Mendel na Biskupském dvoře – chutná a vtipná „hrášková kaše"



Mendel Vzpoura hrášků plakátŽivotní příběh Johanna Gregora Mendela není ideální látkou pro dramatické zpracování. Výrazné vnější střety a dramatické zvraty chybí. Svému nositeli přinášel spíš konflikty vnitřní, před širším okolím skryté, rozumově zvládané či potlačené. – Když zakladateli genetiky nezbývá, než stát se opatem, znamená to pro něj definitivní rozlučku s milovanou vědou. Je si vědom významu výsledků svých experimentů, doložených pečlivě vedenými záznamy. Ví také, že s tímto vědomím zůstává osamocen. S vnitřní vírou vyslovuje: „má doba přijde". Přišla po jeho smrti.

 

 

Jak z toho zpracovat inscenaci, při volbě „lehčí tóniny" s hudbou, písní, tanečním pohybem, vtipem a humorem – a neznevážit přitom osobnost génia...? Úkolu se chopila již osvědčená trojice autorů, členů Městského divadla Brno: Stanislav Slovák (současně režisér), Jan Šotkovský (dramaturg) a Petr Štěpán (herec). Na „open air" scéně Biskupského dvora, součásti Moravského zemského muzea, se již uvedli zdařilým zpracováním Barona Trencka (2012). Úspěch stál neodmyslitelně i na hudbě Karla Cóna. Rok poté (1150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů na Moravu), představila trojice autorů ve stejném prostředí hru Cyril a Metoděj.
Také letošní 150. výročí zásadní přednášky světově asi nejznámějšího Brňana se nemohlo obejít bez premiérového představení. („Mendel aneb vzpoura hrášků" – 21. 6. 2015, Biskupský dvůr.) Ještě před vytažením pomyslné opony bylo jasné, že nelze čekat smrtelně vážné drama, ale představení spíše rozverné. A hned úvodem možno říci, že trio autorů slova mluveného i zpívaného s osvědčeným autorem hudby K. Cónem, připravili divákům chutnou, lehce stravitelnou a vtipnou „hráškovou kaši".
Ve scénáři se přidrželi zásadních událostí v životě badatele, ledacos s humorem po svém interpretovali, něco přivymysleli a organicky do děje hry prezentované jako „komedie se zpěvy", vkomponovali. Mendel je divákům přiblížen hrou o Mendelovi. Aby divadla nebylo snad málo, vstoupí do děje této hry i operetka. – Princezna na hrášku.


Student historie Janek smolí disertačku o Mendelovi. Moc mu to nejde. Dokumentů o životě zakladatele genetiky málo. Pár dopisů, nějaká úřední lejstra, korespondence, a také přednáška s informací o objevu zákonů dědičnosti, kterým nikdo vyjma Mendela nerozuměl. Jak z toho zpracovat fundovanou, objevnou – a taky objemnou historickou studii? Času ubývá, vedoucí práce neporadí, zato dotírá nepříjemnými dotazy. Vystresovaný Janek zanedbává přátele, při náhodném setkání málem nepozná vlastní dívku.


A v tom se na scéně objeví... Maškara. Figura do současného Brna nepatřící. Spiritus agens: Anton Zöllner. S teatrálním rozmachem se představí: principál Divadla na Krautmarktu, tedy Zelném trhu.


Muž, který skutečně existoval. Dnes by však měl tak sto padesát let. O potížích studenta ví, a ví také, co s nimi. Nabízí řešení. Přijmout roli Mendela v připravovaném divadelním kusu, jeho život tak prožít. Zmatený, zcela popletený Janek, nyní mladý Johann, vstupuje do starobrněnského augustiniánského kláštera. Představuje se osvícenému opatu Nappovi, který vytvořil v tichém zákoutí na Starém Brně vědeckou oázu, jakousi malou, velmi však výkonnou akademii věd.
Ještě předtím se před Jankem objeví mladá dáma v krásném kostýmu ze zašlých časů. Opět málem nepozná tu svou, tentokrát je to však omluvitelné. Začne tykat, to již neomluvitelné a neslušné je. Stojí před ním totiž někdejší, všemi obletovaná operetní diva. Má před premiérou a mladíka, který ji od pohledu silně zaujal, upřímně zve.


A jsme v ději, který vždy lépe vidět, než, jak se někdy děje, předem ho odvyprávět. Zaujme, pobaví, přiblíží Mendela jako živého člověka, třebaže byl možná docela jiný a mnohé se odehrávalo prozaičtěji než ve hře, která ho však sympaticky přibližuje tak, že divák si k němu rychle vytváří osobní vztah.
Hra mísí děje opírající se o skutečné události se smyšlenými. Společným pojítkem je komediální nadsázka. Tak kupříkladu: Johann je opatem vyslán do Vídně. Má vystudovat na učitele, aby nebyl jen mizerně placeným suplentem. Nepodaří se... Mladý muž nevyniká sebejistotou, ani nabubřelostí, kterou z výšin kateder překypují slovutní profesoři... Nečetl dokonce knihy jeho zkoušejícími sepsané! – Za všech studentských dob zvlášť trestuhodné!


Divadelní profesorské trio z Vídně rozehrává na scéně jeden z řady povedených komediálních obrazů. V popěvku zazní výstižný verš: „I o kom v Brně říká se, že je výtečný, může námi být shledán nedostatečný". A dívčí trio, periodicky s popěvky vstupující do děje, v závěru obrazu: „kdyby Mendel zvládl zkoušku obstojně... do smrti by zřejmě učil ve Znojmě".


Stejně povedenou, tentokrát fiktivní sekvencí, je pozoruhodné setkání ve vídeňské knajpě. Johann zdrcený studijním neúspěchem, tu nachází bujarou společnost Slováků, jíž vévodí tvůrce spisovné slovenštiny Ludovít Štúr. Introvertní Mendel hrdému národovci do oka nepadne. Zvlášť, když vysloví, že my všichni, žijící v Čechách, na Moravě, v Rakousích, v Uhrách dolních i horních, neseme v sobě něco z Čecha, z Němce, z Maďara i Slováka...


Smířit se s existencí hybridní směsky je pro temperamentního Luda nepřijatelné. Kdyby ho přátelé nezadrželi, snad by Mendel z knajpy ve zdraví neodešel. Hudba, zpěv a slovanské objetí nakonec vše spojí. Že k takovému setkání nedošlo? Co když ano? Možné to bylo. Co když třeba jen historický záznam chybí?
Představení nabízí mnoho situačního i slovního humoru, které diváky pobaví a rozesmějí. Namátkou: jak dlouho nutno do vlastních úvah ponořeného Mendela trkat, než ho trkne, že tou správnou rostlinou pro křížení je hrášek. Nebo velmi povedený a svižný obraz ze staré dobré Anglie. – Přináší vlastně docela pravděpodobný výklad, proč Charles Darwin dopis z Brna s Mendelovou přednáškou ani neotevřel. Obraz trochu snad vystupující z přímé linky děje. Těžko ovšem vynechat takto povedenou taškařici z nejvyšších pater vědeckého světa.


Výborný je dynamicky napsaný a realizovaný závěrečný, sedmnáctý obraz. Po písni, která je zamyšlením a bilancí vědce nad vlastním životem, následuje rychlý sled dialogů. Od své vědy a zahrádky nuceně vytrženého badatele zavaluje ničivá lavina administrativy a papírování. A konec. Zpráva o úmrtí Johanna Gregora Mendela.


V kontrastu s předchozím komediálním pojetím děje je závěr účinně vystavěnou tečkou, která vyvolává silný dojem. Dojímá a stvrzuje identifikaci diváků s ústřední postavou hry, která tu vlastně končí.


Autorům zbývá ovšem nutnost krátce se ještě vrátit z minulosti do současnosti. – Johann je opět Jankem. Přednáší o významu Mendelova díla, přijímá gratulace vedoucího práce, pochvaly vídeňských profesorů i své Emy, která již není operetní subretou, loučí se impresário Zöllner písní se slovy divadlo i svět vystihujícími, a to je již závěr definitivní.


Autoři, současně realizátoři premiérového představení, připravili nosné a zdařilé komediální zpracování příběhu z materie pro takový účel, rozhodně ne snadné. Úspěšný výsledek je v souladu s dramaturgií „open air" v prostředí krásného náměstíčka uprostřed Brna. Divácký prožitek umocní i genius loci. Kde hrášek po hrášku nabízejí herci diváku z lusku hry, zde, těmito místy J. G. Mendel procházel, zde také pracoval.


Uměřená a funkční byla scéna Jaroslava Milfajta (nechybělo divadélko připomínající tuto rovinu hry, „roli sehrál neodmyslitelný včelín, záhonky pověstné „hráškové" zahrádky atp., vše posíleno invenční projekcí (Petr Hloušek) a pěknými kostýmy Andrey Kučerové.


Ústřední roli Janka – Johanna, řeholí, vědeckým bádáním i nesmělostí před vytrvalou láskou obrněného, ztvárnil přesvědčivě Lukáš Janota. Obdobně zvládl Milan Němec svou roli světa znalého muže rozmáchlých gest, zkrátka persony: impresária Zöllnera. Nejinak Andrea Březinová v roli subrety, až do skonání bez žádoucí odezvy milující, tolik jí imponujícího Johanna. Opomenout nelze Jana Brožka, představitele velmi zajímavé postavy filozofa a „proutníka" F. M. Klácela. Ten ovšem – alespoň, jak psal v dopise Mendelovi, neskrýval nikdy obdiv k ženské kráse, neodbytně ho přitahující, proutníkem byl však pouze platonickým.


Pochvalu za dobré výkony zaslouží bez výjimky všichni herci a realizátoři. Připravili a zasloužili se o úspěšné představení přesně v intencích záměru a žánru. V chladném počasí byli odměněni upřímným a vytrvalým potleskem zkřehlých rukou. – Nejlepší potvrzení úspěšné premiéry hry, která by mohla najít uplatnění i pod střechou divadelní budovy.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Červenec 2015 09:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB