Samuel Bjørk: V lese visí anděl


anděl visí přebalNorskem otřásají podivné vraždy šestiletých holčiček, které někdo obléká do bílých šatiček a nechává v lese s cedulkou „Cestuji sama“ na krku. Policejní detektiv Holger Munch se chystá do důchodu, v němž si chce užít vážnou hudbu, matematické hádanky a pokuřování cigaret. Teď se ale musí postavit do čela speciální jednotky a hlavně přesvědčit Miu Krügerovou, slavnou vyšetřovatelku, aby se vrátila do služby. Podaří se jim Norsko zbavit strachu, že se v lese objeví další malý anděl?

 

 

 

 

Samuel Bjørk píše hry, texty písní a novely, román V lese visí anděl je jeho prvním thrillerem. Na čtenáře v něm čekají s naprostou bravurou smíchané detektivní ingredience: napínavá zápletku, jež v sobě skrývá hrůzné tajemství, uvěřitelné a poutavé postavy i působivé vystižení míst, na nichž se příběh odehrává.

„Má-li tohle být autorův debut, je to nevídaná literární senzace. I ostřílení autoři s dlouholetou zkušeností jen zřídkakdy dokážou vymyslet tak rafinovanou zápletku a podat ji s takovou plynulostí, oproštěnou od veškerých klišé, jako to předvádí Bjørk,“ napsal norský deník Bergens Tidende.

Ale nejen v Norsku se románu Samuela Bjørka dostalo nadšenému přijetí. V Německu se román V lese visí anděl několik týdnů držel v čele žebříčku bestsellerů deníku Der Spiegel. Nizozemské vydání bylo vyprodáno již v předprodeji. Český překlad vydává nakladatelství Plus.

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

7

Mia Krügerová seděla na skále, havraní vlasy schované pod bílou čepicí a kolem sebe omotanou deku. Bylo poledne. V lékárně zaslechla, jak někdo mluvil o tom, že jaro letos přišlo do Trondelagu brzy, ale Mia většinu času mrzla a neměla pocit, že by se nějak oteplilo.

Zbývalo šest dnů. Šest prázdných okének v kalendáři v kuchyni a ona věděla, že se těší.

Smrt není tak nebezpečná.

Během těch posledních několika dnů pociťovala ještě větší klid. Jistota, že se brzy vytratí. V kapse větrovky nahmátla pár léků a zapila je vodou z lahve, kterou si přinesla. Usmála se a zadívala se na moře. Po obzoru klouzal rybářský člun. Dubnové slunce ozařovalo mraky a voda pod ohlazenými skalami se blyštěla. Hodně během těch posledních dnů přemýšlela. O svých blízkých. Vlastně o těch, kteří bývali jejími blízkými, protože teď už zůstala jen ona a brzy tu nebude ani ona. Na tomhle světě. V téhle skutečnosti, jak by řekla babička.

Mia se usmála a znovu se napila.

Sigrid vždycky všichni milovali. Dlouhovlasou blondýnku Sigrid, které to šlo ve škole, hrála na příčnou flétnu, házenou a se všemi se přátelila. Mie nikdy nevadilo, že se Sigrid věnuje tolik pozornosti, Sigrid ji totiž nikdy nevyužívala k ničemu špatnému. O nikom ani o ničem nikdy neřekla křivého slova. Sigrid byla prostě fantastická Sigrid, ale když si někdy babička vzala Miu stranou a řekla jí, že je jiná, tak ji to vždycky potěšilo.

Ty jsi neobyčejná, víš to? Ostatní děti jsou taky šikovné, ale ty něco víš, Mio, že? Ty vidíš něco, co ostatní nevidí, že?

Babička sice nebyla její vlastní babička, ale Mia vždycky cítila, že mezi nimi něco je. Nějaké pouto, nějaké spojenectví. Možná proto, že si byly tak podobné, nebo možná proto, že s ní babička jednala spíše jako s kamarádkou či komplicem, se kterým sdílí svoji odlišnost. Babička Mie vyprávěla všechno možné o svém životě a nikdy si nebrala servítky. Mluvila o tom, jak měla hodně mužů a že by se jich člověk neměl bát, že jsou to jen takoví neškodní králíčci. Že umí věštit a že existuje více skutečností než pouze tahle jedna, takže by se člověk neměl tolik bát smrti. Až tohle křesťanství, říkávala babička, přišlo s tím, že smrt je něco špatného, abychom se báli jejich boha, smrt je peklo nebo ráj, každopádně ale konec všeho. To říkají. Ale víš ty co, Mio, tvoje babička si není tak jistá, že smrt je úplný konec. V každém případě se jí nebojí.

Zlí jazykové u nich v Asgardstrandu babičce přezdívali čarodějnice, ale jí na tom nesešlo. Mia samozřejmě chápala, proč jí tak říkali - měla rozevláté šedivé vlasy a průzračné, temně modré oči. Byla jiná než ostatní. V obchodě nahlas rozebírala ty nejpodivnější záležitosti a často sedávala dlouho do noci v zahradě, pozorovala měsíc a tiše se smála. Věci, které uměla, by lidé ve středověku rozhodně považovali za čarodějnické umění a Miu si k sobě brala skoro jako nějakou svoji učednici.

Mia si tak připadala. Vyrůstala v klidném prostředí s hodnou maminkou, fantastickým tátou a s babičkou jen o pár domů dál. A babička ji prohlédla, věděla, kdo Mia je, a říkala jí, že je neobyčejná.

Po špičkách, Mio, pamatuj, po špičkách.

Babiččina poslední slova na smrtelné posteli. A ještě při nich na svoji neobyčejnou přítelkyni mrkla. Mia zvedla lahev k mrakům.

Smrt není nebezpečná.

Zbývalo šest dnů.

Po tabletách z kapsy se jí klížily oči. Vzala si jich ještě několik a položila se na záda na skálu.

Jsi neobyčejná, Mio, víš to?

Možná proto si vybrala policejní akademii. Protože chtěla dělat něco jiného. I na tohle těch posledních pár dnů myslela. Proč právě tahle volba? Už se jí dál nedařilo celou tu skládačku sestavovat. Posunula se v čase a už nebyla tam, kde by chtěla. Malá blonďatá Sigrid se změnila v narkomanku Sigrid, v noční můru. Matka a otec vnitřně vyhořeli, odcizili se světu, sobě, jí. Přestěhovala se do města, zapsala si pár předmětů na univerzitě, ale bez zájmu, ani se neobtěžovala přijít k nějaké zkoušce. Nebo že by si policejní akademie vybrala Miu? Protože měla očistit svět od takových lidí, jako byl Markus Skog?

Mia vstala a potácela se k přístavišti. Dopila lahev a strčila ji do kapsy větrovky. Vyndala několik dalších léků a bez zapití je spolkla. Racci už ji opustili a raději sledovali rybářskou loď, a tak teď slyšela jen klidné nárazy vln na skálu.

Střelila ho.

Markuse Skoga.

Dvakrát. Přímo do prsou.

Došlo k tomu všemu náhodou, pracovali na jiném případu. Nějaká dívka zmizela a povolali k tomu jejich zvláštní vyšetřovací jednotku. Jen aby po ní pátrali a porozhlédli se kolem. Jak řekl Holger, stejně teď nemáme co na práci, Mio, tak se myslím můžeme pustit do tohohle.

Holger Munch. Mia si na něj s láskou vzpomněla, sedla si na molo a spustila nohy dolů. Celé to bylo tak divné. Zabila člověka, ale vůbec ji netížilo špatné svědomí. To ji spíše trápilo všechno to, co přišlo pak. Všechny ty články v novinách a poprask, který propukl na vedení v Gronlandu. Holgera Muncha, který jednotku vedl a který si ji sám vybral na policejní akademii, převeleli, zvláštní vyšetřovací jednotku zrušili. V hloubi duše ji hnětlo, že Holger pykal za něco, co neprovedl, ale samotná vražda ji kupodivu netížila vůbec. Stopa je vedla k jezeru Tryvann, prý jsou tam nějací narkomani nebo hippies. Když si lidé telefonicky na policii stěžovali, většinou měli problém tyhle dvě skupiny rozlišit. V každém případě tam v zaparkovaném karavanu dělali pořádný kravál a řádili. Holger si myslel, že by to mohlo být to pravé místo, kde po pohřešované dívce pátrat. A opravdu uvnitř jednu mladou dívku našli. Ne tu pohřešovanou, ale jinou. S prázdným pohledem a jehlou v paži. V zasviněném karavanu a společně s ní, kde se vzal, tu se vzal, Markus Skog. A Mia se dopustila, jak stálo zcela správně zaznamenáno v interní vyšetřovací zprávě, hrubé nedbalosti a použila zcela nepřiměřený způsob obrany.

Mia nad svým nemorálním chováním zavrtěla hlavou. Holger Munch stál při ní a řekl, že Skog ji napadl jako první, koneckonců na místě činu se našel nůž a sekera, ale Mia samozřejmě sama dobře věděla... Měla dostatečně dobrý výcvik, takže kdyby ji vyhublý narkoman napadl nožem nebo sekerou, dokázala by se snadno ubránit. Mohla ho střelit do nohy. Do paže. Ale neudělala to. Ona ho zabila. Chvilková nenávist, během níž okolní svět prostě zmizel. Dvě rány přímo do prsou.

Nebýt Holgera, šla by sedět. Z kapsy větrovky vytáhla lahev, vytřásla z ní posledních pár kapek a znovu ji pozvedla proti mrakům. Teď už to bylo jedno. Už je po všem.

Konečně.

Zbývá šest dnů.

Stočila nohy pod sebe, tvář položila na hrubá prkna mola a zavřela oči.

(…)

 

9

Cestou na motorovém člunu z Hitry na nedaleký malý ostrůvek nebylo Holgerovi moc dobře. Neměl mořskou nemoc, to ne, Holger pobyt na moři miloval, ale právě telefonoval s Mikkelsonem a ten se najednou choval tak divně a vůbec nebyl nevrlý jako obvykle. Působil skoro pokorně a přál Holgerovi hodně zdaru, a že doufá, že se bude Holger co nejvíc snažit. Říkal, že je důležité, aby teď spolu jednotlivé úřady spolupracovaly, a další emocionální žvásty, což na Mikkelsona nesedělo. To se Munchovi vůbec nelíbilo. Bylo jasné, že se něco stalo. Něco, o čem Mikkelson s Munchem nechtěl mluvit po telefonu.

Člun s bafáním vysupěl ze zátoky. Munch si přitáhl bundu těsněji k tělu a pokusil se zapálit si cigaretu. Rozcuchaný mladík, který člun řídil, určitě nepatřil k policejnímu sboru. Asi šlo o nějakého dobrovolníka. Důvod, proč Muncha na ostrůvek nemohl vzít dříve než ve dvě, zůstal Munchovi utajen a on po odpovědi ani pátrat nechtěl. Jen mladíka v přístavu pozdravil a zeptal se ho, jestli ví, kde ostrov leží. Rozcuchaný mladík mu kývl na pozdrav a někam ukázal. Jen patnáct minut tímhle směrem. Dřív to tam patřilo Rigmor, bydlela tam se synem, ale pak se syn odstěhoval do Austrálie, asi nějaká ženská, a tak Rigmor nezbylo nic jiného než se odstěhovat na hlavní ostrov, dům se prodal. Koupila to nějaká holka, zřejmě z jihu, nikdo o ní nic moc neví. On sám ji viděl párkrát cestou do Fillanu, hezká holka, tak kolem třiceti, dlouhé černé vlasy, vždycky ve slunečních brýlích. Za tou jede? Něco důležitého?

Poslední větu na něj mladík přes řvaní motoru skoro zakřičel, ale Holger Munch, který už od přístavu neřekl jediné slovo, mlčel dál.

Nechal kluka mluvit a potřetí si rukou snažil udělat závětří a zapálit si. Leč neúspěšně.

Jak se ostrov přibližoval, slabá nevolnost po rozhovoru s Mikkelsonem se vytrácela a jeho napadlo, že vlastně znovu uvidí Miu. Chyběla mu. Neviděl ji už skoro rok. Naposledy v sanatoriu. Nebo v blázinci, nebo jak se tomu teď vlastně říká. Nebyla úplně při smyslech, skoro se mu s ní nepodařilo navázat kontakt. Pak se ji párkrát pokoušel zastihnout, volal jí a psal e-maily, ale neodpověděla, a když teď před sebou uviděl ten krásný malý ostrůvek, došlo mu proč. Nechtěla, aby ji někdo našel. Chtěla zůstat sama.

Člun zakotvil v přístavišti a Munch se vyškrábal na pevninu. Už ne s takovou lehkostí jako před deseti lety, ale rozhodně na tom s kondicí nebyl tak zle, jak lidé říkali.

„Mám čekat, nebo mi zavoláte, abych pro vás přijel?“ zeptal se rozcuchaný mladík a doufal, že ho tam Munch nechá čekat a že se stane svědkem něčeho zajímavého, protože jinak se tu asi nic moc nedělo.

„Zavolám vám,“ řekl jen Munch a rukou naznačil, že salutuje.

Otočil se a zadíval se na dům nahoře. Chvilku tak stál a čekal, až člun zmizí na moři za ním. Překrásné místo. Mia měla vkus, to bezpochyby. Nejlepší místo, kde se člověk mohl ukrýt. Vlastní ostrůvek skoro na otevřeném moři. Z přístaviště vedla stezka k bílému domu, který působil celkem idylicky. Munch se v tomhle moc nevyznal, ale dům vypadal, že ho postavili někdy v padesátých letech, možná šlo dřív o chatu, kterou pak přebudovali. Mia Krügerová. Bude fajn ji zase vidět. Vzpomněl si, jak se s ní setkal poprvé. Hned potom co zvláštní vyšetřovací jednotka vznikla, mu volal Magnar Yttre, starý známý a ředitel policejní akademie. Přestože spolu nemluvili několik let, neztrácel Yttre čas tlacháním. Jednu jsem ti našel, řekl mu skoro hrdě. Jako malé dítě, které rodičům ukazuje svůj obrázek.

„Ahoj, Magnare, dlouho jsem o tobě neslyšel. Co jsi našel?“

„Jednu jsem ti našel. S touhle se musíš sejít.“

Yttre mluvil tak rychle, že Munch nestačil ani pochytit všechny detaily, ale ve zkratce šlo asi o tohle: na akademii požádali studenty druhého ročníku, aby se zúčastnili testu, který vyvinuli vědci z Psychologického institutu Kalifornské univerzity v Los Angeles. Test, jehož přesný název si Munch nezapamatoval, spočíval v tom, že všichni studenti dostali fotografii oběti a k tomu několik fotografií z místa činu. Měli fotky popisovat na základě volných asociací a říct, čeho si všimli, co je napadlo. Řekli jim, že nejde o nic podstatného, prezentovali jim test skoro jako nějakou hru, aby studenti nebyli ve stresu nebo aby netušili, že jde o něco důležitého.

„Nemám přesná data, takže nevím, kolikrát jsme už tenhle test dělali, ale takový výsledek jsme tu ještě neměli. Tahle holka je naprosto mimořádná,“ vysvětloval mu ještě pořád nadšeně a s pýchou Yttre.

Holger Munch se s ní sešel v jedné kavárně, vlastně se neformálně potkali už před ní. Mia Krügerová. Jen něco přes dvacet, v bílém svetru a úzkých černých kalhotách, vlasy měla tmavé a trochu křivě ostříhané. A měla ty nejprůzračnější modré oči, jaké kdy viděl. Okamžitě si ji zamiloval. To, jak se pohybovala, jak mluvila a jak její oči reagovaly na otázky, které jí pokládal. Jako kdyby prohlédla, že ji zkouší: stejně mu ale odpovídala slušně, i když v očích jako by jí pořád hrála otázka: Myslíš si snad, že jsem hloupá, nebo co?

Z akademie ji s Yttreho svolením vzal pár týdnů nato. Yttre hrdě zařídil všechno papírování. Nebyl důvod, aby ještě trávila čas ve škole, tahle holka se naučila všechno, co potřebovala.

Munch se v duchu usmál a vydal se k domu. Vchodové dveře byly pootevřené, ale po Mie nikde ani stopy.

„Haló? Mio?“

Zaklepal na dveře a opatrně vešel do chodby. Najednou ho napadlo, že i když spolu několik let pracovali, dosud nikdy nebyl u ní doma. Připadal si najednou jako vetřelec a na chvilku zůstal stát v chodbě, krátce zaváhal a pak udělal ještě pár kroků. Zaklepal na další pootevřené dveře a vešel do velmi střídmě zařízeného pokoje. Stůl, stará sedačka, pár dřevěných židlí a v rohu krb. Celé to vypadalo dost zvláštně, ne moc jako domov, ale spíš jako nějaké přechodné bydliště, žádné fotky, nikde žádné osobní předměty.

Že by se spletl? Že by tu už nebydlela? Možná tu nějakou kratší dobu žila a pak se přesunula jinam, skryla se jinde?

„Haló? Mio?“

Munch vešel do kuchyně a s úlevou vydechl. Na lince pod jedním oknem stál kávovar, takový ten moderní obrovský, který člověk vídá spíše v kavárnách než u někoho doma. V duchu se zasmál. Věděl, že je tu správně. Mia Krügerová neholdovala mnoha neřestem, ale bez dobré kávy se neobešla. Ani nedokázal říct, kolikrát si v práci přivoněla k jeho kávě a krčila nos. Jak tu břečku můžeš vůbec pít, to ti z toho není zle?

Munch sáhl na kávovar na lince. Studený. To ale nemuselo nic znamenat. I tak tu někde může být. Ale vážně tu něco nesedí, nedokázal úplně říct co, ale něco tu nehrálo. Nemohl odolat pokušení a nakoukl do skříněk a zásuvek.

„Haló? Mio? Jsi tady?“

10

Mia Krügerová se s trhnutím probudila a posadila se na posteli.

V domě někdo je.

Netušila, jak se dostala do patra, a nevzpomínala si, že by si lehala a vysvlékala se, ale to bylo teď jedno. V domě někdo je. Zdola z kuchyně zaslechla zvuky. Někdo zavadil o lahve na podlaze, otevíral dvířka skříňky. Vymrštila se z postele, vklouzla do riflí a trička a zpod spodního prádla v zásuvce vytáhla zbraň, malého Glocka 17. Mia neměla zbraně ráda, ale nebyla hloupá. Bosá se vyplížila z ložnice, otevřela okno v chodbě a vyklouzla na stříšku. Na holých pažích ucítila chladný vítr a teprve teď jí došlo, že je vzhůru. Předtím byla kdesi daleko. Zdálo se jí o Sigrid. O žlutém pšeničném poli. Běžely přes pole. Sigrid běžela před ní, jako ve zpomaleném filmu, a vlasy jí vlály.

Pojď, Mio, pojď.

Mia se otřásla, aby zbytek snu zahnala, zastrčila pistoli za kalhoty, seskočila ze střechy a měkce jako kočka přistála v trávě. Kdo to sakra může být? Tady? V jejím domě? Tak daleko od civilizace, jak se jen člověk může dostat? Prosmýkla se za roh a rychle nakoukla do okna u obývacího pokoje. Nikdo. Klidně postupovala k zadnímu vchodu a malému okénku vedle nich, uvnitř nikdo. Tiše dveře pootevřela a na několik vteřin zůstala stát mezi nimi, pak opatrně pokračovala chodbou. Postavila se vedle dveří do pokoje zády ke zdi, nadechla se a s pistolí před sebou se vydala dovnitř.

„Tak takhle vítáš staré známé?“

Na pohovce seděl Holger Munch, nohy měl na stolku a usmíval se na ni.

„Ty blbe,“ vzdychla Mia. „Mohla jsem tě zastřelit.“

„Ne, to si nemyslím,“ zašklebil se Munch a vstal. „Na to jsem moc malý terč.“

Poplácal se po břiše a zasmál se. Mia odložila zbraň na parapet a šla bývalého kolegu obejmout. Teprve teď si uvědomila, že je jí zima, nemá boty a na sobě taky skoro nic a že léky, které si večer vzala, ještě pořád účinkují. Došlo jí, že ji vedl instinkt a dodal jí síly, které už jinak neměla. Zhroutila se na pohovku a zabalila se do deky.

„Jsi v pohodě?“

Mia přikývla.

„Nechtěl jsem tě vyděsit. Vyděsil jsem tě?“

„Trochu,“ kývla.

„Promiň,“ omluvil se Munch. „Udělal jsem čaj, dáš si? Chtěl jsem si udělat kafe, ale netuším, jak ta kosmická loď v kuchyni funguje.“

Mia se usmála. Dlouho kolegu neviděla, ale tón jejich konverzace se nezměnil.

„Čaj si dám ráda,“ pousmála se.

„Dvě vteřinky,“ zazubil se na ni a zmizel v kuchyni.

Mia se podívala na tlustou složku na stole. Neměla telefon ani internet a noviny nečetla, ale nebylo těžké si domyslet, že se tam venku něco stalo. Něco závažného. Tak závažného, že Holger Munch nasedl do letadla, do auta a pak na loď, jen aby ji navštívil.

„Půjdeme přímo k věci, nebo si chceš nejdřív trochu povídat?“ usmál se na ni a postavil hrnek před ni na stůl.

„Já už žádný případ nechci, Holgere.“

Mia zavrtěla hlavou a napila se čaje.

„Ne, to je jasné, to je jasné,“ povzdechl si Munch a usedl na jednu ze židlí. „Proto se skrýváš tady, já to chápu. Nemáš ani telefon? Je docela těžké se s tebou spojit.“

„To jsem tak nějak měla v plánu,“ suše poznamenala Mia.

„Chápu, chápu,“ povzdechl si Munch. „Chceš, abych zase jel?“

„Ne, můžeš tu chvíli zůstat.“

Cítila se najednou tak unavená, zesláblá. Vždycky bývala tak sebejistá a klidná. Sáhla do kapsy, ale žádné léky nenahmatala. Vlastně si ani žádné brát nechtěla, ne teď, když je tu Holger Munch, ale bylo by to fajn, a sklenka by taky neuškodila.

„Tak co myslíš?“ naklonil Munch hlavu maličko na stranu.

„Co si myslím o čem?“

„Podíváš se, nebo ne?“

Kývl směrem ke složce na stolku mezi nimi.

„Myslím, že svůj názor měnit nebudu,“ řekla Mia a ještě víc se zabalila do deky.

„O. K.,“ vzal Munch do ruky telefon.

Vyťukal číslo mladíka s rozcuchanými vlasy.

„Tady Munch, můžete mě zase vyzvednout? Už jsem tu skončil.“

Mia zavrtěla hlavou. Vůbec se nezměnil. Přesně věděl, jak dostat, co chce.

„Ty seš blbej.“

Munch přikryl rukou mikrofon telefonu.

„Co jsi říkala?“

„No jo, no jo, podívám se na to, ale nic víc, jo?“

„Zapomeňte na to. Ozvu se vám později.“

Munch ukončil hovor a přisunul si židli ke stolu.

„Tak. A čím ti můžu posloužit?“ zeptal se jí a položil ruku na

složku.

„Chtěla bych ponožky a teplej svetr. Je to v ložnici nahoře. A pak bych si dala něco k pití. Ve skříňce pod linkou stojí lahev koňaku.“

„Piješ teď tvrdej?“ zeptal se Munch a vstal. „To snad ani nejsi ty.“

„A kdybys mohl mlčet, to by bylo fajn,“ poznamenala a otevřela složku před sebou.

Uvnitř leželo asi pětadvacet fotek a zpráva z místa činu. Mia rozložila fotky po stole.

„Tak co myslíš? První dojem?“ zahulákal Munch z kuchyně.

„Chápu, proč jsi přijel,“ řekla tiše Mia.

Munch se vrátil do pokoje, postavil sklenku vedle ní na podlahu a vytratil se.

„Klidně si dej načas, přinesu ti, co jsi chtěla, a pak se půjdu podívat na moře, jo?“

Mia ho neslyšela. Svět kolem ní už zmizel. Napila se, zhluboka se nadechla a začala si prohlížet fotky. 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB