Husa na provázku: Závěr projektu „Smějící se bestie“

Smějící se bestie foto Husa na provázkuZávěrečná, pátá inscenace cyklu „Smějící se bestie" brněnského Divadla Husa na provázku (premiéra 7. a 8. 6.) přišla s dlouhým názvem: „Dvojí proměna aneb Co je blbějšího než divadlo? (Dvě divadla)".

 


V režii uměleckého šéfa Vladimíra Morávka na texty Huberta Krejčího, Jaromíra Matznera a vlastní, se úvodní část představení odehrála na venkovní alžbětinské scéně divadla. Odtud se herci s diváky (ti s židličkami), přemístili na blízké prostranství u hradeb Petrova. (Přesněji řečeno: v nebezpečí z prodlení byli nuceni prchnout před běsnícími živly strhávajícími do hlubin propadající se divadlo.)


Úvodní část, „typicky morávkovským rukopisem", vtahuje diváka okamžitě do dění na scéně všemi dostupnými divadelními prostředky, atakem na téměř všechny smysly. Režisér rozehrává v rychlém tempu gejzír obrazů, dialogů a akcí, herci v pitoreskních maskách jsou spíše jedním z prvků dotvářejících jeho imaginaci. Úvodní část je v podstatě barvitým happeningem množstvím divadelních chapadel vtahujících diváka do překotného víru dění.


Husa na provázku jako experimentální divadelní scéna stojí přirozeně na vyhraněně krajním protipólu v opozitu jednoduché, často podbízivé, jak se říká, „lidové" zábavy. Tu v inscenaci personifikuje postava současného „špílmachra" tuzemské filmové produkce s masovou návštěvností a širokou diváckou oblibou. – Ve hře Troška-Trošička, nakonec se zde metamorfózou měnící v Buddhu.


Součástí úvodní části představení jsou videoprojekce sekvencí z filmových komedií hojně televizí reprízovaných, zvukový záznam reminiscencí Trošky na vlastní šťastné dětství, sám otevřeně říká, že chce bavit, přinášet lidem zábavu, daří se mu to, je úspěšný... občas v podkresu něco z repertoáru K. Gotta apod. – vše v intencích šklebu „smějících se bestií".


Pitvorný škleb směřuje však nejen na adresu příliš komerční zábavy, ale možno říci i do „vlastních řad". Výsměch dopadá šířeji na divadlo, divadelníky, herce, je současně groteskní sebereflexí, to vše v bujném rozmachu a tempu, jemuž zadýchaný divák sotva stačí.


Divadelní happening provokativně a nutně evokuje otázky. Obtížně jednoznačně zodpověditelné, nadčasové, snad věčné, jak již řečeno, v intencích smějících se bestií. K čemu divadlo? K čemu herci? Čemu se smát? Existuje ještě inteligentní humor? Je o takový vůbec zájem? Kde začíná pokleslost a proč je v tak široké oblibě?


Hektické dění na scéně výborně člení a chaosu dodává rytmus refrénovitě se vracející další a další sloky epického popěvku v chórovém přednesu. – Pěje se o tom, jak divadlo sezónu co sezónu připravuje další a další premiéru velké a zásadní hry. Nakonec vždy a znovu uvádí a hraje osvědčený kus Kuřátko a obilí. Do okamžiku, kdy se scéna propadá a diváci, jak již řečeno, kvapem opouštějí horkou divadelní půdu.


Není dávno, co si mnozí namlouvali, že jsme národem mimořádně kulturním. Stávali jsme přece fronty na knihy! Když televize začala uvádět seriál Dallas, vrtěli jsme hlavami. Dnes produkuje tuzemská televize i větší seriáloviny. Má ten, kdo se snaží o úspěch, získávat ohlas širokého spektra diváků účinnou „řachandou", která vždy zabere, nebo snad posouvat šprušličky výš, snad dokonce „vychovávat uměním" či klást provokativní otázky nutící k přemýšlení?
Experimentální divadlo se obrací k užšímu a profilovanějšímu okruhu diváků. Nepoučený, který se tu náhodně ocitne, je jak pták z jiného kraje. Vyděšeně zaplácá křídly a pryč. Díky výhodné pozici sedadla, mohl jsem sledovat děj na scéně, ale i na „forbíně". Uličkou kol průhledu do divadla dolů k Zelnému trhu procházeli chodci. Někteří se na okamžik zastavili v jakémsi katatonickém ustrnutí, pak s neklamnými známkami šoku pokračovali v cestě za historickou krásou starého náměstí či za nákupem čerstvé zeleniny.


Část druhá je zasazena do otevřeného prostoru parku mezi hradbami pod Petrovem. Oproti úvodní části delší, evokuje slavnou provázkovskou éru duchem Comeddie dell´ arte. Jednoduchý děj na téma láska, lakota, žárlivost, nevěra, zločin, trest. Chutná groteskní nadsázka, v kontrastu s předchozí úvodní částí režírována s profesionální uměřeností ctící žánr. Výkony herců posilují výborné artistické výkony. Skvělý chór v úvodní části svým „never more" o marné snaze končící vždy a pokaždé Kuřátkem a obilím, tentokrát jako hlas lidu z výšin hradeb „ruší" děj vstupy se stále stejným monotónním nápěvem. Marné napomínání principála.


Jako v úvodu, objevují se neplatící, avšak vítaní diváci. Mladé páry, turisté s fotoaparáty, záhadné přiopilé postavy. Značná část navzdory chladnějšímu počasí zůstává do konce divadelního kusu. Lidová vlastně zábava staršího data, je srozumitelná, baví, umu herců se dostává zaslouženého potlesku. Režie dokonale využila možnosti krásného a členitého prostoru, inscenace byla i výtvarným požitkem.


Závěrečné letošní představení Husy, plně v intencích projektu „Smějící se bestie", zejména svou úvodní částí, jistě neosloví každého a nemusí být přijímáno bez výhrad. Je však divadelním zážitkem, inscenací zajímavou pro každého, kdo se nespokojí s prostou konvencí.


Husa na provázku jako experimentální scéna a protipól komerce v roli „Smějících se bestií" evokuje otázky nad divadlem, uměním, kulturou, snad i smyslem existence... Velký prostor pro pokleslost a podbízivost, tím i pro výlučnost?


Jak je to s rozsáhlým prostorem mezi experimentem a „lidovou" zábavou? Proč je tak málo děl, která osloví kvantitu, aniž by slevila z kvality?
Poslední provázkovská inscenace v režii V. Morávka pohledem „Smějících se bestií" může podnítit i k otázkám nad stavem společnosti. Propadá se společně s divadlem?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB