Abnousse Shalmaniová: Chomejní, Sade a já


chomejní obalAutobiografický román otevírá Shalmaniová šokující historkou o tom, jak v době zpřísněných náboženských a společenských pravidel, přebíhá nahé šestileté děvčátko školní dvůr. Je to první z celé řady dalších protestů budoucí autorky proti režimu, který v Íránu zavládl po islámské revoluci ajatolláha Chomejního v 80. letech 20. století. Kvůli levicovému a liberálnímu smýšlení a také právě kvůli téměř nenormovatelnému chování malé Abnousse, se její rodina odstěhovala do Paříže.

 

 


Už při adaptaci na nové prostředí ale silně individualistická dívka opět nezapadá. A ani nechce. Zjišťuje, že i v zemi, které byla pro její rodinu téměř dokonalým ideálem svobody, také existují různé formy společenského útlaku. Stejně tak ji šokovalo, že nenáviděný náboženský a společenský řád, před kterým utekla její rodina z Íránu, zde mnozí přijímají dobrovolně. Její novou zbraní je namísto dětské nahoty vzdělání, zejména literatura. Začíná pojmenovávat pokrytectví, burcovat sebevědomí a individualitu. Na pomoc si Shalmaniová bere nejprve své oblíbené historické a literární postavy. Později autory a své vlastní autorství.
V roce 2014 jí v Paříži vychází autobiografický románový debut Chomejní, Sade a já. Při příležitosti jeho českého vydání přijíždí Abnousse Shalmani na pozvání Francouzského institutu a nakladatelství Garamond, které knihu vydává v rámci Velkého knižního čtvrtku, tedy 17. března.
Čtenáři se s Abnousse Shalmanie můžou setkat ale už tento týden - 9.března od 19 hodin na literárním večeru v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1 a 10. března od 18 hodin v Krajské knihovně v Pardubicích (Pernštýnské náměstí 77).

 

 

Ukázka z knihy:

Co dělat, když se vám minulost lepí na paty? Kdybyste ji zkusili odtrhnout, riskujete, že odtrhnete i kus vlastní kůže. Musíte na ni jít chytře, nepopírat ji ani nevyhledávat. Je třeba pečlivě sledovat její křivku: když budu vědět jak, budu taky vědět proč a minulost mě přestane dusit. Přestane vyhrožovat daty před a po. Zkrotne silou vědění. Dne 1. dubna 1979 se minulost stává dějinami. A tak jsem usoudila, že jsem se vlastně nenarodila v roce 1977, ale 1979. Z toho roku mám první jasnou vzpomínku, takže jsem nabyla dojmu, že předtím jsem ani neexistovala, když si na to nevzpomínám.
Ironickým zpestřením téhle rovnováhy sil je, že si na minulost dělají nárok i vousáči. Snaží se nám vnutit prastaré předsudky a tím usilují o návrat zpět, na počátek, do časů proroků a jejich vítězství, do časů výbojů a do doby, kdy islám sjednocoval říši. Chtějí se vrátit zpátky, převzít do vlastních rukou běh dějin tam, kde si myslí, že ho můžou ovládnout.
Stojíme proti sobě, vousáči a já, a přeme se o kousek paměti, o odkaz dějin, abychom získali víc času. Rozdíl mezi námi je možná v tom, že já se snažím pochopit, kdežto oni napodobit. Možná že uvízli v minulosti, která jim dává jistotu, a tím jen oddalují nutný zlom. Protože jedno je jisté – modernost jednoho dne zvítězí. Mezitím je třeba všem, kdo o to stojí, pomáhat hloubit skulinky do labyrintu předsudků, kterými modernost pronikne dovnitř. Řešení leží právě v minulosti, ovšem ne nutně v té islámské. Je třeba dát těmto lidem klíč k rozbití schématu, k otevření nových cest, aby se mohli vousáčům vysmát. A já myslím, že takový klíč mám, objevila jsem ho v minulosti, v srdci dějin. A Velká francouzská revoluce musela mít velké srdce.
Budeme stát proti sobě, vousáči a já, dokud budu mít chuť jim ukazovat zadek a křičet na ně, že jejich identita neleží v dávné minulosti, že se pletou, že ta pravda, kterou hledají, je součástí dneška a spočívá v proměně, která začne tím, že se opráší víra a šoupne se do soukromé sféry – tam, kam patří – a že veřejný prostor zaplní nejen těla, ale také slova. Sprostá slova.
Stojíme proti sobě, vousáči a já, a čekáme, až ten druhý sklopí oči. Ale já už jsem je sklopila a nic se nestalo. Sklopila jsem oči ke slovům knihy, která byla stvořena z představivosti a vzdoru. A tak teď vedu. Od té chvíle je náš souboj nevyrovnaný.
Sklopila jsem oči, aniž by si toho všimli, a četla jsem. A vyhrála jsem to nejdůležitější kolo: to, v němž se utkává umění s blbostí. Četla jsem. A opět je v tom ironie. První zjevené boží přikázání, první slova anděla Gabriela k Mohamedovi byla: Čti. Ve jménu svého Pána, čti. Jak prosté. Poslechla jsem, jen jsem úmyslně sáhla po jiné knize.
Z Íránu svého dětství jsem již odjížděla vyzbrojená. A možná že ta potřeba přehrabovat se v minulosti a pochopit ji, je nejlepší zbraní proti všem Chomejním na světě. Je třeba studovat velké dějiny, ale teprve studium mravů a pochopení života jednotlivců velké dějiny objasňuje. Pochopit sociální organizaci, vztah ke smrti a zároveň vztah k tělu, dozvědět se, jak muži vnímají ženy a jak ženy pohlížejí na muže, to je spolehlivá obrana před zabřednutím do předsudků. Pokud jsme si vědomi detailů, dokážeme předvídat. A neříkat blbosti. Nikdy neodpustím Michelu Foucaultovi, že podporoval vousáče, protože
šáh byl příliš velkým zlem. A jestliže Michel Foucault nemohl kvůli svému politickému přesvědčení jinak než podporovat takzvanou emancipaci mas proti západní nadvládě a s ní související akulturaci, tak potom se krutě spletl. Vůbec netušil, na jaké síti morálních vztahů spočívá íránská společnost, jak děsivě ubohá je kultura vousáčů, a zřejmě zapomněl, že Írán nebyl nikdy kolonizován. Ani se nesnažil pochopit, jaká byla íránská společnost a proč jí Chomejní vůbec nepatřil do rukou.
Člověk ale mohl být proti diktatuře šáha, a přitom se nevrhat do náručí vousáčům, stejně jako je dnes možné vystupovat proti politickému islámu, a přitom nebýt xenofobní. Stačí vědět, o co jde a proti čemu přesně je třeba bojovat.
Bojuju proti řadě předsudků, které uvězňují ženu do šátku, což je jen viditelná část jejího vnitřního vězení. Bojuju proti vousáčům a vránám, kteří vidí v každé holčičce potenciálně
nebezpečnou ženu. Bojuju proti tomu, co podrobuje ženu – i muže – diktatuře oka. Bojuju proti zakrývání částí těla označovaných jako awrah a za zredukování jejich otravného rozsahu na minimum – na patřičnou oblast o velikosti listu vinné révy. Nebojuju proti mužům nebo ženám, ale proti konceptům, chorobné tradici a ničivé síle předsudků.
Je třeba přijmout, že historie mravů je úzce provázána s politickou historií. Nejde o zredukování dějin na velká data a velké osobnosti, nebo naopak na důvěrné historky, ale o odhalení toho, co tyto dvě stránky pojí. Dějiny souvisejí s intimními činnostmi: jak se milujeme, jak jíme, jestli zavíráme dveře nebo ne, jak se modlíme, jak se omamujeme, jak čteme, jak sníme, jak uléháme. Chomejní je jen koncept, se kterým pracuju a do kterého se snažím proniknout. Už dlouho není člověkem. Kdybychom pochopili, kde se tu vzal, co z jeho řeči našlo tak silnou odezvu v myslích Peršanů a ani po třiceti letech je neopustilo, snad bychom zastavili jeho věčné převtělování.
Intelektuálové, kteří se zamýšlejí nad událostmi přesahujícími osudy jim neznámých lidí, opomíjejí právě intimní stránku života. Do intimní sféry patří to, že ženy nikdy nebudou moct svléknout šátek, dokud se nevzepřou diktatuře svých otců. A matek.

 

© Editions Grasset & Fasquelle, 2014
Translation © Iveta Picková, Jakub Marek, 2015
ISBN 978-80-7407-259-8

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB