podle vás drama posunulo od antiky směrem k dnešku? Jak vypadá současné drama?
Tak to skutečně nevím. Dnes se ukazuje, že divadlo se dá udělat téměř z čehokoliv. Stačí si přečíst takového Pollesche, který si to ale píše pro sebe a nedává na své texty ani práva, aby to dělal někdo jiný. Člověk může být z těch textů zmatený, ale pak, když vidíte tu lehkost na jevišti, to je úžasné. Prima je, že se dnes dá zkusit cokoliv si někdo zamane. Pochopitelně ne všechno funguje, ale divadlo je vždy experiment, zkoušení. Někdy to vyjde, jindy ne. A nijak to nediskvalifikuje klasicky stavěná dramata. Právě naopak, já myslím, že vždy se k nim nakonec vracíme. Vždy se ve své podstatě ukazuje nějaký konflikt a důsledky činů nebo rozhodnutí.
 
 
Režisér hry Strach David Jařab v jednom předpremiérovém rozhovoru řekl, že divadla obecně uvádějí málo současných dramat, že stále opakují dokola ta stará, která tak dobře neodrážejí dnešek. Máte taky takový pocit? Mají snad divadla strach uvádět současné drama?
S tím bych úplně nesouhlasil. Mám pocit, že spíš záleží na jednotlivých divadlech. Některá jsou konzervativnější, ale to je normální. Já mám pocit, že přece jen se už dnes stále častěji dělají současné hry, stačí to srovnat se situací před deseti lety. Ale možná se mýlím.
 
 
Věříte, že práce je amorální a že se za ni dnes lidí stydí?
To je citát od Žižeka, který jsem použil ve hře Kapitál (pozn. red.: V režii Martina Čičváka uvedlo divadlo Aréna). Dnešní západní společnost je společností volného času – člověk by měl mít úspěch v práci, která není manuální, tedy ponižující, měl by být dostatečně zaplacený a měl by zároveň mít dostatek volného času, aby se mohl věnovat sám sobě a svému rozvoji. Touto cestou se společnost dnes snaží jít. Ze všech stran slyšíme, že máme být individualitou – máš být takový, jaký jsi, máš se osvobodit od představ svého okolí, svých rodičů, máš být sám sebou. Máš být prostě šťastný!
 
Aha a jaká to má negativa, že má být člověk šťastný, když to říkáte tak ironicky?
Tak já si myslím, že nic není víc stresující než muset být šťastný. 
 
Vás to stresuje?
Když se člověk moc snaží být šťastný, tak skutečně šťastný nikdy nebude. 
 
Ale to přece není z principu špatný cíl, chtít být šťastný.
Jenže co je to štěstí, o co se bude takový člověk snažit?
 
Třeba o to, aby se mohl radovat z libovolných každodenních maličkostí?
Ano, život je řešením každodenních problémů. Život se skládá ze samých blbostí, ale to si většina lidí neuvědomuje, proto když lidé přemýšlejí tak abstraktně o tom, že chtějí být šťastní, tak si často kladou různé cíle, jako například být úspěšný nebo být svobodný, a to jsou blbosti. Ne ty každodenní maličkosti, to naopak zase nejsou blbosti.
 
Věříte, že současná mladá generace neuznává poctivou práci? Podobné výkřiky jsem v poslední době zaznamenala v českých médiích, nevím, zda se něco podobného objevuje i u vás na Slovensku.
Toto říká každá generace o té, která přichází po ní. Nemyslím si to. Ani nevím, jestli se takový názor objevuje v médiích. To je, mám pocit, taková pitomost, která se vždycky omílá, že si neuvědomuji, je-li dnes to omílání intenzivnější.
 
Mám na mysli třeba i řeči o tom, že dnešní mladí nečtou a podobně.
Já myslím, že tohle se skutečně říkalo vždycky. To je to klasické, to za mých časů… Ti mladí… To ne jako my kdysi… My museli… Ale určitě má každá doba své specifické problémy.
 
A možná, že před deseti lety bylo méně úzkosti a strachu?
To nevím. Téma strachu se objevuje v literatuře i ve filmu někdy víc a někdy míň, ale neumím posoudit míru štěstí dnes a dřív. Podle čeho to mám posoudit? Už jen to, že kdysi vzniká nějaká literatura – ona nevzniká ze štěstí. Vzniká z toho, že člověk má potřebu něco dělat, chce něco změnit. A když je člověk šťastný, tak nechce nic měnit. To je stav, který člověk nechce změnit. Já si totiž myslím, že život není štěstí. Život je to, že to není to štěstí.
 
A co to tedy je?
Je to nějaká změna. Člověk se o něco snaží.
 
Štěstí je málo, ale nějaké být musí.
Ani to štěstí by nebylo takové, kdyby člověk jindy netrpěl, nebo se nemusel překonávat. Já si prostě myslím, že se dnes tak nějak zbytečně moc žvaní o tom štěstí. Tak jako se žvaní o lásce. Mladí lidi chtějí být zamilovaní. To je přece absurdní. Mnozí lidé jsou nešťastní proto, že to necítí, jak si myslí, že by měli cítit. Jejich emoce neodpovídají jejich představě o tom, jaké mají mít emoce. Ve své podstatě je to sranda, akorát člověk se na to málokdy umí takhle podívat. A nejhorší je, že já to můžu často i vědět, ale i tak mi to nijak nepomůže, to prozření často nestačí na to, aby se člověk zbavil fyzické úzkosti, i když ví, že jeho příčina je směšná.
 
 
Myslíte si, že by člověk měl mít svou práci rád?
Když člověk něco dělá, tak je dobré, když k tomu má nějaký vztah. To je, jako kdyby herec hrál ve hře, o které by si myslel, že je hloupá. I kdyby to byla pitomost, tak pokud v té hře chce nebo potřebuje hrát, tak si k ní musí najít nějaký vztah a nevnímat ji jako pitomost, a takto obdobně to asi funguje i s jinou prací. Často si prostě nemohou lidé dovolit připouštět, že se živí nějakou pitomostí.
 
 
Mě tato věta o lásce k práci zaujala osobně proto, že mám úzkost z toho, že budu muset jednou dělat práci, která mě nebude bavit. Je to jako nová mantra: hlavně mít práci, která mě bude bavit. Mnohem míň mi vadí nedostatek peněz než toto. Mám z toho skoro až fóbii. V Kapitálu ještě píšete:
Nejsi svoje zaměstnání, nejsi číslo svého účtu, nejsi peníze na tomto účtě, nejsi své jméno, nejsi to, co říkáš, nejsi, kdo si myslíš, že jsi, nejsi ani ten, koho z tebe chce mít tvůj psychoanalytik, nejsi své neurózy, nejsi své sny, jsi jen svůj strach.
 
Vaše hra Strach jako by volně navazovala na předchozí Kapitál.
V něčem asi ano. Obě ty hry jsou ve své podstatě o času a o smrti. Konkrétně toto místo byla parafráze na Klub rváčů Chucka Palahniuka. Ve střední části představení Kapitál je hodně citací. Bylo to vymyšlené jako show s Djem, ta střední část se jmenuje „ruiny současnosti“. Je plná frází, toho, co se často říká, co se křičí do světa. Takové smetiště dneška.
 
 
Hra Strach působí jako vaše snaha vyrovnat se s vlastními neurózami.
Ne, byla to hra na objednávku, stejně jako Kapitál.
 
 
I ta témata byla objednaná?
Ne, téma strachu jsem vymyslel já. V případě Kapitálu byla objednávka od divadla Aréna nějakým způsobem zdramatizovat Marxův Kapitál.
 
 
Takže se vám téma strachu musí zdát nějakým způsobem aktuální?
Začal jsem tu hru psát ještě předtím, než přišla „uprchlická krize“. Teď se o strachu stále mluví, takže to vypadá, jako bych tomu šel přímo na ruku. Původně jsem chtěl dělat kriminálku o teroristech, kteří nechají vybouchnout bombu nad Bratislavou, protože jsem měl vizi posledního obrazu, v němž lidé vylezou mokří z Dunaje přímo na scénu divadla. Chtěl jsem si dělat srandu z konspiračních teorií, ale potom se mi to zdálo málo. Ono je to tam nakonec jenom tak metaforicky naznačené, já jsem nechtěl o těchto problémech mluvit stejně, jak o nich mluví noviny. Dnes se o tom často a hodně mluví, ale myslím si, že to „co se říká“, už potom nemusím říkat já. Už to bylo řečeno, je zbytečné zdvojovat. Takže se snažím mluvit o strachu jinak než, řekněme, média.
 
 
Podobně jako mi nechcete říct, proč považujete strach za aktuální téma?
Strach je vždy aktuální. Původně jsem si chtěl dělat srandu z konspiračních teorií, které také vznikají ze strachu, z potřeby racionálně si vysvětlit některé věci, které se těžko vysvětlují. Což mě dovedlo ke strachu, ne nějaká má úzkost nebo to, že se dnes o strachu hodně mluví. Podobně jako s Kapitálem – když jsem si přečetl Marxe, tak jsem začal téma řešit na jiné úrovni, v existenciální rovině. A něco podobného se mi stalo s tím, jak hra, původně o konspiračních teoriích, vypadala na začátku. Dostal jsem se hlouběji až k tomu, že Západ se bojí skutečnosti a že je to podstata člověka. Strach je podstata člověka, protože mu jde o jeho budoucnost.
 
 
Kde to má kořeny? Kde se to v západním člověku vzalo?
Podstatou člověka je, že si uvědomuje svou smrtelnost, že má vyměřený jen omezený čas. Každá kultura se s tím nějak vyrovnává. Podstatou Západu je modernita, to znamená, že nikdy není spokojený s daným stavem, vždy chce všechno měnit, vylepšovat. Toto překonávaní je takříkajíc naší etikou. Já se nedívám na strach jenom negativně.
 
 
Jak si vysvětlujete dnešní nadužívání antidepresiv?
Právě tím, že lidé trpí potřebou být šťastní. Lidé žijí ve stresu – mají pocit, že musí být šťastní. A je jim to nabízeno, tato jejich potřeba je zobchodována. Každá společnost má nějaké způsoby, jak se vyrovnávat s úzkostí a s neštěstím a dnes to děláme takhle, řekl bych.
 
 
A z čeho vy máte největší strach?
Asi ze selhání. Vždy se také nejdřív bojím zavolat děvčeti, které se mi líbí. A první rande, to je vždycky děs. Také mám úzkosti teď před premiérou. A někdy mám takové ty úzkosti, o kterých nevím, z čeho jsou.
 
 
Bojí se Slováci něčeho specifického?
Maďarů. Ale to je proto, že za většinu špatných věcí tady skutečně mohou Maďaři. Zkuste říct cokoli, co se vám tady nezdá.
 
 
Třeba je tady v Bratislavě velmi ošklivé hlavní nádraží. Kdo to proboha povolil?
Asi nějaký Maďar.
 
 
A vy nejste původem Maďar?
Tak mám je z babiččiny strany, každý Slovák je tak trochu i Maďar.
 
 
Jak se vy vyrovnáváte se strachem?
Chodím běhat, plavat, říkám vtipy, někdy se opiju.
 
 
To mi připomíná ten nedořečený vtip ze Strachu. „Jde Alláh po poušti, potká Jahveho ve formě hořícího keře a říká mu: Hoříme, hoříme...“ Dost by mě zajímalo, jak pokračuje.
Já nevím, jak skončí. Vymyslel jsem začátek vtipu, který se mi dost líbil, ale neměl jsem pointu. A líbilo se mi to tam dát nedokončené, protože kdyby mi to někdo udělal, tak já bych zešílel a snažil bych se zjistit, jak ten vtip skončí, a nakonec bych si ten konec musel vymyslet. I k tomu vtipu mám několik konců, ale mám pocit, že žádný není důstojný jeho začátku. Zatím.
 
 
A co podle vás o lidské povaze prozrazuje taková urputná potřeba pointy?
Lidé mají potřebu ukončenosti, celku. 
 
 
Mají strach čelit světu beze smyslu?
My ale přece takovému světu čelíme.
 
Pointou?
...
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 Červenec 2016 19:34 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB