Mario Benedetti: Lešení


Llešení Benedetti přebalCo se zachytilo v představě, kterou si o vlastní zemi utváříme? Co uvízlo ve vzpomínce, kterou na ni chováme, když se do ní po dlouhém vyhnanství vracíme?

 

Javier Montes se po dvanácti letech nuceně prožitých v exilu vrací do své rodné Uruguaye. Jeho návrat je zatížen břemenem stesku, předsudků, naděje a mario-benedettisamoty. Postupně do sebe splétá jednotlivá lešení, díky nimž si stvoří nový svět, do něhož vkládá veškeré své naděje. Fragmentární struktura vyprávění — jedná se o dílo v neustálém procesu výstavby (stejně tak, jak říká sám autor, je tomu i s demokracií…), v němž jsou jednotlivé stavební prvky (rozhovory, reflexe, sny, básně, dopisy, statě) volně poskládané, umožňuje čtenáři, aby v něm sám nalezl konstrukci dokonale dovršenou: velkolepou stavbu pojednávající o jednom návratu z vyhnanství...

 

Román proslulého uruguayského spisovatele je mistrovské dílo dýchající ironií, sociální kritikou, nostalgií, něhou a vtipem. V českém překladu Jana Macheje knihu vydává nakladatelství Runa, které už loni vydalo Benedettiho prózu Jaro s rozbitou tváří.

(Mario Benedetti na fotografiivpravo)

 

 

Ukázka z knihy:

Poprvé, když se sešli, aby oslavili Anarchoretův návrat (novou přezdívku, kterou vymyslel Fermín, si parta rychle osvojila a kromě Gaspara si už nikdo nevzpomněl na jeho staré přízvisko Malambo), skoro nemluvili o politice, která byla dříve hlavním námětem jejich rozhovorů.

Vzpomínali na staré i nové filmy: „No tak, kdo si vybaví úplné herecké obsazení…?“ Vždycky vyhrával Leandro, jenž až do vojenského puče vlastnil „na tomto břehu La Platy nejúplnější filmotéku“ (tak ho označil jeden profesionální filmový kritik, který několik let poté zemřel na infarkt). Po převratu jako když utne. S nástupem milic vzala Leandrova mánie (či náhražka filatelistické vášně) za své, protože když se vojáci vloupali do jeho nádherné garsonky, co se tehdy nacházela naproti Parku Rodó, došli k závěru, že jména jako Humphrey Bogart, Merle Oberon, Jean Gabin, Vittorio de Sica, Anna Magnani nebo Emil Jannings nemají nic společného se slavnými herci a herečkami, ale že se jedná o pouhé pseudonymy místních nebo zahraničních podvratných živlů. A že tituly jako Zloději kol, Krev a písek, Loupež v Orient Expresu, Zmýlená neplatí, Hrozny hněvu, Dvanáct rozhněvaných mužů nebo Pakt krve neoznačovaly, jak by se mohl ledasjaký hlupák domnívat, názvy filmů, nýbrž sloužily jako krycí nálepka provedených či teprve chystaných ozbrojených operací. Tudíž: zabavili celou filmotéku, a kdyby něco, tak mě neznáš a nikdy jsi mě neviděl… Ani s obezřetným příchodem demokracie se ji už Leandrovi nepodařilo obnovit.

A tak už pěkné dvě hodiny klábosili v uzavřeném koutku pivnice El Chueco. Najednou se někdo z nich zmínil o Milencích a jiný zase o Posledním tangu v Paříži; a byl to tehdy zrovna Fermín (využil toho, že zde neseděla ani Rosario, Sonia či Rocío), kdo hodil do placu poněkud zneklidňující otázku: „Vzpomíná si někdo z vás na to, kdy se událo vaše poprvé a jaké bylo?“ A poněvadž to ostatní docela zaskočilo a nikdo nevěděl, má-li se chovat zdrženlivě nebo se začít vytahovat, tazatel si vzal slovo a směle prohlásil, že si vzpomíná velice dobře: že to bylo v jednom bordelu v Cerru a že ho tam doslova dokopal jeden strýc z matčiny strany, původem ze Sicílie.

„Tehdy jsem se málem podělal strachy a třásl se jako osika,“ přiznal Demagog. „Nikdy nezapomenu na zadek mé ochotné zasvěcovatelky. Měla ho ohromný jako zeměkoule. Hýždě byly jako dvě obrovské polokoule, mezi nimiž se skrývala ozónová díra, která mi nahnala víc strachu než touhy. Nesměj se, Gaspare. Uvědom si, že mi tehdy bylo čtrnáct a té ženské mohlo být sedmačtyřicet, i když vypadala na dvaašedesát. Ale tahle ohnivá učitelka rozkoše pochopila okamžitě sama od sebe mé rozpaky. Neboj, kloučku, dnešní holky ji mají menší, ale není na škodu, když začneš s pořádně velikou. A pravdou je, že jsem se u ní měl jako v bavlnce, zacházela se mnou, jako by byla moje máma, a já jsem jí její kosmické rozměry nakonec oplatil obrovskou a řádně vydezinfikovanou erekcí. Tehdy naštěstí ještě neexistoval AIDS. Teď se naopak musíš chránit dokonce i před svou vlastní tchyní.“

„Já jsem si odbyl svou premiéru s jednou sestřenkou z Durazna, na břehu řeky Yi,“ řekl Lorenzo. „Bylo mi patnáct. Ona měla o dva roky víc, přesto to pro ni bylo také poprvé. Jelikož jsme oba stále zůstávali nedotčení jako lilie, domluvili jsme se a sehnali si jedno vydání Dokonalého manželství od Van de Veldeho. Ta kniha byla v té době něco jako erotická Zend Avesta. Celý týden jsme ji studovali a jednou odpoledne, o siestě, když její strýček s tetičkou – čili mí rodiče – vyspávali ve staré chalupě, nechávajíce tak odpočinout trávicí ústrojí, jímž se během oběda prohnaly ravioli alla bolognesa, my dva, co jsme se pokrmu ani netkli, protože nás touhou přešla chuť, jsme se vydali k řece Yi, která je sice jednoslabičnou, ovšem přívětivou řekou, a v jedné části dosti husté stromové aleje jsme otevřeli knihu s posvátným  úmyslem důkladně prostudovat její kapitoly, ale již v samotném úvodu jsme příručku odhodili stranou a začali jsme se vzájemně vysvlékat, bylo horko, a tak jsme toho moc na sobě neměli a veškeré ošacení jsme rozprostřeli po trávě a tam, na něm, poté co jsme dvě minuty žasli nad tím, že se poprvé vidíme nazí, a aniž bychom se řídili pravidly stanovenými světoznámým odborníkem, se poprvé sami sobě tělesně oddali a jako dva šílenci jsme si vychutnávali rozkošné okamžiky naší nezkušenosti. Po téhle premiéře jsme to o siestě znovu zopakovali ještě snad desetkrát či dvanáctkrát ( jednou dokonce, což bylo nejlepší, jsme se milovali v dešti), tedy až do konce léta, a já jsem se pak musel vrátit do Montevidea a ona zůstala se strýčkem a tetičkou na břehu blažené řeky Yi. Patnáct let jsme se neviděli, ale jednou jsme se potkali, nebylo to v Montevideu ani v Duraznu, nýbrž v Buenos Aires (ulice San Martín ve čtvrti Corrientes), já ženatý, ona vdaná, a rozhodli jsme se, že si dáme kávu ve Fregatě (už neexistuje), protože ona už byla předem domluvená se svým manželem, že se tam sejdou (ale o hodinu později) a dlouhou dobu jsme se smáli tomu starému a vzájemnému křtu a také oné příručce, z níž jsme studovali. A nakonec má sestřenice, už třicátnice, avšak stále velmi přitažlivá, prohlásila: Myslím, že během onoho prvního intenzivního kurzu jsme se naučili všechno a navždy a můžu tě ujistit, že jsem nikdy na nic nezapomněla. Chystal jsem se ji vzít za ruku, ale zasáhla tvrdá ruka osudu, protože aniž bychom si toho všimli, přesypala se jedna hodina a v ten okamžik se objevil její manžel a ona mě ve vší hrdosti mohla představit: Ahoj, miláčku, tohle je můj bratranec Lorenzo, s nímž jsme si v dětství tolik hráli a tolik se nadováděli. – Těší mě, řekl a stiskl mi ruku s takovou silou, že mi skoro zlomil zápěstí.“

„Nemám tak dobrou paměť jako vy,“ hlesl Dědek, když na něj přišla řada. „Uvědomte si, že mi je už přes sedmdesát a že pocházím z vesnice. Můj otec byl krotitel, věděli jste to? Přesně si nevzpomínám, jestli to bylo poprvé s krásnou jalovičkou nebo s dcerou jedněch rolníků, co taky nevypadala zle. Přesto já, který jsem vyznáním ateista, přísahám na tenhle kříž, že jsem svou ženu – ať odpočívá v pokoji – nikdy nepodvedl ani s tou sebekrásnější jalovičkou. V  Montevideu navíc není snadné je sehnat.“

Ostatní se touto smyšlenou autobiografií náramně bavili, vědomi si toho, že tak Dědek jako vždy dodržuje své pevné předsevzetí: nesvěřovat se. Prostě žádné důvěrnosti; ani politické, ani osobní. Byl to největší tajnůstkář na světě a v celém vesmíru. Také nejčestnější a nejpoctivější chlap. Ale pokud šlo o utajování věcí z dobrých důvodů, zůstával tím nejprohnanějším člověkem v západním a křesťanském světě, samozřejmě až po papežovi.

Když přišla řada na Javiera, nakoukla znenadání do jejich uzavřené společnosti vtíravá hlava Tucána Velasca, a tak museli debatu u kulatého stolu narychlo přerušit. Dost dlouhou dobu se totiž proslýchalo, že Tucán je dobrovolným konfidentem policie. To se však nikdy neprokázalo, ačkoli se o něm hodně mluvilo, k čemuž zavdal popud řetězec jistých náhod, jež vyšperkovaly jeho rejstřík celkem širokou škálou podezření.

„Tak jak se vám vede, chlapci? Znovu chystáte nějaké spiknutí? Takže ses nakonec vrátil, Javiere? Někdo mi to vyslepičil, ale ten někdo tě neviděl. Ty tady hodláš zůstat? Vím, že ses měl v exilu báječně. Setsakramentsky sis to zasloužil. O čem jste mluvili? O politice?“

„Ne,“ řekl Dědek. „Dnešní téma je poněkud choulostivější. Hele, Tucáne, kdys to dělal poprvé?“

Otázka zaduněla jako hrom. Všichni se tvářili jakoby nic, avšak Tucán nejdříve zezelenal a pak zbledl. Na všechny čtyři se podíval s očima plnýma zášti a potom, s pečlivým důrazem na každé slabice, prohlásil:

„Vy jste zkrátka nepoučitelní. Už je to tak dávno a jste pořád stejní kreténi.“

A rozčileně bez rozloučení odešel. Nikdo nevěděl, co si má myslet, ale Javier měl pocit, že Tucán si situaci vyložil tak, že se starý Leandro ptá na jiné poprvé.

 

O autorovi:

Dílo uruguayského spisovatele Maria Benedettiho (1920–2009) zahrnuje poesii, povídky, romány, divadelní hry, polemické eseje, novinové články i literární kritiku. Benedettiho tvorba byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Slavné romány La Tregua a Gracias por el fuego byly vydány v nakladatelství Odeon (Chvíle oddechu, 1967, a Díky za oheň, 1976). Autorovu pozdní tvorbu – román La borra del café a knihu povídek Buzón del tiempo – českému čtenáři zpřístupnilo nakladatelství Julius Zirkus (Čtení z kávy, 2000, a Psaní do schránky času, 2005). Některé povídky a básně se objevily v literárních časopisech. Román Lešení (v originále Andamios, 1996) je Benedettiho stěžejním prozaickým dílem.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB