Recenze: Příhody z bezprostředního neskutečna


Venuše ve ŠvehlovceŽivot mladého člověka upoutaného na lůžko. Je odkázan na cizí pomoc. V co se může proměnit, má-li ten člověk literární talent?

 

 

Že se v oživených prostorách kulturního sálu Venuše ve Švehlovce na pražském Žižkově hraje alternativní divadlo jsme už na stránkách Literárek psali. Že se soubor, který se jmenuje Chemické divadlo, vyznačuje jemně zvrácenou podmanivou poetikou jsme psali taky, a tudíž se tu teď budeme bohužel muset opakovat.

 

Po Poezii starých Aztéků se na diváky režisér Vojtěch Bárta obrací spolu s postavou Maxe Blechera, rumunského spisovatele, jehož tvorbu ovlivnily dvě věci – vážná choroba a surrealismus.

 

V hře Příhody z bezprostředního neskutečna, jak se také jmenuje jeden z dvou Blecherových románů, se ocitáme v nemocničním prostředí, kde se v různých bizarních podobách střetá svět zdravých a nemocných lidí. Ústřední postavou je člověk upoutaný na lůžko, uvězněný v sádrovém krunýři. Jeho očima sledujeme malá milostná dobrodružství a namlouvací rituály pacientů i doktorú, jsme svědky vzájemného nepochopení dvou světů – zdravých a nemocných, přičemž ale stále upozorňovaní na to, že mezi oběma světy není tak velká vzdálenost, jak se na první pohled může zdát.

 

Pomocí (do jisté míry) konkrétního vyprávění vyvstává jako hlavní téma pocit, na nějž se může napojit kdokoli, kdo ještě zatím nemá s halucinogenními účinky vážné nemoci žádnou zkušenost. Tímto tématem je „pocit, že skutečný život se žije všude jinde než tam, kde jsem já“. Smutek za ideální představou, která nemůže nastat, protože v tom je její podstata. Pocit, že ostatní se baví, zatímco já nemůžu nebo to nedovedu. Pocit vydělenosti jedince ze svého okolí. Pocit, že „tohle přece nemůže být pravda, tohle se přece nemůže dít zrovna mně“. Pocit bezprostředního neskutečna.

 

V hře vzniká metasvět, v němž se nakonec rozdíly mezi zdravými a nemocnými (těmi, co se mají relativně dobře a těmi, co se mají relativně zle) setřou, neboť v něm stejně není nic tak, jak jsme zvyklí. Schopnost člověka být si vědom situace, ve které se nachází, je zpochybněna. Protože to, co si myslíme, že vnímáme, většinou stejně nebývá to hlavní, co ve skutečnosti prožíváme a co nás nejvíc ovlivňuje.

 

Vojtěch Bárta se v dramatických situacích vyjadřuje úsporně, ale úderně, s potměšile melancholickým humorem. Herce vede k stylizovaně neučesanému, živočišnému výrazu. Druhé představení Chemického divadla potvrzuje, že tu vzniká jakási nová divnost, v níž krása je ošklivá a naopak.

 

Představení navíc připomene polozapomenutého autora Maxe Blechera (Rumunsko, 1909-1938), jehož tvorba je příbuzná mnohem slavnějšímu Franzi Kafkovi. Blecher napsal za svůj krátký život sbírku básní Průzračné tělo, romány Příhody z bezprostředního neskutečna, Zjizvené srdce a deník vydaný pod názvem Osvětlené doupě.

 

Chemické divadlo se nepodbízí žádné své představě imaginárního diváka, aby obhájilo svou existenci. Ve srovnání s většinou městských divadel je v Venuši ve Švehlovce k vidění umolousaná, v polních podmínkách dělaná, ne nalíbivo nablýskaná, jenže tím výraznější „kultura“.

 

Hrají: Šimon Krupa, Tereza Dočkalová, Jindřiška Křivánková, Kajetán Písařovic a Vojtěch Fülep Projekce: Pavel Lukáš Hudební aranžmá: Pavel Lukáš Lightdesign: Martin Bitala Scéna a kostýmy: Jana Hauskrechtová Produkce: Magda Juránková a Zuzana Rainová Scénář a režie: Vojtěch Bárta

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB