Roman Brandstaetter: Ježíš z Nazareta


 

Ježíš z Nazareta přebalPolský spisovatel Roman Brandstaetter napsal svůj obří román o Ježíši už v na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Přestože se jako autor tuzemským čtenářům představil poprvé již roku 1967 (knihou Umbrijské kroniky) jeho velký román si na překlad musel po léta počkat.

 

 

 

Román není pouhým opisem evangelia. Brandstaetter se pokusil vylíčit Ježíše (Jošuu) autenticky, jako Žida, který se narodil do starozákonního židovského prostředí, do starověkého světa pod nadvládou Říma. Do vyschlé krajiny s roztroušenými stády ovcí, do každodenního potu a dřiny. Zároveň je ve své interpretaci nesmírně důsledný: nevkládá Jošuovi přímo do úst nic, co není psáno v Bibli.

Čtyřdílný román se svým záběrem a významem může rovnat dílům jako Quo Vadis nebo Egypťan Sinuhet a stejně široká může být jeho čtenářská obec.

Knihu přeložila do češtiny Terezie Eisnerová, která se o dílo Romana Brandstaerrera začala zajímat v 80. letech. „V té době jsem také poprvé četla Ježíše z Nazareta. Tehdy jsem si řekla, že ho jednou přeložím. A teď jsem ho přeložila. Byla bych velice ráda (a chci k tomu přispět), kdyby byl v našem kulturním prostředí poznáván jako spisovatel, dramatik a básník, ale i jako hledající člověk plný rozporuplných otázek vedoucích k ryzímu a plnokrevnému prožívání vztahu s Bohem v dnešní – rovněž rozporuplné – době,“ říká překladatelka a sestra dominikánka Terezie Eisnerová. 

Čtyřdílná románová epopej vychází v nakladatelství Práh ve dvou svazcích.

 

Ukázka z knihy:

NEPLODNÝ FÍKOVNÍK

Za úsvitu druhého dne šli z Betanie, kde strávili noc, do Jeruzaléma. V polovině cesty, blízko Betfage, se táhly krásné fíkové háje, které byly vedle olivovníků ozdobou této strohé krajiny.

Ježíš měl rád stromy. Není známo, zda ho k tomuto zalíbení vychovával Josef ben Jaakov – a víme, jak se radoval, když si v synu-ne-synu všiml lásky k velkým stromům – nebo zda ho sál s mlékem matky, dcery Izraele, jenž měl vždy zalíbení ve stromech a připisoval jim mnohé lidské charakterové rysy, touhu, žárlivost, radost: kolikrát lid obdivoval tleskající, zpívající a skákající stromy! a dokonce ve svých dávných toužebných snech spatřoval v rajském stromě... člověka. Zákon nazýval stromem života a věřil, že Elohim bude soudit stromy podobně jako národy v den stejně hrozný a plný hněvu jako ten, v němž vydá rozsudek nad lidskými hříchy. Pán žárlivý na city lidu trpělivě požehnal tuto lásku, třebaže jeho trpělivost měla jisté hranice: vždy planul ukrutným hněvem proti těm, kteří ve stromech viděli ohavnost nemravných bohů. Pak byl bez slitování jak k lidem věřícím ve stromy, tak ke stromům předstírajícím, že jsou bozi. V podstatě však při pohledu na lásku Izraele ke stromům s pochopením pokrčil rameny a nakonec využil jeho city k vlastním cílům a užitku způsobem velmi moudrým hodným jeho nekonečné hloubky a moudrosti: učinil ze stromů symbolický, obrazný jazyk, jímž promlouval k lidským synům. Izrael tedy věděl, že kdykoli Pán mluvil o vinici Páně nebo o mandloni, měl na mysli vyvolený národ, o trnitých keřích – měl na mysli hříšníky, o cedrech – královskou nádheru, o fíkovnících – jednotlivé syny Izraele, lidské syny, jednotlivce, naproti tomu nikdy pod tímto symbolem neviděl svůj lid coby uzavřený celek, což mnohokrát vyslovil ústy proroků, mezi jinými Hosei, jemuž kvůli zřejmosti a přesnosti určil v řeči znamení jasně vymezit rozdíly mezi symbolickou hodnotou vinice a fíkového plodu: „Jako hrozny na poušti jsem si našel Izraele, jako první plody fíkovníku jsem spatřil vaše otce“.

Když Ježíš uviděl fíkové háje, zastavil se a pozorně si je prohlížel, pak přišel blíž k jednomu z fíkovníků a opatrně vzal do prstů větvičku – byl hladový, ale věděl, že ještě nebyla doba zralých fíků – a rozevřel drobné lístky, mezi nimiž chtěl najít schované malé plody svědčící o plodnosti stromu. Strom byl neplodný. Stáhl ruku zpátky. Zavřenýma očima spatřil neplodné lidské syny, zbytečné, popírající svou existencí ony cíle, kterým mají sloužit a pro svou neplodnost neslouží. Pán přikázal duchovně a tělesně se rozmnožovat. Vše, co je neplodné na duchu a těle, je škodlivé a špatné. Vše, co nerodí, odporuje Pánu. Vše, co se nerozmnožuje, je hříšné. Co jsou všichni ti falešní a proradní kněží jako Kaiafa a Hanan spolu se svými farizejskými a saducejskými společníky, kněžími a boháči předstírajícími pokoru a zbožnost, ti všichni kupečtí handlíři na Nádvoří pohanů, ne-li fíkovníkem v krásném šatě zeleného listoví, v němž se zahnízdil pustý úhor? Takto v sobě Ježíš volal ve stále sílícím hněvu a současně v něm rostl obrovský hlad a mohutněla touha nasytit se člověkem, neboť podobně jako člověk hladoví po Bohu, stejně Bůh hladoví po člověku a žízní po něm velikou touhou; a podobně jako chlebem člověka je Bůh, tak chlebem Boha je člověk, člověk plodící spravedlnost; Elohim se sytí jeho spravedlností, pokorou a dobrotou. Běda však člověku, jenž Boha sebou nesytí a odpírá mu sebe, nechává ho hladovým a žíznivým; běda Kaiafovi a běda Hananovi, běda překupníkům obchodujícím s boží láskou, běda farizejům, saducejům a kněžím, co říkají ano a myslí ne, a když říkají ne, myslí ano. Běda neplodnému stromu, ať je proklet neplodný strom jménem Kaiafa a neplodný strom jménem Hanan, a neplodný strom – člověk pokrytecký a strom neplodný – obchodník s vírou, ať navěky nerodí ovoce, a ať je proklet prázdný úhor a duše ležící ladem na věky věků. Amen.

Tak hovořil Ježíš.

A strom uschl.

Byl to velký zážitek. Nejdříve mlčeli, a když se mlčení stalo nesnesitelné, začali vést překotný rozhovor, zpočátku o uschlém fíkovníku, a poté rychle přešli k nedůležitým tématům, že až udivuje, jak se mohli teď (když ještě před chvílí byli svědky zázraku) bavit o věcech, jež neměly nic společného s prokletým stromem. Křivdili bychom však apoštolům, kdybychom jejich přehnanou povídavost považovali za projev nevnímavosti, chladu citů nebo nedostatku pochopení zázračné události. Naopak. Řekli jsme, že úžas apoštolů byl velký. Správně. O tom, co viděli, nechtěli příliš a hlasitě hovořit, neboť pak by si museli mezi sebou sdělit své trýznivé pochybnosti... Pochybnosti? O čem apoštolové pochybovali? O obraze Ježíše, který si postupně vytvářeli obtížně a bez unáhlenosti po tři léta své přítomnosti po jeho boku. A poněvadž nikdo z nich sám v sobě nic nevyřešil a zároveň už nedokázal déle zůstat sám se svými dotěrnými myšlenkami, chytili se dětinského podvodu, mluvili o nepodstatných věcech, a tak se každý snažil sám před sebou přehlušit a skrýt strach a pochybnosti. Prožili hluboký otřes. Všechny dosavadní zázraky, které Ježíš vykonal, byly zázraky vzkříšení a uzdravení, byly radostné, vracely lidi k životu, oživovaly mrtvé tělesné údy, léčily, napřimovaly, co bylo zkřivené, posilovaly, co bylo slabé, zmírňovaly, utišovaly bolesti, povzbuzovaly na duchu, vyháněly Plazivého, množily chléb a ryby, měnily vodu ve víno. Apoštolové byli přesvědčeni, že rabbi přišel na tento svět proto, aby oživoval vše, co je mrtvé, a uzdravoval vše, co je nemocné; jenže nyní vlastníma očima spatřili, že je nejen lékařem a tím, kdo křísí, ale také usmrcujícím soudcem. Rabbi usmrtil nemocný strom. Zjevil se jim ve zcela nové podobě, v podobě síly milosrdně darující život a zároveň nelítostně usmrcující. To už byl jiný Ješua ben Josef. Zcela jiný. K nepoznání. Jako by se jim před očima proměnil. Byl Ješuou nejen laskavým, dobrým a milujícím – dokonce, i když se rozhněval, neztratil nic ze své laskavosti a dobroty – ale rovněž hrozným velkou hrůzou a strašlivý velkou strašlivostí, naplněný mocí svrhnout do šeolu, stejnou mocí, jakou měl Jahve! Zamotalo jim to hlavy. Jak hleděli na usychající strom, zmocnil se jich strach před Ježíšovou ničitelskou silou. Byl to jiný strach než ten, jejž prožívali dosud. Když je káral a napomínal, když jim vyčítal malou víru, když v hněvu učil o povinnostech a nabádal je k jejich plnění, nikdy mezi ním a jimi nevznikal předěl, neboť vždy měli vědomí nerozlučnosti vztahů spojujících učedníky s učitelem, vychovatele s těmi, kdo jsou vychováváni. Nyní uzřeli mezi jím a sebou nepřekonatelnou hradbu, na jedné straně sebe, na druhé všemohoucnost nedosažitelnou ani zrakem, ani sluchem, ani dotykem. Neviditelnost s neviditelnou tváří Jahva, jenž vrhá do propasti záhuby. Třásli se. Žádná zázračná událost – ani vzkříšení Eleazara – na ně neudělala takový dojem jako zázrak usmrceného stromu. Ješua použil poprvé pro své nevyzpytatelné cíle usmrcující zázrak. Do této chvíle věděli, že má ve svých rukou život. Polekali se toho, že ve stejných rukou má i smrt. A tak povídali, povídali, bez ladu a skladu povídali o všem a o ničem, jen aby v sobě přehlušili strach, a byli rádi, že Ježíš, který je daleko předešel, jim zmizel z očí. Věděli, že jde do Pánova chrámu.

Šli za ním a cítili, že příběh usmrceného fíkovníku není ještě uzavřen.

Pozítří – a to byl třetí den v týdnu – došli Ježíš a apoštolové za úsvitu do Pánova chrámu a po modlitbě jako obvykle usedli pod Šalomounovým sloupořadím. Když se kolem nich shromáždili ochotní posluchači, rabbi pronesl řeč o božím království a o Slibu. V rychle rostoucím davu se našlo několik farizejů a herodiánů, ale především mnoho předních kněží a saducejů a jejich přítomnost zneklidnila apoštoly, neboť nikdy se v tak hojném počtu setkání s Ježíšem neúčastnili. Že by saducejové po příhodě na Nádvoří pohanů zamýšleli na rabbiho zaútočit? Jestliže se spřáhli s farizeji, nachází se Ješua ben Josef ve velkém nebezpečí. Bylo špatné, že rabbi zahrozil kněžím pěstí. Posluchači se zatajeným dechem naslouchali Ježíšovým argumentům, a jakmile řeč skončil, kladli mu otázky, na něž ochotně odpovídal, rozšiřoval to, co před chvílí krátce naznačil, a vysvětloval to, co před chvílí vysvětlil, a díky tomu lid stále lépe rozuměl jeho myšlenkám. Tu jeden z kněží, nejstarší věkem i zkušeností, se na Ježíše obrátil a pronesl:

„Poslouchali jsme velmi soustředěně tvá poučná slova, rabbi, a se stejnou zvědavostí jsme naslouchali tvým odpovědím, které jsi dával lidu toužícímu po božím učení. A když jsme ve svém nitru srovnali to, co jsi řekl, s tím, co jsi dosud udělal, zmocnil se nás nepokoj, neboť si nedovedeme vysvětlit, odkud bereš tu moc, jež naplnila jak tvá slova, tak díla.“

Poté si odkašlal, poposedl na rohoži – seděl na zkřížených nohou – a pokračoval:

„Cokoli synové lidští dělají, všechno činí zdánlivě sami od sebe, ale my víme, že každý z nás, koná-li dobro nebo zlo, pravdu nebo lež, upřímnost či podvod, činí z moci, kterou dostal od Elohima anebo od Plazivého. A je známo, že Pán zástupů je sice Pánem zástupů a vládne nad veškerým stvořením na nebi i na zemi, přesto však, jak je o tom psáno v posvátném svitku, on sám, Všemohoucí, podlehl podvodné výzvě Plazivého a vydal mu napospas Hioba, spravedlivého muže. Jestliže má Elohim chvíle slabosti – to znamená, že využije svou neomezenou všemohoucnost a dovolí si dosti nepřiměřený přepych, a tak si udělil velkodušně právo na slabost – tím spíš ji prožívá člověk z masa a krve, který koná různé věci, dokonce zázraky, a může je dělat pokoušen Plazivým. My však – uchovej nás Elohim od takového podezření! – o tobě, rabbi, netvrdíme, že tvoje díla vznikla na výzvu zlých mocností. Jak bychom to mohli vědět? Což někdo z nás poslouchal tvoje rozhovory s Plazivým? Ne. Což někdo z nás poslouchal tvoje rozhovory s Elohimem? Ne. Rozhazujeme bezradně ruce a obracíme se k tobě s prosbou: Pověz nám, rabbi, jakým právem děláš to, co děláš, a kdo ti dal tu moc, abys konal to, co konáš?“

Kněží se v předtuše Ježíšovy odpovědi naklonili dopředu a s napětím čekali, co řekne a on je zaskočil a zkřížil jim úmysl. Na otázku odpověděl otázkou. Byl to oblíbený způsob diskutování těch synů Izraele, kteří vynikali v tomto obtížném umění výměny myšlenek a uměli znamenitě využívat otázky: dlouho se jimi vzájemně obkličovali, až nakonec jeden ze soupeřů, přitisknutý ke zdi, musel odpovědět jasně a zřetelně, čili kapituloval. Vítězem byl ten, jenž si dokázal uchovat pro sebe tajemství až do konce.

Rabbi tedy odpověděl otázkou na otázku a pravil: „Já se rovněž zeptám na jednu věc vás. Jestliže mi odpovíte, řeknu vám, jakým právem dělám to, co dělám, a vyjevím, kdo mi dal moc, abych konal to, co konám. Povězte mi tedy,“ teď si pohladil vous a chvíli podržel jeho konce v prstech; dával tím gestem besedníkům na srozuměnou, že otázka, kterou jim nyní položí, je důležitější než otázka, kterou položili oni jemu: „Povězte mi tedy, zda můj křest v posvátných vodách Jordánu pod rukama Johanana ben Zebadja pochází od Elohima nebo od lidí?“

Mezi kněžími zavládlo ticho. Naklonili se k sobě, šeptem se radili, neboť tušili v Ježíšově otázce lest, rukama dělali opatrné, nesnadno čitelné pohyby, po chvíli přemýšlení si opět mezi sebou šeptali a výmluvnost jejich očí a rukou byla stále zřejmější a už nebylo pochyb, že tuší zklamání, protože výsledek rozhovoru bude neúspěšný. Nemohli se shodnout na správné odpovědi, a tak nakonec upadli do rozpaků; uvědomili si totiž, že cokoli odpovědí, obrátí se odpověď proti nim samým. Uvažovali: jestliže odpovíme, že ponoření Ješuy ben Josef v posvátných vodách Jordánu pod rukama Johanana ben Zebadja pocházelo od Elohima, mesit se nás otáže: „Proč jste tedy Nestříhanému neuvěřili?“ Naopak jestliže odpovíme: „Od lidí,“ lid, jenž považuje Johanana ben Zabadja za proroka – s nechutí zašilhali na zástup Judejců, který je obklopoval a hleděl na ně ve velkém vzrušení – zasypou nás hanebným zlořečením.

Nejstarší z kněží potřásaje hlavou pravil:

„Nevíme, rabbi, odkud pochází tvoje ponoření v posvátných vodách Jordánu pod rukama Johanana ben Zebadja, ale přesto se nám zdá, že by bylo dobře, kdybys nám ráčil odpovědět na naši otázku a vyjevit, jakým právem děláš to, co děláš, a pak…“

Ježíš ho přerušil, řekl:

„Jestliže jste mi neodpověděli na mou otázku, ani já na vaši neodpovím.“

Lid vybuchl hlasitým smíchem, neboť byl nakloněn Ježíšovi, a radoval se z nepovedené lsti saducejských kněží.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB