Recenze: Scapinova šibalství


Scapinova šibalstvíCo vznikne, když se režisér typu „mladý jemný intelektuál" pustí do lidové frašky?

 Intelektuálně-lidová fraška

Štěpána Pácla známe jako režiséra, který si vybírá náročnější, méně exponované hry k nastudování (Křišťálová noc, Vytrvalý princ, Brand-Oheň, Ivanov). Toto je jeho první bezstarostná komedie. Nebo možná - jinak řečeno - pustil se do konceptuálního experimentu, jehož cílem mělo být oproštění od intelektuálštiny a vznik „řachandy".


Na druhou stranu, i pro sofistikovaného tvůrce, jakým byl Moliére (přestože se velmi rád zabýval nízkými žánry), znamenala Scapinova šibalství únik do neobvykle mělkých vod. Postavy v průběhu hry příliš lépe nepoznáváme, spíš sledujeme sérii zesměšňujících eskapád spějících do ironického finále. Zřejmou Moliérovou inspirací k napsání hry, která je svým charakterem vytvořena pro dramaturgické odlehčení náročnější sezóny, mu byly histriónské postavy legendární italské Commedie dell'arte (vzniklé v šestnáctém století), na nichž Moliére vyrostl a díky nimž se prý poprvé zamiloval do divadla.

 Parodie na divadlo

Tato lidová zábava stála na pevně daných charakterech opakujících se ve všech hrách (Harlekýn, Kolombína, Pantalone, Dottore, Vecchi – staříci bránící mladým ve štěstí). Herci ve vymezených mantinelech improvizovali, což jim dovolovalo podle potřeby reagovat na náladu publika. Herec Commedia dell'arte často hrál jednu postavu celý život a velmi dobře ji znal, což mu poskytovalo k improvizaci lepší výbavu. Publikum si tento žánr získal hlavně zesměšňováním bohatých lakomců, s nimiž si díky jejich ješitnosti a pokryteckému strachu o vhodnou pověst uměli dobře poradit lišáčtí sluhové.

A právě v tomto momentě se Commedia dell'arte a Moliérova hra Scapinova šibalství nejvíc protíná. Sluha Scapin (Dušan Urban) zde totiž na jevišti stojí v roli chytrého sympatického ničemy, který si umí se vším poradit, každého zmanipulovat, nikoli ovšem pouze tam, kam potřebuje sám, ale také proto, aby pomohl mladé lásce či napravil křivdy osudu. Scapinovo šibalství je v očích diváka odstíněno také o odstín méně patetickým způsobem hraní, čímž budí dojem, že má víc rozumu.

Bohatí staří (Vecchi) Geront a Argant šlapou po štěstí sobě i svým synům jen proto, že věří, že smyslem života je hromadění mamonu. Místo aby však dostali za vyučenou a uvědomili si, „co je v životě skutečně důležité", ironií osudu se nevýchovně všem podaří vše naráz – mladým ochránit lásku i starým ochránit peníze, čímž se hra stává parodií sebe sama. Cílem Moliérovy satiry není pouze chamtivá společnost, ale i způsob, jímž tehdejší divadlo tuto společnost zobrazovalo.

Dívka, dítě, lano, turecký turban a oceán bez postranních úmyslů

Ve spolupráci se scénografem a tentokrát i tvůrcem kostýmní výbavy Andrejem Ďuríkem postavy hry i vizuálně čerpaly své stylizované charaktery z Commedie dell'arte. Postavy dvou otců Geronta (Tomáš Dastlík) a Arganta (Karel Čepek) tak mají skutečný předobraz v postavách Vecchiů, Hyacinta (Pavla Gajdošíková) zas připomíná mladou Kolombínu. Navzdory svodům, které zde z podstaty vizuálu Commedia dell'arte plynou, se Andrej Ďurík ve výpravě střídmě držel zpátky a nestrhl na sebe zbytečnou pozornost v podobě velkolepých kostýmů či kulis, čímž ponechal ducha představení skoro v ochotnické rovině, kterou evidentně sledoval i Štěpán Pácl. Oba divadelníci nedávno spolupracovali na představení Vytrvalého prince v Praze, v němž je podobně minimalisticky zacházeno se zdánlivě nenápadnými předměty jako s mosty zábavných dramatických zkratek. Bílý ubrus, který ve Scapinovi nejprve kryje stůl dělící jeviště napolovic, se během hry mění v dívku, dítě, lano, turecký turban či oceán.
Představení doprovází naopak tentokrát nikoli minimalistický živý klavír a zpěv podle not Jakuba Kudláče. Hudba velmi vtipně pracuje s klasicistními odkazy a je významným posilovacím prvkem ironie (spolu s rozkodrcanými vozíky, na nichž se herci místo chůze občas projedou po scéně, čímž ještě víc připomínají loutky).


Hra je výjimečná tím, že se pravděpodobně záměrně vzdává druhého plánu. Je-li Páclův divák zvyklý hledat v ději postranní úmysly, dokáže se teď překvapivě dobře pobavit i tím, že z děje žádné výrazné téma v roli nadhodnoty prostě nevyleze. Intelektuálně-lidová fraška se povedla, spokojení jsou hlubokomyslní kritici i rozšafné paničky s pokryteckými manžílky z vrstev, z nichž si v ostravském Divadle Petra Bezruče Scapin právě střílí.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB