Poezie starých Aztéků – poezie květin a krve


Poezie starých AztékůMy jejich poetiku popsat umíme, nebo si to aspoň myslíme, ale jak by oni popsali tu naši? Inscenace Poezie starých Aztéků vrhá diváka v prostor, kde se nutně musí zkonfrontovat se systémem hodnot natolik odlišných, jako by se setkal s mimozemšťany.

 

 

 

Květinoví bojovníci

Aztékové symbolizují v dnešním světě zaniklý národ, jenž dovedl vidět budoucnost. V našich omezených představách šlo o nebývale vyspělou civilizaci, která se zároveň dovedla nevzdálit od přírody tak pošetile jako my. Náš respekt k nim kalí fakt, že některé jejich zvyklosti jsou z našeho pohledu kruté a barbarské, čímž se posiluje náš pocit nepochopení. Jak mohli být tak vyspělí a primitivní zároveň?


Dnešní Mexico City vzniklo na troskách Španěly zničené civilizace. Jednou z forem ospravedlnění násilné likvidace aztéckého světa byla barbarská tradice rituálů. Významným prvkem aztécké společnosti byla víra v nutnost lidských obětí, což mělo zaručit vesmírnou rovnováhu. Oběti bohu byly stahovány z kůže, kterou si pak oblékali kněží. Aztékové měli mnoho bohů krásných rozličných jmen (Opeřený had, Jadeitová sukně, Pán kouřícího zrcadla, Pán stažený z kůže), jimž bylo třeba obětovat, a neměli vězení. Závažnější zločiny trestali smrtí. Mezi závažnější zločiny se však počítala i krádež, což z našeho pohledu působí absurdně a necitelně. Podobných rozdílů je mnoho. Aztékové v nás vyvolávají nesourodé dojmy, fascinují nás, ale přesto se pomyslně dovedeme připojit ke Španělům, kteří jejich říši dobyli, a povýšit se nad ně jako nad divochy, jimž je třeba vysvětlit svou pravdu a napravit je. Hra tak může vzdáleně metaforizovat i dnešní světovou politiku, jíž dominuje pocit silných mocností, které se tváří, že spasí svět násilným šířením vlastních ideálů. Ve svém základě hra tematizuje jakékoli střetávání, jakoukoli konfrontaci dvou sil, jejíž podstatou je fascinace a neporozumění zároveň. Především ale v čele s heslem „Doopravdy jsou lidé skuteční? Také jejich zpěv skutečný není" naší civilizaci odjímá právo na nejvyšší pravdu.

 

Jiná civilizace
„Nesmírné problémy při jakýchkoli pokusech o překlad nahuaské lyriky pramení také již z podstaty jazyka náhuatl. Jde například o to, že se v gramatice prosazují významové prvky, které plní různé gramatické funkce na úkor prvků formálních. Typickým příkladem jsou difrasismy vyjadřující stejnou myšlenku dvěma výrazy, jejichž významy se doplňují – například samotné označení básně či poezie vůbec in šóčitl in kvíkatl (doslova píseň květ, ale dle jiného výkladu také válka zpěv), je difrasismus, stejně jako difrasismus in atl in tepetl, doslova voda hora značí obyvatelstvo nebo město, in ayhuitl in poctli (doslova mlha dým) značí slávu a podobně. Podobným jevem je například paralelismus, řazení podobných frází: například choquiztli moteca, ixayotl pixahui – nářek se rozplývá, slzy kanou.


Jazykové jevy dokreslují uspořádání myšlenkového světa Nahuů, v němž jedno slovo mohlo mít více významů a znamenat současně například barvu, světovou stranu, hvězdu, zvíře i atributy určitého božstva. "Důležité přitom ovšem bylo, že tyto významy byli Nahuové schopni vnímat současně a ve složitých souvztažnostech," píše v programu režisér a autor scénáře Vojtěch Bárta.

 

Zdá se, že v prvním plánu inscenaci nejde o Aztéky samotné, ti jako by byli režisérovi Vojtěchu Bártovi spíš inspirací pro vznik jeho vlastního, nového, extrémního, krásného i krutého národa. Syrová inscenace využívá ke stvoření postav silně určených svou vizáží svérázné poetické komiky. Jedna promlouvá hýžděmi, na nichž má namalované oči, další – vládce - je zredukovaná na vlasy a masité dokola olizující se rudé rty, jako z podomácku zimprovizované surreálné komedie dell´arte působí žena s nahou hrudí a kytarou místo klobouku.


Celá scéna se pravidelně vrací k podobě mystického obrazce, jehož záměrnou nedokonalost podtrhují ručně vyráběné rekvizity, které způsobují dojem ironické new age.


I hudba je zde používána pravděpodobně záměrně nepřesným způsobem. Místo aby spolutvořila situace, neohrabaně se k nim lepí. Eklektický výběr známých upravených melodií vede diváka k pocitu, že se autoři nesnaží zprostředkovat skutečnou aztéckou poetiku, ale spíš to, co z ní v dnešní době a v našich představách zbylo. Čtyři postavy reprezentují bytosti vzdálené nám nejen v místě, ale i v čase, a v tu chvíli nejsme konfrontováni jen my s nimi, ale i ony s námi. Na kusých informačních troskách povstává parodie národa pro účely jedné inscenace, jako se na troskách Tenočtitlánu vztyčilo Mexico City.
Poezie starých Aztéků uvádí o.s. Chemické divadlo, místem konání je Venuše ve Švehlovce, nově otevřený prostor starého zašlého artdecového sálu kulturního domu, jenž byl součástí Švehlovy koleje na pražském Žižkově. Zdejšího genia loci představení též bohatě využívá, a ten je také dalším důvodem, proč představení navštívit.


Divadelní představení na motivy poezie původních obyvatel Mexika.

 

Hrají: Vuk Ćelebić, Jakub Gottwald, Dana Marková, Tereza Tausingerová,
Hudba: Ticho de Beige,
Scéna a kostýmy: Barbora Kačena, Lucie Sedláková
Světelný design: Martin Bitala
Režie: Vojtěch Bárta.

Inscenaci podpořila Embajada de México en República Checa (Velvyslanectví Mexika v ČR) a Nadace Život umělce.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB