Muzikál Titanic – česká premiéra v Městském divadle Brno




TITANIC vizualKaždý divák předem dobře ví, jak to nutně musí dopadnout. Tragická událost byla dávno zmapována, vícekrát různou formou zpracována. – Titanic. V české premiéře na hudební scéně Městského divadla Brno starý příběh přesto znovu zaujal a vtáhl diváky do děje.

 

 

 

 

Opět vzbuzuje otázky nad lidskou pýchou a omezeností, za všech dob spolupodílníky příčin nejrůznějších katastrof. Znovu odkrývá lidské vlastnosti: velké i malé, v hraniční situaci zbavené nátěru společenského chování.
Od doby, kdy Titanic skončil na dně oceánu, zažil svět mnoho dalších i větších nečekaných tragédií. Jeho zkáza však přetrvává jako živoucí memento a jistý symbol. Konec zdánlivě nepotopitelného titánského plavidla obsahuje i varovné poselství oslovující dnešek.
Muzikálové zpracování Petera Stonea, mj. autora Sugar!, kusu ze zcela jiné přihrádky žánru, vzniklo ve spolupráci se skladatelem Maury Yestonem. Premiéra na Brodwayi (1997) pokračovala úspěšnou plavbou, pak smůla, s níž se nepočítalo. Po pár měsících vtrhl na filmové plátno „megafilm" s velkou love story. Takto vystavěného „sladkobolného" příběhu se diváci od tvůrců muzikálu nedočkali.
Nenabízí se emotivně vypjatý příběh osudové lásky na pozadí tragické události. Spíše sestava „střípků" lehce, avšak výstižně načrtnutých postav a dějů, skloubených v kompaktní celek. Do určité míry může evokovat až blízkost k dokumentárnímu záznamu. Hlavní síla celého kusu stojí na strhující hudbě (orchestr řídil Dan Kalousek), ale také na působivých sborových výstupech (sbormistr Karel Škarka). Čísla, v nichž se blýsknou sólisté, samozřejmě nechybí. Nejsilnější dojmy však myslím vzbuzují pasažéři: chór, množství různorodých lidských jedinců, na rozdíl od diváka při společném nevědomí o blížícím se, fatálním konci. – Pestré, přesně rozvrstvené společenství na zdánlivě nedobytném plavidle. Někteří s nadějí a touhou po lepším životě, jiní pro naplnění potřeby společenské povinnosti či výlučnosti, z marnivé potřeby „být u toho".
Brněnská inscenace vložila do hry prakticky všechny dostupné prostředky a síly. Příprava byla rozhodně náročná, vyplatilo se. Velká část rozsáhlého počtu rolí je přitom alternována, nejednou i dvěma dalšími herci. Již sama scéna (Christoph Weyers) výborně řešená, umožňuje dynamické členění, vytváří až magický, přitom realistický obraz, za pomoci osvětlení (David Kachlíř) emotivně barví a podtrhuje probíhající děj. Dominantní pozici ve výši celé scény má kapitánský můstek, „výřezy" umožnují pohledy do dění od podpalubí a strojovny až k přepychu první třídy. Dobové kostýmy (Andrea Kučerová), často viditelně náročné vypracováním a kvalitním materiálem, dodávají ději dobovou autenticitu. Dávají znát i častými převleky o sociální příslušnosti cestujících.
Hlavní role hra nemá, všechny jsou víceméně epizodními. Mozaika postav a jejich jednání se opírá o známá fakta. „Ze širokého obsazení, v němž není větších či menších rolí, lze jen těžko zdůraznit některá jména", udávají realizátoři.
Je tu však přece jen trio těch z „kapitánského můstku". Kapitán – samozřejmě jeden. V podání Zdenka Junáka, s rozhodným a sporým projevem, chlap na svém místě. Podvolí se však urputnému naléhání majitele lodi ke zvýšení rychlosti. (Rychlost – požadavek doby!) Když je zřejmé, že plavba, která měla být odchodnou po jeho celoživotní službě, je cestou poslední a definitivní, zachová se, jak ke kapitánu patří. Majitele lodi ovládaného mocí a jí blízké ješitnosti přesně vystihl Petr Štěpán. Poslední z trojice: konstruktér lodi, který první ví, že zkáza je neodvratná a ví také proč. – Petr Gazdík vnitřní rozkolísanost postavy vystihl i dramatickým pěveckým výrazem. Velmi silný moment celého děje přináší vypjatá vokální konfrontace, ostrý spor o podíl viny mezi těmito třemi.
Nechybí přece jen nezbytná, byť jen načrtnutá „love story", rychle gradující pod taktovkou temperamentní, na konvence nespoléhající Kate v podání Elišky Skálové. Také stárnoucí pár, až modelový obraz, v němž žena odmítá záchranu a volí smrt společně s manželem. (Zdena Herfortová a Ladislav Kolář).
V roli topiče marně upozorňujícího ty nahoře na riziko přílišné rychlosti, výborným výkonem přesvědčil Dušan Vitázek. Radka Coufalová zaujala dynamikou projevu, podala pěkný portrét ženy dychtící vystoupit o šprušličku výš, proniknout k těm z 1. třídy. Ve svižném regtime, odvázanému tanci v bezstarostném duchu, zaujal Jakub Zedníček, a tak by se dalo pokračovat...
Muzikálový Titanic je pohledem na společenství pasažérů při plavbě pro mnohé poslední. Právě ono jako celek je ústředním „tragickým hrdinou". V souladu s tím je brněnské provedení „kolektivním dílem" v nejlepším smyslu toho slova. K úspěchu představení, aplaudovaného diváky častým průběžným, pak i silným závěrečným potleskem, přispěli další nejmenovaní. Ti viditelní na scéně i mnozí „v zákulisí".
Titanik – hudební drama, v němž hlavní roli sehrává celek. Výraznou podobu české premiéře vtiskl režisér Stanislav Moša, ředitel Městského divadla Brno. Ten se Zuzanou Čtveráčkovou původní text přeložil. Muzikál se svým českým týmem a švýcarskými herci režíroval s velkým ohlasem již v loňském létě na břehu jezera ve Walenstadtu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB