Recenze: Kašpar H. (Dítě Evropy) - člověk je dobrý, masa krutá

KašparEvropa osmnáctého století věřící ve své svrchované právo na pravdu připomíná dům hrůzy a Kašpar Hauser její zneužité dítě - vyrostl zavřený ve sklepě a v šestnácti letech ho konečně pustili ven.

 

Jeho příběh, upomínající na legendu o „vlčím dítěti“ indspiroval velké množství umělců. Psali o něm Paul Verlain, Hermann Melville, Hans Christian Andersen či Peter Handke. Werner Herzog natočil v roce 1974 film Každý pro sebe, Bůh proti všem a v roce 2012 vznikl film režiséra Davida Manuliho Legenda o Kašparu Hauserovi s Vincentem Gallem v hlavní roli.

 

Někteří historikové tvrdí, že Kašpar byl synem Stéphanie de Beauharnais, Napoleonovy adoptivní dcery, a příbuzní se ho potřebovali zbavit, aby nemohl ohrozit jejich pozici na trůně. Hned po narození ho vyměnili za mrtvého novorozence a živého Kašpara zavřeli do sklepa, čímž jeho osud připomíná příběh muže se železnou maskou Alexandra Dumase, až na to, že Kašparovo zjevení mezi lidmi zafunguje jako pravdu odhalující kouzelné sklíčko. Pozdější rozbor DNA Kašparových vlasů verzi o jeho ušlechtilém původu nepotvrdil, ale ani nevyvrátil, tudíž stále zůstává záhadou. Legenda pochází z německého města Norimberka, kde se údajně příběh odehrál, a kde má Kašpar dodnes svůj náhrobní kámen a památník na místě, kde byl zavražděn. Jeho fakticky nejasný příběh přitahuje pozornost dramatiků a filmařů, protože nabízí čerstvý pohled na společnost, v níž žijeme dnes. Kašpar se jednoho dne objeví na náměstí v Norimberku a v ruce drží nesignovaný dopis, kde je napsáno, že se město má o něho postarat a vychovat z něj vojáka. Kašpar ale neumí mluvit ani chodit a děsí ho vše, co se okolo děje. Stává se nejprve atrakcí, poté objektem zájmu vzdělanců toužících po zkoumání této „tabuly rasy“, a nakonec obětí celé společnosti, která si s nepřipraveným jedincem krutě pohraje. Kašpar takto zástupně symbolizuje kohokoli, jen jeho výjimečná nepřipravenost dovolí vyvstat tématu: každý člověk stojí proti celé společnosti nepochopený a osamělý a těžko určit, kde se přesně rýsuje hranice mezi jednotlivcem, v jehož základu je dobro, a společností, která tomuto dobru klade překážky nikdy mu nedovolí bez problémů vyjít na povrch.

 

Kašpar postupně vystřídá několik poručníků. Do jeho duše se nikomu přímo nahlédnout nepodaří, na to je od všech ostatních příliš jiný, ale zato jeho přítomnost odhaluje skrývané tváře těch, kteří ho obklopují, a také mnoho nesmyslného lpění, které ke společenskému životu patří.

 

Kašparův příběh pochází z osmnáctého století, ale dramatizace Jana Vedrala která se nyní hraje v divadle na Vinohradech v režii Natálie Deákové, může být považováno úplně rovnocenně za kritiku dneška. Jako tehdy i dnes Evropané stále věří, že náš starý kontinent je jedinou baštou humanismu a u toho nevidí, když se jim za zády „rýsuje fašismus“. Když se Kašpar objeví, všichni považují za nutné, aby se jim dokonale přizpůsobil. Jen málo těch, co Kašpara obklopí, se jeho odlišným viděním také chtějí nechat obohatit. Jako téma vyvstává i aktuální strach z neznámého, strach o vlastní pohodlí a neschopnost nahlížet svět cizími perspektivami, přičemž pak víra ve vlastní svrchovanost působí o to nechutněji.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB