Karel Kraus (1920 – 2014)


Karel-Kraus foto archiv NDZemřel Karel Kraus. Dramaturg, překladatel, esejista, kritik a teoretik. Zůstane zapsán v dějinách české divadelní praxe i uvažování o dějinách.

Karel Kraus, narozený v Plzni, se po gymnáziu zapsal na Filozofickou fakultu UK. Když byly v roce 1939 uzavřeny vysoké školy, pracoval mj. jako knihkupecký praktikant, redaktor, divadelní referent a později jako dramaturg a režisér Beskydského divadla. Po válce byl lektorem a dramaturgem vinohradského divadla (za vedení Jiřího Frejky), odkud byl roku 1950 vyhozen. Prošel filmovou dramaturgií, krátce vykonával svoji hlavní profesi v Divadle estrády a satiry (později ABC) a v roce 1956 se stal dramaturgem činohry Národního divadla (po dobu uměleckého vedení Otomara Krejči). Po pěti letech byl z politických důvodů propuštěn a nalezl útočiště v činoherním oddělení Divadelního ústavu. Roku 1965 spoluzakládal Divadlo za branou (znovu s Krejčou), po zrušení této scény v roce 1972 byl ve svobodném povolání a zároveň mu bylo zakázáno působení v kulturní sféře. Podepsal Chartu 77, od roku 1986 redigoval samizdatovou revue O divadle. V letech 1990–1995 byl dramaturgem obnoveného Divadla za branou II. Překládal dramatické texty z němčiny, francouzštiny a také – spolu s Josefem Topolem – hry Antona Pavloviče Čechova. Výbor z jeho textů vyšel ve svazku Divadlo ve službách dramatu (Divadelní ústav 2001).
Tolik slovníkové údaje. A Karel Kraus člověk?
Takto na něho vzpomínal před čtyřmi lety při jeho devadesátinách (na stránkách Katolického týdeníku) skladatel Jan Klusák: „Dávno předtím, než jsem poprvé viděl doktora Karla Krause, slýchal jsem mluvit o něm »lidi od divadla«. Všichni říkali, že je strašlivě chytrý a vzdělaný, alter ego Otomara Krejči. Když jsem ho později uviděl, klidného, nenápadného a málomluvného, připadal mi nějak příliš normální. Později jsem pochopil, že tak často vypadají právě mimořádní lidé. Obdivuhodná byla jeho pracovní metoda – pomalá, houževnatá důkladnost, snaha rozebrat ji na nejmenší částky, u každé z nich se zdržet a probádat ji ze všech stran. Byla to snad jakási kontemplace. Takovou jemnou analýzu bychom čekali třeba u filozofa či básníka, ale divadlo takhle dělat jsem nikdy neviděl. Není možná právě zde klíč ke specifiku Krejčova divadla?"
A literární badatel Jaroslav Med (tamtéž a při stejné příležitosti) psal: „Když jsme chodívali v šedesátých letech do Divadla za branou, byl to vždycky opravdový zážitek, z něhož mnohé zůstalo v paměti dodnes; a vždy jsme se zde setkávali se jménem Karla Krause a vždy jsme s napětím očekávali, co nového se objeví na scéně tohoto divadla. V té době byl pro mne Karel Kraus synonymem objevitele hodnot – namátkou vzpomínám na Nestroye a Schnitzlera – ať už jako dramaturg nebo překladatel. Byl někým, koho jsme si všichni bez výjimky vážili, aniž jsme ho mohli poznat osobně. A přišla léta normalizačního marasmu a mně se dostaly občas do rukou svazky samizdatového sborníku O divadle, v nichž dominovaly Krausovy příspěvky svou erudovaností a stálým kladením otázek po smyslu nejen divadla, ale umění obecně v čase vyprazdňování všech hodnot. »Kam se vracet na zbořeništi, které se táhne do nedohledna?« kladl si otázku Karel Kraus a odpovídal s jednoznačnou naléhavostí: »Je nutné zamířit k základům, pokud ještě drží a k nimž se dá jen prokopat.« To nebylo sémantické gesto pyšného intelektuála, ale moudrost tvůrčího ducha obávajícího se vítězství estetismu nad uměním, agresivity nad silou myšlenky a individualistické pýchy nad obecným zájmem."

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB