Victoria Meirik: „Slova jsou jen strategie, neobsahují pravdu“



Victoria MeirikV divadelním thrilleru Lesík, který nyní uvádí Moravskoslezské divadlo v Ostravě v režii norské režisérky Victorie Meirik, hrají dospělí malé děti. Lesík je hra napsaná pro dospělé proto, aby si to zkusili. Za dětskými hrami se skrývá tvrdá společenské kritika.

 

Ztvárnila jste tu norský text. Jaké jsou hlavní rozdíly ve vnímání Lesíka v českém kontextu oproti norskému?

Ještě přesně nevím, protože jsme před premiérou, dnes se to dozvím. Lesík je o způsobu myšlení celé společnosti. Jesper Halle ho psal o šedesátých letech v Norsku, o přechodu od sociální demokracie ke kapitalismu. Tématem je neschopnost vypořádat se s minulostí, nebo spíš neschopnost stavět se k ní čelem. Českou historii jsem vždy vnímala jako velmi silnou a jasnou. Zdá se mi, že v Norsku není politický podtext Lesíku tak dobře čitelný, možná bude v České republice rezonovat lépe. Další rozdíl jsem vypozorovala v potřebě symboliky. Čeští herci se mě stále ptali na skryté symboly. Jenže norská kultura symbolismus až tolik nevyhledává, je přímější. Díky tomu by možná mohli diváci spíš politický podtext najít.

 

Takže Lesík je především sociální kritikou...

Ano, ale v norském konextu je velmi pevně uchycený v čase. Děti jsou sice naše budoucnost, ale v této hře se o ně nikdo nestará. Celou dobu si dělají, co chtějí, nebo se dohadují, protože každé dítě chce něco jiného a neumí se mezi sebou domluvit. Proto jsou taky na sebe zlé. Takže určitě se ve hře objevuje kritika vzrůstajícího individualismu, zároveň taková ztáta idealismu, ztráta nevinnosti.

 

Co postava krále? V současném českém prostředí se postava krále objevuje nejčastěji v pohádkách pro děti. Je to postava, která dává lidu jakýsi obecný pocit bezpečí, ale ve hře Lesík reprezentuje zlo. Vy v Norsku ale na rozdíl od nás máte skutečného krále...

Král z Lesíku vychází z postavy krále Olafa. Král Olaf byl považovaný za krále lidu. V době ekonomické krize vláda zakázala lidem používat auta a král Olaf začal také jezdit tramvají, čímž si získal velkou popularitu. Jeho otec zase odmítl nacisty, takže ho lidé také vnímali jako svého ochránce. Halle se odkazuje na krále Olafa, jenže jde zároveň o krále, který nemá žádnou moc. Je to jenom show. Jak můžete věřit králi, který pro vás nemůže nic udělat, protože pro to nemá dostatek pravomocí? Takový král vytváří falešný dojem ochránce. Takže v postavě krále podle mě Halle popisuje krutost stavu, ve kterém neexistuje žádná vláda, která by se o lid skutečně starala, i když to tvrdí. Jako úředníci v bance, kteří vám namlouvají, že se o vás postarají, ale jen chtějí, abyste si u nich uložili své peníze. A přitom se chovají, jako byste byli nejlepší přátelé.

 

Jak se vám režírovalo české herce, když nemluvíte česky? Ovlivnilo to režijní styl?

Jistě, když pracuji v rodném jazyce, tak jsou pro mě i malé nuance mezi slovy dost důležité. Když režíruji herce, kterému nerozumím, můžu sledovat pouze energii, která z něj vychází. Když pracuji v zahraničí, soustředím se víc na vizualitu a fyzikalitu hereckého projevu. Ale mnoho zůstavá společného, stále musím sledovat, zda jsou herci napojení na sebe navzájem a zda vše probíhá v souladu se scénou a jejím načasováním. Stejně je ale  velmi důležité mít perfektního překladatele. Zároveň by takový překladatel měl výborně rozumět divadlu, a také by si měl dost rozumět se mnou. Český způsob hraní je od toho norského odlišný.

 

Čím se liší?

Zdálo se mi, že postavy nebyly dostatečně zmotivované a spíš skákaly ze scény do scény, než aby plynule přecházely, ale viděla jsem jen pár her v Ostravě.

 

Když sledujete hru, které nerozumíte, jak poznáte, že postavy nejsou dost zmotivované? Jak víte, že se motivace neskrývá v jazyku?

Jazyk je jen strategie. Neskrývá se v něm přece pravda. Jazyk má vztah k situaci, ale nevytváří ji. Je mi jasné, že jsem spoustu významů zachycených ve slovech nepochopila, ale zároveň vidím, kolik jsem toho schopná pochopit, i když jazyku nerozumím. Především když sledujete třeba hru jako Donaha. Není v ní nic složitého, někdo je šťastný, někdo je nešťastný, a to je skoro vše.

 

Ano, mám tuto zkušenost s filmy. Můžu se na ně dívat v cizím jazyce, a mám pocit, že toho relativně dost pochopím, i když jazyku nerozumím. Ještě bych se ale vrátila k předchozí otázce odlišnosti českého a norského divadla. Co jste vypozorovala?

Já myslím, že se až tolik neliší. Ale jsem tady měsíc a něco, takže těžko říct. Teď mě ale napadá, že v Norsku jsem při premiéře vždy v zákulisí a můžu ještě ovlivňovat, co se děje, během hry. Tady jsem se dozvěděla, že režisér během představení sedí mezi diváky a zbývá mu už jen trnout, zda vše dobře dopadne.

 

Někteří režiséři čekají raději v baru...

Chápu, kdybych tu režírovala déle, tak by mi třeba taky nic jiného nezbylo.

 

Victoria Meirik se narodila v roce 1970 v Oslu, ale žila ve Francii, v Holandsku, v Portugalsku či v Kuvajtu. Nyní patří k nejzajímavějším současným norským režisérkám. Moravskoslezské divadlo  v Ostravě nyní hraje hru Lesík, kterou režírovala. Premiéra proběhla 5. 11. 2015.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 06 Listopad 2015 17:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB