Petr Hlaváček, Mychajlo Fesenko: Rusové v Praze

Fesenko výřez přebalKniha Rusové v Praze. Ruští intelektuálové v meziválečném Československu vznikla jako doprovodná publikace stejnojmenné výstavy uspořádané na podzim 2017 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u příležitosti 100. výročí ruské bolševické revoluce, kvůli níž odešly z někdejšího Ruského impéria tisíce učenců, literátů a umělců.

 

 

Mnozí z nich nalezli útočiště právě v Československu a v Praze založili své exilové vzdělávací instituce. Příchod Rudé armády v květnu 1945 pro ně ovšem neznamenal svobodu. Československé politické a intelektuální elity z vděčnosti k Sovětskému svazu přivřely oči a neviděly vraždy a deportace těchto svých sousedů a spoluobčanů. Katastrofa ruského exilu v Československu byla o to bolestnější, že se o ní více než čtyři desetiletí nesmělo hovořit, neboť památka na toto nekomunistické „Rusko mimo Rusko“ byla pro sovětsko-ruský imperiální narativ zcela nepřijatelná. Prostřednictvím biogramů významných osobnostiFesenko přebal někdejší ruské exilové komunity tato kniha připomíná pražské akademické obci i širší české veřejnosti často tragická dilemata ruských intelektuálů, vědců a literátů první poloviny 20. století, kteří výrazně přispívali k dynamice kulturního, intelektuálního i politického života v prvorepublikové Praze.

 

Petr Hlaváček (*1974) je český historik kulturních a náboženských dějin středověku a raného novověku, filosof, editor a publicista. Zabývá se problematikou národního mesianismu a evropské identity. Studoval filozofii a historii na Univerzitě Karlově v Praze a na Universität Bern ve Švýcarsku, je žákem profesora Františka Šmahela. Až do roku 2000 byl interním doktorandem Ústavu českých dějin FF UK, poté rok působil v Historickém ústavu AV ČR a v období 2001–2007 byl vědeckým pracovníkem Centra pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy (GWZO) v německém Lipsku. V období 2006–2012 přednášel dějiny středověku na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Roku 2008 založil a jako koordinátor vede Collegium Europaeum – Výzkumnou skupinu pro dějiny evropského myšlení FF UK & FLÚ AV ČR v Praze. V roce 2015 se habilitoval na Univerzitě Karlově v oboru české dějiny a byl jmenován docentem.

 

 

Ukázka z knihy:

EXULANTI, SPOLUOBČANÉ, OBĚTI: OSUDY RUSKÝCH INTELEKTUÁLŮ

Na počátku 20. století představovalo Ruské impérium, rozkročené mezi Asií a Evropou, hybridní koloniální mocnost, která se jen pozvolna vyrovnávala se západní modernitou, a to jak v rovině politické, vojenské či hospodářské, tak i kulturní a intelektuální. Hektickým zapojením se do Velké války byl r. 1914 akcelerován rozkladný proces, jenž r. 1917 vyústil ve dvojí revoluci – ta první čili únorová odstranila carskou autokracii a směřovala k ústavnosti a jisté formě republikanismu, říjnová pak byla bolševickým převratem, který způsobil všeobecný chaos, občanskou válku a hrůzovládu. Rusko se zmítalo v křečích, diktátor V. I. Lenin a jeho bolševická sekta čelili „bílému“ odporu, ale též německé, francouzské, britské a japonské intervenci, také dosud ujařmené národy, jako Poláci, Ukrajinci, Bělorusové, Baltové nebo Finové, se hlásily o svou státní samostatnost. Právě v této krizové situaci řešili mnozí ruští intelektuálové své životní dilema – zůstat v Rusku, nebo hledat exil v Evropě, Asii či Americe? Když byla r. 1920 protibolševická vojska poražena, nastal úprk tisíců ruských akademiků, literátů a umělců, kteří nalezli útočiště nejen v Paříži nebo Berlíně, nýbrž také v Praze, hlavním městě republikánského a demokratického Československa. Již r. 1918 vznikl v Československu tzv. Česko-ruský komitét, o rok později registrovaný pod názvem Česko-ruská jednota, jehož aktivisté organizovali podpůrné akce pro uprchlíky z někdejšího Ruského impéria. Další vlna uprchlíků se objevila r. 1920 po evakuaci „bílé“ Dobrovolnické armády z Krymu do Konstantinopole, přičemž řada mladých vojáků tehdy obdržela stipendia československé vlády pro studium na Univerzitě Karlově.

R. 1921 vznikla pod záštitou T. G. Masaryka, prezidenta Československé republiky, tzv. Ruská pomocná akce, koordinovaná Ministerstvem zahraničních věcí, která se zaměřovala na ruskou, ukrajinskou, běloruskou a kavkazskou exilovou komunitu, pro niž se Praha stala jedním z nejvýznamnějších evropských center. Rusové zde tvořili největší část exulantů, se silným zastoupením akademiků z ruských univerzit, takže se Praze brzy přezdívalo „ruské Athény“ nebo „ruský Oxford“. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí, chápal Ruskou pomocnou akci jako nástroj k utváření ruské demokratické inteligence, jež by po pádu bolševického režimu pomáhala budovat svobodné Rusko. Avšak na rozdíl od rusofila a neoslavisty Karla Kramáře, v letech 1918–1919 ministerského předsedy první čs. vlády, kladl důraz především na budoucí kulturní, a nikoliv politickou úlohu ruských exulantů. Záhy začala v Československu vznikat ruská školská zařízení a již v říjnu 1921 byl založen Komitét pro umožnění studia ruských studentů v ČSR. Téhož roku byly ustaveny Sbor ruských profesorů v Praze, sdružující někdejší pedagogy ruských univerzit, a Svaz ruských akademických organizací, započaly přednášky pro ruské studenty na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

V Praze byly založeny Ruská právnická fakulta (1922), a sice pod patronací Univerzity Karlovy, dále Ruský pedagogický ústav J. A. Komenského (1923), a zejména Ruská lidová univerzita (1923). Ta ovšem nebyla akademickým učilištěm, nýbrž školou určenou vzdělávání všech vrstev ruské exilové komunity, ačkoliv na ní přednášeli přední ruští učenci. Teprve r. 1933 byla pod názvem Ruská svobodná univerzita transformována ve skutečné vědecko-pedagogické pracoviště. Při Ministerstvu zahraničních věcí byl r. 1923 založen Ruský zahraniční historický archiv, významnou institucí bylo též Ruské kulturně-historické muzeum zřízené r. 1935 na zámku ve Zbraslavi u Prahy. Již r. 1925 vzniklo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy „Seminarium Kondakovianum“, r. 1931 přeměněné na samostatný Archeologický institut N. P. Kondakova, sdružující ruské exilové historiky umění, byzantology a archeology. Ruské mládeži sloužila gymnázia v Praze a Moravské Třebové nebo například Ruská škola komunikační techniky. Ruským intelektuálním aktivitám v Československu mohl sekundovat snad jen ukrajinský exil, který si r. 1921 v Praze založil Ukrajinskou svobodnou univerzitu.

Už r. 1924 bylo v Československu zhruba 25 tisíc exulantů z někdejšího Ruského impéria, obzvláště Rusů, a jejich podpora ze strany státních úřadů vyvolávala odsudky československých komunistů, exponentů rodícího se sovětsko-ruského impéria. Jakmile Československo uznalo r. 1934 Sovětský svaz a navázalo s ním diplomatické styky, situace ruských exulantů se stala obtížnější, státní subvence zásadně poklesly. Zatímco velká část Rusů zůstávala bez státní příslušnosti a žila zde s tzv. nansenovským pasem, jiní, především pak akademici, postupně získávali československé občanství. Ruská komunita, čítající tehdy asi 15 tisíc lidí a soustředěná především v Praze a jejím okolí, byla po celou dobu sužována spory mezi představiteli konzervativců, monarchistů, eurasijců, demokratů a socialistů. Krize nastala s rozpadem československého státu v letech 1938-1939, jeho okupací nacionálně-socialistickým Německem a ustavením tzv. Protektorátu Čechy a Morava. V době spojenectví Německé říše a Sovětského svazu proti Západu (1939–1941) okupační úřady tolerovaly zdejší ruské exilové aktivity, nad ruskými vědecko-pedagogickými institucemi vykonávala dozor pražská Německá Karlova univerzita. Po vypuknutí německo-sovětské války však německý přístup kolísal mezi instrumentalizací a perzekucí. Řada ruských exulantů, a v tom i mnozí intelektuálové, kolaborovala s německým nacionálně-socialistickým režimem, od něhož si slibovala osvobození Ruska z bolševického jha. Situace Rusů, ale též Ukrajinců a Bělorusů, kteří měli volit mezi dvěma tyrany, totiž Hitlerem a Stalinem, byla zoufalá a beznadějná. Také zdejší Rusové byli obětí německých represálií, jiní se naopak stali konfidenty gestapa.

Konec druhé světové války v květnu 1945, probíhající mezi Čechy ve znamení mírového jásotu nad obnovením Československa, znamenal pro zdejší ruské exulanty, často již československé občany, novou katastrofu. Ruské exilové instituce zanikly v chaosu posledního válečného roku, osobní „strategie přežití“ byly tehdy různé – řada Rusů se snažila uniknout do západní Evropy a dále do USA. Pro ně totiž příchod Rudé armády neznamenal svobodu, nýbrž nebezpečně natažený pařát agresivního sovětsko-ruského impéria, které si pro ně „přišlo“ až do středu Evropy. Československé politické a intelektuální elity tehdy z vděčnosti k Sovětskému svazu přivřely své oči a tvářily se, že nevidí vraždy a deportace těchto svých sousedů a spoluobčanů. A přitom právě osud těchto Rusů a ruských Čechoslováků byl jasnou předzvěstí budoucích vztahů mezi imperiálním monstrem z euroasijského Východu a Československem, tj. mezi Moskvou a novou středoevropskou gubernií. Katastrofa ruského (ukrajinského a běloruského) exilu v Československu byla o to bolestnější, že se o ní více než čtyři desetiletí nesmělo hovořit, neboť památka na toto nekomunistické „Rusko mimo Rusko“ byla pro sovětsko-ruský imperiální narativ zcela nepřijatelná.

 

NATALIJA JAŠVIL (1861–1939)

mecenáška, výtvarnice a kulturní organizátorka

Narodila se 28. prosince 1861 v Sankt-Petěrburgu v rodině generála skotského původu, kazaňského šlechtice a senátora Grigorije Philippsona. Všestranné vzdělání získala doma, ale též v sankt-petěrburském dívčím penzionátu a na tamější konzervatoři. R. 1891 se provdala za gruzínského knížete Nikolaje Jašvila (†1893), s nímž měla dvě děti, Taťánu a Vladimira. Žili v Kyjevě, kde byl jejich sousedem slavný malíř Michail Nesterov (†1942), který ji též zasvětil do malířského umění. Po manželově smrti se přestěhovala z Kyjeva na rodinnou usedlost Sunki v Kyjevské gubernii, jejíž správě se pak věnovala. R. 1905 zde Nesterov vytvořil její portrét, který se dnes nachází v Národní obrazové galerii v Kyjevě. Během první světové války působila jako ošetřovatelka a řídila tehdy důležitou kyjevskou nemocnici, ošetřovnu nechala zřídit i ve svém kyjevském domě. R. 1915 se v rámci Červeného kříže zúčastnila inspekce táborů ruských zajatců v Rakousku-Uhersku a seznámila se s řadou budoucích československých politiků. Jako správce jejího statku na Volyni působil podle některých zpráv Čech Josef Girsa, pozdější diplomat nového Československa. Bolševická revoluce zastihla kněžnu v Kyjevě, kde se seznámila s T. G. Masarykem. R. 1918 zastřelili opilí rudoarmějci jejího syna Vladimira a zetě Georgije Rodzjanka, proto již do konce svého života neodložila smuteční šat. Poté se připojila k „bílé“ Dobrovolnické armádě a spřátelila se s generálem Wrangelem, s nímž r. 1920 odešla přes Krym do Konstantinopole a později do Řecka.

 

R. 1922 se vydala s dcerou na pozvání T. G. Masaryka do Prahy, kde spolupracovala zejména s ruským intelektuálním exilem. Kněžna se angažovala v radě Kondakovova semináře, resp. Archeologického institutu N. P. Kondakova, zajišťovala chod této vědecké instituce, udržovala zahraniční kontakty a spravovala její finance, právem se proto považuje za přední osobnost semináře. Výborně ovládala angličtinu i francouzštinu, jejichž doučováním se též v Praze zabývala. Působila ve Spolku vzájemné pomoci ruských žen, v jehož čele později stanula, spolupracovala s Ruským Červeným křížem a Svazem ruských dobročinných společností. Byla aktivní jak ve farní radě ruského pravoslavného chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, tak i jako členka Uspenského bratrstva, které se bezprostředně podílelo na výstavbě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech. V pravoslavné farnosti se intenzivně věnovala tvorbě i vydávání nábožensko-historických publikací a pohlednic, které se prodávaly i v zahraničí, zejména v Anglii. V Praze také zřídila ikonopiseckou malířskou dílnu a kurzy ikonomalby, malíř-starověrec Pimen Sofronov (†1973), jenž tyto kurzy vedl, přicestoval do Prahy z Estonska na její pozvání. Malířskému umění se u ní jednou týdně až do její nemoci učil i kníže Karel VI. Schwarzenberg. Spolu s malířem Sofronovem sepsala a s dcerou do angličtiny přeložila tzv. ikonopisecký manuál. Kněžna Natalija Jašvil, celý život oddaná obnově ruské monarchie, zemřela 12. června 1939 v Praze.

 

 

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017

ISBN: 978-80-7308-748-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB