Rainer Hermann: Konečná stanice Islámský stát?


Hreman přebalČtivě a přitom zasvěceně odhaluje německý islamolog a dlouholetý korespondent deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung z Blízkého  východu pozadí vzniku a expanze tzv. Islámského státu v Sýrii a Iráku. Svou analýzu zasazuje do kontextu rozpadu státnosti v arabském světě a totálního selhání vládnoucích elit.

 

 

Arabský svět se podle něj nachází v nejtěžší krizi od vpádu Mongolů ve 13. století. Většina arabských států ovládaných zkorumpovanými rodinnými klany či autoritativními panovníky, vystupujících navenek jako „demokraté“ či „nacionalisté“, ztratila v očích svých občanů jakoukoliv legitimitu. Jediným pojítkem a zdrojem identifikace občanů tak zůstal islám. Vnitrostátní konflikty se mění v náboženské války.

Autor naznačuje neradostnou paralelu s třicetiletou válkou v Evropě a dospívá k závěru, že události v arabském světě budou mít na Evropu větší dopad než všechny ostatní události od druhé světové války.

Přeložili Jiřina a Petr Kučerovi.

V edici 21. století vydává nakladatelství Academia.

 

Ukázka z knihy:

Paralely mezi rokem 1618 a dneškem

4. října 2013 varoval Abdullah Gül, tehdy ještě prezident Turecka, před začátkem „temnoty nad islámským světem“, jakou zažívala „ve středověku Evropa“. „Regionální rivality“ se prý na Blízkém východě postavily do cesty míru a blahobytu, víra podřízená osobním zájmům se smísila s konfesní politikou identity. Příslušnost k náboženské obci se stala důvodem k tomu, aby byli lidé zabíjeni. Gül to pochmurně nazval „střetem uvnitř civilizace“ a „katastrofickým scénářem“. Ze žádné země se prý sice nestala „přes noc“ pluralistická demokracie, přesto ale současná situace nemusí nutně směřovat k tomuto katastrofickému scénáři. Gül ve své istanbulské řeči de facto poukázal na podstatné prvky třicetileté války, která pustošila Evropu v letech 1618 až 1648 – hovořil ale o Blízkém východě současnosti.

Dnes skutečně dochází ke „střetu civilizací“ (užijeme-li názvu Huntingtonovy slavné práce), avšak ani ne tak mezi civilizacemi světa, jako spíše uvnitř jedné – islámské – civilizace. Válka se točí kolem budoucnosti islámu a jen muslimové ji mohou rozhodnout. Západní státy mohou pouze pomoci ohroženým společnostem a přispět k tomu, aby byl utlumen teror, který tato válka plodí. Není nic dobrého v této části arabského světa. Zdá se, jako by se proměnila v jeviště pro divadelní hru Bertolda Brechta Matka Kuráž a její děti. V ní matka kvůli svým válečným obchodům ztratí všechny tři děti a jedna z postav, kaprál, říká: „Mír, to je samý šlendrián; až válka vždycky udělá pořádek.“

Brechtova divadelní hra se odehrává během třicetileté války, jež začala jako náboženský konflikt mezi protestanty a katolíky, ale rychle se proměnila v boj rivalizujících zemí a dynastií. Skončila v roce 1648 vestfálským mírem. Teprve tento mír nastolil trvalé státní uspořádání, v němž se náboženské obce vzájemně uznávají. Až když náboženské války vše zpustošily, zrodil se názor, že stát a náboženství musejí být odděleny, že sekularizace musí být prosazena nejen jako duševní postoj, ale i institucionálně, a tento názor formuje Evropu dodnes – v protikladu k většině jiných kulturních okruhů. V současné době mají sunnité a ší‘ité ke svému vestfálskému míru a k pochopení výhod sekulárního uspořádání státu ještě hodně daleko. Na Západě byl jiným důležitým krokem k oddělení státu a náboženství Wormský konkordát z roku 1122, který formálně ukončil boj o investituru. Klíčové bylo, že zrušil jednotu císařství a papežství; duchovní moc se emancipovala od světské. V arabsko-islámském světě k tomuto kroku ještě nedošlo; náboženské instituce jsou většinou nesvobodné a slouží jako nástroj státu.

Levanta je bitevním polem současné třicetileté války Arabů. S mnohými prvky, které tenkrát tuto válku umožnily, se dnes na Blízkém východě setkáváme zase. Tehdy bylo Německo bojištěm evropské války, každý třetí obyvatel Německa byl zabit; když válka v roce 1648 skončila, leželo Německo v troskách. Válka, hlad a mor vylidnily celé oblasti. Některé regiony potřebovaly víc než sto let, aby se vzpamatovaly. Dnes je takovým bojištěm Sýrie; ze země byl už vyhnán každý druhý obyvatel, polovina země je zničena – infrastruktura, obytné domy, průmyslová zařízení, vše leží v ruinách.

Počátku 17. století dominovaly otázky víry, hon na „čarodějnice“ – tj. „ty druhé“ – dosáhl vrcholu, vzrůstala připravenost společnosti k násilí. Ke svému krvavému vrcholu spěla éra konfesionalizace a náboženských bojů, v níž po reformaci stále více splývaly vjedno církev, stát a společnost. To vše se dnes opakuje na bitevních polích Blízkého východu. Připravenost k násilí dosáhla nebývalých rozměrů, IS popravuje jinověrce, jezídské ženy jsou prodávány jako sexuální otrokyně. Není to nacionalismus, co Iráčany pohání, když v Sýrii bojují na obou stranách občanské války, nýbrž konfesionalismus. Ší‘itští Iráčané bojují na straně syrského státu, sunnitští Iráčané v řadách sunnitského IS a sunnitských rebelů. Důležitější než hranice národních států je vyznání, které tyto hranice přesahuje.

Podobná té tehdejší je i současná politická konstelace. Zpočátku byla třicetiletá válka sporem o  hegemonii ve Svaté říši národa německého a v Evropě, později však přerostla v náboženskou válku. Habsburské mocnosti Rakousko a Španělsko řešily své spory s Francií, Nizozemím, Dánskem a Švédskem; tento konflikt byl nicméně překryt rozporem dvou ozbrojených spolků – Protestantské unie a Katolické ligy. Do těchto dvou svazků se deset let před vypuknutím války spojila protestantská a katolická města. V současné době proti sobě stojí jako rivalizující regionální mocnosti Saúdská Arábie, šířící svou verzi sunnitského islámu, a ší‘itský Írán.

Opakuje se i další vzorec. V 17. století vedly zahraniční mocnosti na německé půdě zástupnou válku, posílaly žoldnéře a  zbraně na bojiště, jež neleželo v jejich zemi. V Sýrii tomu dnes není jinak. Lokální spouštěč konfliktu dávno ustoupil do pozadí; ani globální aktéři  – Spojené státy a Rusko – nejsou důvodem pro to, že válka zuří dál. Rozhodující je ničivý boj o regionální nadvládu mezi wahhábovsko-sunnitskou Saúdskou Arábií a ší‘itským Íránem. Obě země posílají do Sýrie zbraně a žoldáky, takže válka neustále dostává nový materiál, aby mohla pokračovat.

Důležitým rozdílem oproti situaci v 17. století je existence IS. K němu ve třicetileté válce žádná paralela neexistuje. Na jednu stranu nabízí IS určitou naději, protože stejnou měrou ohrožuje Saúdskou Arábii i Írán, které by se tváří v tvář nebezpečí mohly vzájemně sblížit. Na druhou stranu ale skýtá velké riziko, neboť pokud by se ho nepodařilo brzy „zničit“, jak k tomu vyzývá americký prezident Obama, stal by se na dlouhá léta zdrojem nenávisti a teroru.

Třicetiletou válku ukončil v roce 1648 vestfálský mír. Svatá říše získala nový statut, spory mezi knížectvími byly urovnány, prohloubily se absolutistické tendence, náboženská otázka, zaujímající ještě během války důležité místo, ztratila na významu. Mohl by to být návod pro islámský svět? Akceptují sunnité a ší‘ité zrovnoprávnění svých náboženství? Uznají se navzájem jednotlivé státy, včetně těch nových? Odpovědi na tyto otázky neznáme. Kdo na začátku třicetileté války tušil, na kolik let postihne kontinent smrt a ničení, než se zase rozhostí mír, a kdo si tehdy dokázal představit, jak by takový mír mohl vypadat? Válka skončila až v okamžiku, kdy byli všichni aktéři unaveni. I to se může opakovat.

Original title: Endstation Islamischer Staat? Staatsversagen und Religionskrieg in der arabischen Welt by Rainer Hermann

© 2015 dtv Verlagsgesellschaft mbH & Co. KG, Munich/Germany

Translation © Petr Kučera, Jiřina Kučerová, 2016

ISBN 978-80-200-2607-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB