Oliver Sacks: Vděčnost


Sacks obalVe čtveřici esejí, které napsal na sklonku života, se světoznámý britský neurolog Oliver Sacks (1933–2015) vyrovnává se stárnutím, nemocí a smrtí. V tomto krátkém bilancování nahlíží jakoby obráceným dalekohledem, ne nepodobným lékařskému mikroskopu, na své dětství, rodinné zázemí, náboženství, vlivy, které nasměrovaly dráhu jeho života.

 

 

Oliver Sacks pocházel z lékařské a vědecké rodiny, po studiu medicíny v Oxfordu žil od poloviny šedesátých let v New Yorku, kde se věnoval soukromé klinické praxi zaměřené zejména na pacienty s neurologickými a psychiatrickými poruchami. Po mnohaletém působení na Albert Einstein College of Medicine a na Columbia University působil jako profesor neurologie na Langone Medical Center při New York University. Za svou odbornou práci získal řadu významných světových ocenění a jeho knihy, jež mu svou vysoce literární popularizací medicíny zajistily místo mezi lékaři a přírodovědci, kteří zároveň byli skvělými literáty, byly přeloženy do mnoha jazyků.

Z četné literární činnosti Olivera Sackse lze uvést zejména tituly, v nichž seznamoval nezasvěcené laiky s příběhy svých autistických či psychotických pacientů nebo lidí trpících banálními či naopak vzácnými nervovými a duševními poruchami, a významně tak změnil pohled na ně. V češtině zatím vyšly jeho knihy Migréna, Probouzení, Na čem si stojím…, Muž, který si pletl manželku s kloboukem, Antropoložka na Marsu, Musicophilia, Zrak mysli či Halucinace.

Vděčnost vydává nakladatelství dybbuk. Knihu z angličtiny přeložila Dana Balatková.

 

Ukázka z knihy:

V noci se mi zdálo o rtuti – o ohromných lesklých koulích živého stříbra. Vznášely se a klesaly. Rtuť je prvek číslo 80 a sen mi připomněl, že v úterý mi bude osmdesát let.

Chemické prvky a narozeniny se mi vzájemně propojovaly už od dětství, kdy jsem se dozvěděl o protonových číslech. V jedenácti jsem prohlásil: „Jsem sodík“ (prvek číslo 11). A teď, v devětasedmdesáti, jsem zlato. Před pár lety jsem příteli k osmdesátinám daroval lahvičku se rtutí – byla to speciální lahvička, která netekla a nemohla se ani rozbít. Udiveně na mě pohlédl, ale pak mi poslal hezký dopis, v němž žertuje: „Každé ráno si dám trochu na zdraví.“

Osmdesát! Nemůžu tomu uvěřit. Často mi připadá, že život teprve začíná, a pak si uvědomím, že je téměř u konce. Moje matka byla šestnáctá z osmnácti dětí; já byl z jejích čtyř synů nejmladší a skoro nejmladší ze všech bratranců a sestřenic z její strany. Na střední škole jsem byl z chlapců ve třídě také vždycky nejmladší a pocit, že jsem benjamínek, mi tak nějak zůstal dodnes, ačkoli jsem asi nejstarší, koho znám.

Myslel jsem si, že umřu, když jsem v jednačtyřiceti sám lezl po horách a ošklivě upadl a zlomil si nohu. Zafixoval jsem ji, jak nejlépe to šlo, a začal se neohrabaně sunout dolů za odstrkávání se rukama. V příštích dlouhých hodinách mě přepadaly vzpomínky, dobré i špatné. Povětšinou se týkaly vděčnosti – vděčnosti za to, co mi druzí dali, a také za to, že jsem mohl něco vrátit. Předchozí rok mi vyšla druhá kniha, Probouzení.

Je mi skoro osmdesát. Mám nějaké zdravotní problémy, žádný mě však neochromuje. Jsem rád, že žiju – občas, když je počasí jako malované, zvolám: „Jsem rád, že nejsem mrtvý!“ (Jinak tomu ale bylo v příhodě, kterou jsem slyšel od svého přítele. Jednoho nádherného jarního rána se procházel se Samuelem Beckettem po Paříži a zeptal se ho: „Když je takhle krásně, nejste rád, že žijete?“ Slavný dramatik na to pravil: „Tak daleko bych nešel.“) Jsem vděčný, že jsem zažil tolik věcí – některé úžasné, některé strašné – a že jsem dokázal napsat několik knih, dostával jsem nespočet dopisů od přátel, kolegů a čtenářů a těšil se z „obcování se světem“, jak napsal Nathaniel Hawthorne.

Mrzí mě, že jsem promrhal (a marním stále) tolik času. Mrzí mě, že jsem v osmdesáti stejně trýznivě stydlivý, jako jsem byl ve dvaceti, a že neznám jiné řeči než svůj rodný jazyk. Lituji toho, že jsem víc necestoval a nepoznával jiné kultury.

Cítím, že bych se měl pokusit dovršit svůj život, ať již „dovršení života“ znamená cokoli. Někteří moji devadesátiletí či století pacienti říkají nunc dimittis – „Žil jsem naplno a teď jsem připraven odejít.“ Pro některé z nich to znamená odejít do nebe – vždy je to spíše nebe nežli peklo, ačkoli Samuel Johnson a James Boswell se při pouhém pomyšlení na cestu do pekla roztřásli. Zlobili se na Davida Humea, který žádné takové názory nepřipouštěl. Nevěřím (ani nedoufám) v posmrtnou existenci, snad jen ve vzpomínky přátel a naději, že některé mé knihy možná budou i po mojí smrti dál „mluvit“ k lidem.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB