S Janem Kameníčkem nejen o divadle



 kamenicek jan foto web jankamenicekSpisovatel a dramatik Jan Kameníček (*15. 3. 1955, po odchodu z rozhlasu před mnoha lety ve svobodném povolání) poskytl Literárním novinám rozhovor už u příležitosti svého jubilea letos v létě, 23. července (ZDE).

 

 

 

Ne snad výslovně v souvislosti s oním věkovým zlomem, se současně opět začal víc věnovat dramatické tvorbě. Snad se skutečně jedná o jistý návrat, už coby mladík přece začínal biografickými prózami a rozhlasovými hrami ze světa hudby. Pak se ovšem zaměřil na psaní modelových podobenství ve formě knih a badatel František Kautman jej začlenil do nedlouhé plejády našich autorů kafkovského typu.

Ke Kameníčkovým hrám z hudebního prostředí náleží Třináct krásných let (1978), Zrání (1979), Interview (1980), Variace na Paganiniho téma (1982), Kontrapunkty (1983), Z mého života (1984), Hodiny u Bachů (1985) anebo Podzim v Novém světě (1986). Pro televizi pak připravil se svým dlouholetým spoluautorem Svatoslavem Gosmanem Obrazy z dějin české hudby a také balet Alenka v říši divů. Dnes je rozkročen mezi Prahou a Českými Budějovicemi, oblíbil si několik divadel a zodpověděl v té souvislosti několik dalších otázek.

 

Je psaní pro rozhlas, se kterým máte tak bohaté zkušenosti, snazší než tvorba pro divadelní jeviště?

Psaní pro rozhlas, televizní hudební scénáře a práce pro divadlo, to se absolutně nedá srovnat. Práce pro rádio je skutečně jednodušší a méně složitá pro vlastní stavbu díla; je narativnější a stavěná na vyprávění a náladách vytvářených zvukem, což je úžasné pro fantazii. Jen sami si můžete představovat krásy komnat, neobyčejný půvab princezny či mohutnost příšerného draka. Přes to všechno autor musí dodržovat Aristotelova pravidla daná od antiky, platící v rozhlasové tvorbě stejně jako na divadle. – Divadlo je ovšem, a to je podmínka, založeno na akci a jen s vyprávěním tří osob tam dlouho nevystačíte. Ne. Za každou cenu musíte válet těsto, jak se říká, a vizuálně se pořád musí něco dít.

 

Dnes už to přece jen úplně neplatí, řekl bych.

Platí. I když se současné divadlo od tohoto trendu odklání a hrdina třeba jen stojí a deklamuje. Příklad? Aldo Nikolaj a jeho hra Tři na lavičce se hraje řadu let jako vděčný, i když nijak objevný dramaturgický nápad pro tři starší herce v souboru; je to ovšem původně hra rozhlasová. A tak, chcete-li napsat hru, musíte pamatovat na akci. Kulisy, kostýmy, choreografie, to vše jenom napomáhá k většímu spádu a gradaci, a vaše akce gradovat musejí, aby po krizi přišlo rozuzlení i katarze. - Příběh pro divadlo musí být nosný a musí být o čem hrát, aby to nebyla jen krátká povídka. Což dramaturg pozná a ve výsledné formě je divák šťastný, že zblízka vidí herce ozářené reflektory, a je rád, že se účastní třeba i drobné chyby na jevišti, a jde s sebou, když herci vypadne text.

A někdy jsou herci takzvaně odbouráni reakcí publika nebo svého kolegy, ale obyčejně je to předem dohodnutá věc. Vždyť... je to právě divadlo. Úžasný fenomén a jev, který nikdy nezmizí, tak jako kniha nikdy nezmizí, tak jako nezmizí ani vyprávění člověka člověku.

 

Co však váš osobní a snad neopakovatelný přístup? Existuje?

Já jen hledám intimnější prostředky, a proto raději píšu knihy. Ale pokud dojde k mé spolupráci s rozhlasem anebo divadlem, vždycky se na ni těším.

Je zde ovšem jedno zásadní pravidlo. Pokud autor zasedne při zkoušce do tmavého hlediště a hluboko za osvětlený režijní pult, nesmí do práce herců a režisérů mluvit. A je lepší, myslím, dokonce ani nechodit na zkoušky, neboť ono už jen to závěrečné klanění dá člověku zabrat.

 

Mrtvý autor, ten nejlepší autor, říká se někdy s nadsázkou.

No, něco v tom smyslu. Práce autora prostě skončí a je to na hercích, režisérovi. A je fakt, že když jsem nevystupoval v rozhlase jako autor, ale jako režisér, vznikl obyčejně, i když ne vždycky, podivný vztah (odborně přenos) mezi režisérem a herečkou. A intenzivně jsem zažil tento pocit třikrát. Jednou kvůli tomu došlo u mě málem k rozvodu.

 

Připadá mi to dost vědecky řečeno.

Možná. Ale při tvorbě dojde k podivnému splynutí a rádo se říká, že je to chemie, ale je to vážně tak. Divadlo, divadelní soubor, technici, zvukaři, kulisáci, maskéři, to vše je svým způsobem sekta; se vším, co k ní patří. A zajímavé: jen skončí zkoušky a premiéra, vše se rozplyne. Vakuum. Jako když přijdete navštívit lékařský personál poté, co vás před měsícem pustili, nebo navštívíte po prázdninách školu, kterou jste vystudoval. Setkáte se jen s odtažitým nezájmem, už... tam zkrátka nepatříte.

 

Do divadla ovšem náležíte dále, řekl bych. Nesouvisíte jen již s předchozí inscenací.

Snad. A v divadle začne další obsazování rolí, kdy herci čtou ferman zásadně odspodu a... Mimochodem, jeden moc milý herec Národního divadla (herec středních rolí) si jednou přečetl zmíněný ferman také a samozřejmě odspodu a s údivem zjistil, že je obsazený do hlavní role. A víte, co si zabručel? „Začínají problémy.“

 

Všeobecně se tomu ale říká zodpovědnost a někdy s tím souvisí lidská závist. Ne?

Která není namístě. Ono totiž vlastní zkoušení, čtené zkoušky a rozbory postav je práce neobyčejně namáhavá a nevděčná. V divadle pobýváte deset, dvanáct hodin denně a... Já mám moc rád herce (i když prý herci nejsou, jsou jen herečky), ale nevěřím jim. Nevěřím jim ani slovo. Herec... Je to nepředstavitelně vnímavá bytost a mimóza, leč a jenže však velmi tvárná a... A někdy i toho charakteru je míň.

Samozřejmě jsou výjimky. A herce miluju. Moc.

 

Snad i proto jste v poslední době napsal několik nových divadelních monodramat. Kolik jste potřeboval racionálního přístupu a kolik bylo čiré inspirace? A o co při té práci jde?

Vlastní děj se musí umět říct producentovi ve výtahu během pěti minut, to je známá věc, a nosnost tématu je paralelní s dobou, kdy se hra hraje. - Anebo musí přijít režisér a dramaturg a onu paralelu se současností najít v případě, že text už je napsaný. 

 

A pokud se hra teprve píše?

Pokud je téma nosné pro, řekněme, dvouhodinovou hru, tak vznikne kostra a text se dál piluje. V dialozích a... I jak je řečeno ve filmu Dveře v podlaze.

„Co tatínek píše?“ „Jeden den napíše tečku za větou, druhý den ji vymaže a třetí den napíše tři tečky, ty pak vymaže a napíše tečku.“

 

To je nadsázka.

Ano. Někdy se ovšem repliky opravdu škrtnou. Proč? Proto, že bude lepší, když postava akci zahraje. – Třeba můj Hrobník je hra o negaci a o tom, že člověk slouží na hřbitově mrtvým. Nápad vznikl, když jsem jednou v září (zrovna bylo příšeří) vešel na Vyšehrad a svítilo mnoho svíček. Napadlo mě, že se přece někdo o ty slavné mrtvé musí starat a že ten člověk musí někde bydlet, má třeba rodinu…

 

Hra, jak vím, končí tragicky.

Protože dobrý příběh končí vždycky smrtí, jak řekl Hemingway. Jde tedy o zcela účelové, racionální finále.

 

A další hra?

Má druhá je o stárnoucí herečce a jmenuje se Kocourku můj, já pro Tě pláču. Herečce je asi čtyřicet a vrací se ze zámořské lodi, kde měli s manželem několikaměsíční práci; zpívali národní české písničky; ona se ale vrací zpátky do svého divadla v Šumperku. Ovšem právě závist vykoná své a ještě v noci raději zas odjíždí. - Když pak natočí krátký pořad pro rozhlas, ozve se jí mladý muž, který se afektovaně zamiloval do jejího hlasu. V té době herečka žije už bez muže a románek přivítá. Bohužel i tahle etapa v jejím životě končí tragicky, sebevraždou mladého milence.

 

To zrovna není veselá bilance.

Není, ale každá hra je víceméně bilanční a zde hrdinka (teoretici užívají termín antihrdinka, což je však lapsus, protože také antihrdina je hrdina) poznává, kolika omylům v životě nezabránila a kolika lží vůči sobě i druhým se záměrně a vědomě dopustila.

 

Pokračujme: co další hry?

Přepracoval jsem také Milovaný hlas od Jeana Cocteaua. Oč jde? Cocteau původně napsal hru o dvou mužích a přivezla ji k nám, myslím, Olga Scheinpflugová. Premiéra se ale nikdy nekonala. Má verze se odehrává v současnosti a mezi ženou a mužem, v hlavní roli ovšem je šílená jízda autem.

A čtvrté vaše monodrama?

Je o takovém malém veksláčkovi, který všechno kolem sebe ovládá, i když uboze a jen jedním jediným mobilem. Dělá do nemovitostí a současně čeká, kdy jeho matka zavře oči a on bude moci prodat její tři plus jedna s výtahem. Hlavní smysl jeho činnosti je, že se může po večerech bavit s neznámými lidmi, prodávat byt na inzeráty, které si zadal, a provokovat i manipulovat. Je rozvedený a jediné, na kom mu zaleží, je jeho syn; ovšem díky prolhanosti a věčné manipulaci přichází i o něho.

 

Hrami jste, jak vím, i začínal?

A šlo rozhodně o veliké riziko. Tenkrát nám bylo dvaadvacet a pozvali nás se Sváťou Gosmanem, mým dlouholetým kolegou, do rozhlasu, kde jsme předtím předložili návrh. Chtěli jsme psát životopisné hry a povídky o skladatelích. - Jak si vzpomínám, rychle a uctivě mi zavolali jednou odpoledne na podzim, když zrovna pršelo, a já doběhl do rozhlasu ze Šafránky, to je deset minut běhu. Nabídli mi několik stránek ruské životopisné hry: paskvil. I šéfredaktor-komunista (moc slušný člověk) to věděl a řekl mi: „Zkus s tím něco udělat. Jinak jim to pošleme nazpátek.“

 

Což se nestalo.

Nikoli a poslali po roce už naši hru: Rusové si ji vyžádali rovnou i s překladem. Ovšem peníze jsme nedostali – a žádné tantiémy. A co dost bolelo, ani nám neřekli, že hra měla úspěch. A dnes jsou tyto hry ve Zlatém fondu a jednou nám už bylo zaplaceno (a to minimálně) a ony patří sedmdesát let rozhlasu.

 

Jak to, že jste se kdysi nenechal odradit?

Podívejte, pokud bere člověk psaní jako profesi opravdově, tak se velmi brzy dostane do prostředí redakcí a studií, kde ho ti zkušenější kupodivu vnímají velmi vážně. Proč? Asi vycítí, když to mladý blázen myslí s psaním zodpovědně. Autorů-dramatiků není nikdy dost, tak proč to s dalším nezkusit. Samozřejmě, že staří scenáristé si hlídají svoje témata a svoje zájmy, ale já teď mluvím o lidech, se kterými přijde autor do styku, a to jsou redaktoři a dramaturgové. A tak dost brzy dojde k hovoru u kávy, kde se přetřásají témata, která jsou žádaná šéfem nebo vhodná pro trh, a v tu chvíli začne pro mladého autora dilema.

Mám se stát nájemným psancem? Mám začít pracovat na zakázky pro televizi?

Neví. Na každém seriálu v televizi se však samozřejmě podílí množství autorů, podléhají supervizi a píší na zadaný námět a téma, jako už Balzac, Dietl, Jiří Štaidl a jiní. Tantiémy ovšem šly na jejich konto.

A pak je druhá sorta spisovatelů, kteří zvolili možnost psát při zaměstnání a stanou se takzvaně nedělními písaři. Bez rizika a pro radost i s velkým alibi svého životního a finančního zabezpečení píší po nocích a kupodivu právě oni mívají největší radost z díla. - Nu, a třetí skupinou je skutečný autor na volné noze, který shání zakázky a píše a píše bez jakéhokoliv odéru spisovatele, jak se to ještě stále traduje, a ne tedy jako bohém, který čeká na inspiraci. Ta je jen otlačený zadek.

 

Ale autorem na volné noze jste se stal v jiné době...

Kdo nemohl v osmdesátých psát kvůli roku 1968, psal do šuplíku, tedy pokud jen nenadával a nechrlil trapná hesla na Husáka, jenže mladší generace nebyla a ani nemohla být tolik zatížená rokem 68 a byli dokonce přijímáni jako jakási naděje a doufalo se, že se přizpůsobí, a jak se říkalo dost ošklivě, že se přitulí k nomenklatuře, novodobé kastě. Slavilo se tenkrát teprve čtyřicáté výročí ukončení války a U Topičů v Salonu Československého svazu spisovatelů mě nenapadlo, že tam po převratu budu mít čtení ze své knihy a že mi bude hrát můj milý spolužák Libor Kaňka, člen Kvarteta Martinů. Ne. Onoho roku 1985 tam probíhala výstava našich velkých spisovatelů s Janem Kozákem v čele a všude visely velké portréty přisluhovačů s mnoha tituly. Protože co titul, to větší důchod a pobyt na Dobříši. A jen tam jaksi chyběli pan Hrabal, Vaculík, Kundera a Jaroslav Seifert, i když rok předtím dostal Nobelovu cenu. Vstup byl zdarma, a tak na Národní třídu vcházeli prostí čtenáři a glosovali do knihy návštěvníků. Denně se musela měnit, protože tam byly připisovány stále nové připomínky a názory, a byly do ní vkládány nové listy, až... Až Salon s velkým debaklem tiše uzavřeli. Což byl pro činovníky Svazu spisovatelů těžký šok, ba podraz; rána do vazu. Tím, normalizace skončila, to bylo jasné. A jasně uviděli, že si tady prostý člověk dovolí psát do knihy hostí svá přání a pravdy, jak se u nás předtím smělo jenom na záchodcích.

A právě v téhle době jsem nabral sílu, nota bene, když jsem šel odpoledne z Alfy z filmu Gándhí, kde se v závěrečných titulcích také hovoří o pravdě, která vyhraje. Jistě, fráze, ale komunisté tam ten titulek nechali. A já šel prázdnou Prahou a opravovali tu neděli kostel Svaté Voršily. Ještě mi nedošlo, že přijde Gorbačov, a tady vzniká nová Národní třída. A z jedné strany byla omítnutá a z druhé obložená trubkami s lešením, jak mi to ukazovala ze střechy redakce ve Spisovateli paní redaktorka Kovářová, a já šel celý opojený změnami do Slavie na čaj za tři koruny. Ta kavárna bývala v oněch letech prázdná, až na pár pasáků, snědých Arabů a hezkých prostitutek, což se později přestěhovalo ke „Golubům“, ale intuice mi říkala, že všechno začíná mít smysl, a doma jsem si napsal na pivní tácek: „Je dáno.“

A bylo.

Právě v té době a leže ze zvyku v ateliéru na posteli, jsem taky začal psát svoji první knihu, a to programově a bez ohledu na to, zda vyjde.

Aby ale zase nedošlo k nedorozumění! Hry a povídky pro rozhlas jsem psal, protože mě živily. I tam jsem si ovšem vybíral náměty, které mě bavily a nebyly nijak proti mým zásadám. A samozřejmě, že se musíte naučit říkat ne. Jako písař Bartleby od Hermana Melvilla, když zodpovědně přepisuje listiny, ale když mu šéf řekne, aby opět opsal nějaký dopis, kupodivu najednou tiše odpoví: „Já bych, prosím, raději ne…“ A nikdo s ním víc nehne. A nikdo nerozumí jeho vnitřní pohnutce, ale to je nutné umět a mít v hlavě srovnané hodnoty a cíle.

Ale tak nastal okamžik, kdy jsem si přál námět a jen čekal jako rybář u řeky a hleděl do stropu - a napadl mě. Námět. Námět na knížku; ale o ambicích stát se romanopiscem, nad tím jsem neuvažoval, a první, co já věděl, bylo, že potřebuji milieu, a tedy prostředí, a to tak věrohodné, a že budu znát pro tu hru každý pokoj a budu vědět, kde jsou dveře, kde schodiště, kde okna. Ale zase... kreslit plánky a ulice, jako to dělal Georges Simenon, to zdržuje.

A napadlo mě začít ten román už ve třicátých letech. Inspirovala mě doba malíře Schikanedera a tehdejší prostředí, i začal jsem o mladém muži, který se vzepře rodině a uteče z Královských Vinohrad, na nichž já sám vyrůstal, a znal je tudíž dopodrobna.

Prvních čtyřicet stránek bylo na světě a teď jsem nevěděl, jak dál; ale napadlo mě, že bych mohl použít metodu písňové formy a část A zaměnit za část B a později se vrátit zase do části A. Udělal jsem to a střední sekvence románu se proto odehrává v současnosti a z děje začne vysvítat, že se hrdina ocitl v jakési podivné léčebně. Jednalo se ovšem o paralelu doby, ve které jsme žili.

Noci dotyčný prožívá na Václavském náměstí, prolézá divadla, bary a kina a prožívá první vztahy s ženami, ale nakonec se stavba románu vrací k části A, k letům třicátým. Má knížka se jmenuje Vznik románu v sonátové formě a je jednou z mých nejmilejších. Působila na mě v té době kniha Giuseppe Berta Il mare oscuro, Temné zlo (1964), a to svou stavbou a tím, že autor užívá nezvykle dlouhá souvětí.

 

Knihu jste ovšem po převratu (1992) přepracoval.

Ano. A měl jsem termín a musel rukopis dodat do tiskárny a ještě předtím donést doktorce Sobotkové k závěrečným korekturám. Celou noc jsem tedy knihu nadšeně upravoval a nevyspalý mířil žhavou letní Prahou, protože tramvaje nejezdily; opravovaly se koleje. A chtělo se mi tenkrát brečet vztekem a lítostí, anebo hlavně únavou, to si pamatuji, ale najednou mi došlo, že právě tohle každý nedokáže, a jen ten, kdo si projde podobnými zkouškami, má právo se dočkat vítězství.

 

A ty další knihy?

Nevím o žádné, která by se psala snadno, zlehka a jen levou rukou. Myslím, že jen knížku Dům jsem vytvořil, jako bych téma odstřihl z nebe. - Využil jsem nicméně popis domu, ve kterém jsem vyrůstal, a užil klasicky modelovu situaci známou od antiky a se základními postavami komedie dell arte.

Ale psaní je těžké řemeslo a dnes jsem rád, když vůbec dokážu napsat slovo. Mívám ošklivou migrénu od nemocné páteře a ruce se mi tak třesou, že se stěží strefím na klávesnici. Někdy cítím, a je to nesporně věkem, jak moje hlava už stěží vymýšlí nové vlastnosti postav; jednání, gesta, slovník a prostředí. Také si dnes už velmi rozmýšlím, do čeho se pustím, a jestli bude téma lépe zpracovat beletristicky anebo divadelní formou. Jen rozhlas už mě tolik nezajímá, byť prý budou točit nějaké moje povídky, a televize už vůbec ne. Ne prostředím, ne morálkou a špatnými vzpomínkami. S ní jsem se rozloučil i dost nepříjemně a vím dnes, že mě ještě čekají tři knihy, abych dostál svým trilogiím.

 

A to?

Chci napsat třetí díl Zdánlivých pochybností, dokončit Biblickou trilogii a udělat revizi Času rozpustilých písní a ukončit trilogii japonských překladů veršů Měsíc na nesmírném nebi nazvanou Procity. Užívám si přitom své, ale je to krásná práce a už se jí tolik nebojím jako v mládí. A nebojím se ani prázdné obrazovky. Ono to přijde.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 22 Listopad 2015 11:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB