Juan José Saer: Pátrání


patrani obalŘíkají mu „Netvor z Bastily". I když by mu možná lépe seděl přívlastek „Jack Rozparovač z Paříže". Brutálně zavraždil již sedmadvacet stařenek. Vraždy se odehrávají v čím dál větší blízkosti útvaru kriminální policie, jemuž velí komisař Morvan, který po vraždícím monstru již devět měsíců bezvýsledně pátrá. Je vraždící stvůrou člověk či jakási neviditelná, zhoubná a cizopasná síla? Nebo snad dokonce někdo z komisařových kolegů? A kdo vlastně kdysi na Krétě znásilnil onu bájnou, k smrti vyděšenou nymfu?

 

Mezitím se v Argentině mezi rukopisy zesnulého přítele tří filozofujících literátů, známého svým odporem k románu, objeví strojopis od bezejmenného autora. A v téže zemi, takřka na stejném místě, za kruté vojenské diktatury mizí beze stopy pár tajných milenců.

 

Devět měsíců nosí ženy plod ve svém lůně. Okruh podezřelých se zužuje. A smyčka se utahuje...

 

Proslulý, mezinárodně oceňovaný argentinský spisovatel Juan José Saer se představuje jako literární virtuos, který jednotlivé vrstvy románu bravurně řídí. V překladu Jana Macheje knihu vydává pražské nakladatelství Runa. Je to již Saerův druhý titul, který Runa vydala. Prvním byl přede dvěma lety Pastrorek, příběh muže, který na začátku 16. století strávil deset let mezi indiány kmene Colastiné. Nyní Jan Machej překládá předposlední Saerův román Las nubes (Oblaka), atypickou „road movie" po Argentině - tu Runa vydá příští rok.

 

Ukázka z knihy:
Po tolika měsících se zdálo – a to jim přitom prošly pod rukama ty největší kriminální živly –, že i oni, experti nad experty, nevědí, jak mají toho, kterého nyní hledají, k někomu či něčemu přiřadit nebo ho nějak nazvat. Nikdo za celé století nezabíjel tolik, ani tak osobitým způsobem, ani s takovou vytrvalostí a krutostí. Jeho nástrojem byl nůž, s nímž zacházel spíše – horresco referens – s mrštnou ukrutností řezníka než s jemnou zručností chirurga. Skutečnost, že se zaměřoval na bezbranné stařenky, ho činila ještě odpudivějším, a ohledávání místa jeho hrůzných činů – majetek obětí zůstával takřka bez výjimky nedotčen –, zatímco i ty nejdetailnější postupy s ním spojené jej vrhaly do propasti nevypátratelnosti, samo o sobě odhalovalo, že jednal se znepokojující nepříčetností. Jak jsem vám již řekl, patrně mu nikdy nechyběla lstivost ani důvtip a na své cestě příbytky poskvrněnými šílenstvím a krví nezanechal ani jednu stopu, jež by vedla k jeho vypátrání. Člověk, či to, čím byl, vždy po spáchaném činu zmizel, jako by ho dokonalost, jíž v oné hrůze dosáhl, obdařila velikostí demiurga, který existuje jen ve světech, jež tvoří. Nepochybně se choval přesvědčivě a dozajista i laskavě, byl dobře oblečen a vychován, jinak by se nedala vysvětlit důvěra, již vzbuzoval ve stařenkách, které ho pouštěly do svých příbytků navzdory všeobecnému varování, jež se ve městě a především v této čtvrti po prvních zločinech rozneslo. Z tohoto hlediska byly úřední pokyny bezvýsledné, a to i přesto, že je, ať už to byl Lautret či někdo jiný, s vážností hraničící s přísností a někdy dokonce i s prosebností, při každém svém televizním vystoupení – ke zločinům docházelo asi jednou týdně – výmluvně opakovali. Jelikož se dotyčnému dařilo tak snadno, takřka všem na očích, do bytů vcházet a zase z nich vycházet, aniž by, a to bylo nanejvýš paradoxní, o něj někdo okem zavadil, upadli do podezření ošetřující, kteří jim každodenně chodili píchat injekce, roznašeči supermarketů, kteří jim navečer donášeli objednané zboží, dva nebo tři lékaři, kteří vykonávali prohlídky v domácnostech pacientů a dokonce několik prostitutů figurujících v policejních záznamech kvůli prodeji těla starším dámám a utrácení výdělku s pasáky stejného pohlaví a přibližně stejného věku. Jeden prodejce encyklopedií, který chodil od jedněch dveří ke druhým a který poněkud lehkomyslně, zahaluje již poněkud pomalé myšlení dam vratkými a křehkými argumenty, je podle deníku Le Monde nutil k podpisu smluv za účelem prodeje «nejdůmyslnější syntézy současného vědění ve dvaceti čtyřech svazcích», se ve zvláštním oddělení zdržel několik hodin a byl propuštěn až tehdy, když za výjimečnost svých obchodních metod schytal od komisaře Lautreta na památku pár výhružných pohlavků. Poslední obětí této všeobecné vlny podezření se stal jistý výběrčí daní, který v rámci boje proti daňovým podvodům prováděl v domácnostech občanů v době večeře nečekané návštěvy, při nichž zjišťoval, zda vlastní televizor a jestli zaplatili příslušnou daň. Jeho výslech však k ničemu nevedl: nebylo pochyb o tom, že muž trpěl utkvělou představou, jejímž motivem však nebyly stařenky, nýbrž daňový podvod. Na zvláštním oddělení hypotézy vzrůstaly, nějakou dobu se držely ve vratké rovnováze a pak prudce
klesaly.

 

Stařenky patrně přijímaly své vrahy s tou nejupřímnější pohostinností. Láhev likéru a dvě prázdné sklenky v nemálo případech svědčily o příjemné konverzaci předcházející krveprolití. Důvěrnou atmosféru mezi lovcem a jeho kořistí dokládala skutečnost, že nůž vždy pocházel z jejího bytu, a mnoho indicií zaznamenaných v několika případech napovídalo tomu, že samy oběti se odebíraly ve vší prostoduchosti do kuchyně pro nástroj, který pak předkládaly vraždícímu monstru. Vrah své oběti někdy mučil a pro utlumení jejich křiku si vystačil s kusem lepicí pásky nebo s roubíkem.

 

Stařeny vysvlékal a ještě živé nožem rozřezával, což dokládaly potoky krve prýštící z ran a modřiny po úderech. V několika případech ho oběti pozvaly na oběd; na stole ležící láhev nedopitého bordeauxského vína pravděpodobně přinesl on, a poté, co své hostitelky podřezal a sťal jim hlavu, jim jako výraz díků za příjemně strávené chvíle vyrval oči, uřízl uši nebo prsa a ty pak vzorně urovnal na talířku spočívajícím na stole. Ke znásilnění a prznění nedocházelo vždy post mortem a vše nasvědčovalo tomu, že v jistých případech, v nichž se ve vaginálních a ústních dutinách našly zbytky spermatu, se oběti ještě před krvelačným řáděním s potěšením oddávaly mužným vnadám návštěvníka. Ve způsobu, jakým tento muž, dozajista pocházející ze stejné čtvrti, dovedl naprosto nerušeně vycházet ze svého bytu, páchat tyto zločiny – někdy dokonce tři během jediného týdne, a někdy dokonce dva během jediné hrůzostrašné noci – a potom se, jak se říká, beze stopy vypařit, znovu splynout s bezmezným stínem, z něhož čas od času, hnán svým opětovným, krvavým blouzněním, vykročil, spočíval pobuřující a šokující prvek. Domněnka, že by vrahů mohlo být víc, nebo že by mohla mít krvelačná stvůra komplice, byla nemyslitelná, a to ze dvou důvodů: první byl charakteru psychologického a v širším slova smyslu estetického, protože všech dvacet sedm vražd neslo pečeť téže osoby, a druhý, který byl pro Morvana nejdůležitější, charakteru morálního, protože bylo nemožné, aby se dva komplicové po spáchání takovýchto zvěrstev mohli sami sobě podívat zpříma do očí a po zbytek dne vést obyčejný život. Prý nelze hledět zpříma do slunce a smrti do očí, ale k bezejmenné pokřivenosti mihotající se na samotném rubu zřetelnosti, zmateně se zmítající jako na bezedné a čím dál temnější hladině pohaslého a pohyblivého zrcadla, se raději nikdo nezná, nechaje se ukolébávat hutným a třpytivým zdáním věcí, které z nedostatku důmyslnějšího názvosloví nepřestáváme nazývat skutečnými. 

 

Bývali byste tam měli být a jako já v té čtvrti žít, abyste pocítili atmosféru, jaká tam tehdy během těch měsíců panovala: jakýkoli muž středního věku mohl být na ulici zatčen policií, která byla v neustálé, avšak bezvýsledné pohotovosti. Kombinace lstivosti a nepříčetnosti se v blízkosti a s takřka dozajista nedobrovolnou spoluúčastí všech, a obzvláště pak samotných obětí, jako by vymykala logickému myšlení, technikám policejního vyšetřování, metodám omylu a trestu. Síť policistů, kterou Morvan ve městě každý podvečer rozprostíral, vytahoval následujícího jitra bezútěšně prázdnou. Jelikož kromě spermatu a několika vlasů – které byly v laboratořích do úmoru zkoumány, ale které k ničemu nebyly, neboť se nedaly s ničím porovnat – nezůstávala po vraždách žádná hmatatelná stopa, byl muž, kterého Morvan spolu se všemi policejními útvary ve městě hledal, ani ne tak lidskou bytostí jako spíše umělým, ideálním obrazem stvořeným výhradně z neurčitých rysů a ani z jednoho empiricky doložitelného prvku. Všichni víceméně souhlasili s Morvanovým tvrzením, že se jedná o muže, který je na vrcholu sil, mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti lety, jenž vzhledem ke své více než povážlivé fyzické síle nesporně provozuje nějaký sport a který vede nejspíš samotářský život, protože jinak by jeho noční výlety, do jednoho se kryjící se zločiny, byly vzbudily u jeho blízkých podezření; po dvacáté sedmé vraždě by se byli příbuzní nezdráhali stanovit mezi nimi spojitost. Skutečnost, že se muž nacházel v plném životním rozmachu, potvrzovaly laboratorní výzkumy, a to v tom smyslu, že někdy množství spermatu a četnost ejakulace jednoznačně dokládaly, že během krátké doby prodělal několik orgasmů, a co se týče síly, jeho kousky s nožem prozrazovaly muskulaturu a dovedné ruce řezníka, který nejen ubodává, ale také stíná, řeže, otevírá, podřezává, rozřezává, odřezává, porcuje. Ačkoli je každý, i ten sebemenší násilný čin, projevem šílenství, šílenství onoho muže, nebo ať už to byl kdokoli, nevycházelo najevo z jeho záliby ve vraždách, ani z jeho náchylnosti donekonečna je reprodukovat, nýbrž z drobných detailů, jimiž je doslova přikrášloval. Nenávisti zločin stačí, tudíž soukromý rituál, který zločinec vytrvale prováděl, hranice nenávisti překonával, pronikaje do světa sousedícího se světem zdání, v němž každý předmět a každý detail zabíraly přesné místo, které jim v onom celku přidělovala logika třeštící mysli, platná jedině pro toho, kdo si vypracoval systém, a nepřeložitelná do žádného známého jazyka. Viděli jsme, jak přitažlivý a svůdný vzhled, vzezření příjemné a počestné osoby, snadno vyplývaly ze skutečnosti, že mu jeho vlastní oběti otevíraly dveře, podávaly sklenku likéru nebo večeři a potom se odebraly samy do kuchyně, aby mu přinesly nůž, jímž je podřezával. Podle laboratorních výzkumů byly některé ještě živé, když se podvolily jeho sexuálním výpadům. Skutečnost, že pocházel ze stejné čtvrti, se dala doložit při sledování jeho trasy v plánku, neboť, jak jsem již říkal, po prvních zločinech odhalených v desátém okrsku, byly všechny ostatní spáchány v okrsku jedenáctém, v zužujícím se okruhu, v okolí radnice a náměstí León Blum, z čehož se dalo předpokládat, že blízkost jeho obětí mu umožňovala uspokojovat vražedné choutky, jež ho vytahovaly z temného doupěte a díky nimž se na to první, co se mu naskytlo a co odpovídalo rozumu se příčícímu modelu, který si utvořil, se svou obvyklou zběsilostí vrhal, čímž se kvůli náhodě ovládající setkání pudu s jeho předmětem stal pro stařenky ze čtvrti čímsi, co se podobá nezaujaté a netečné síle osudu. 

 

Morvan si vedl dvojitý záznamový arch a z každého nového poznatku si vyhotovoval fotokopie, aby jimi doplnil knihu uloženou doma, kterou studoval, když nespal v kanceláři. Někdy ji pročítal až do noci a někdy také, když měl volno, po celý bílý den. Jeho bdělou mysl již po mnoho měsíců nepřetržitě zaměstnávalo jediné: podivně blízký avšak nepolapitelný, soustavně a děsivě řádící stín. V tomto prosincovém podvečeru postával po návratu z restaurace u zmrzlého okna své kanceláře a skrze něj a holé, lesklé větve platanů pozoroval s jistou úzkostí šedý, rychle se ke konci chýlící den zahalený do čím dál temnějšího ovzduší, a to i navzdory od časného rána rozsvíceným elektrickým světlům obchodů a bílému, nízko posazenému nebi zvěstujícímu sníh a paradoxně zvýrazňujícímu jeho ponurost. Jako tolikrát, říkal si Morvan, až nastane noc, vyjde možná beze spěchu ze svého beztvarého a hutného příšeří a bude se potulovat v okolí náměstí po takřka pustých ulicích a s lhostejným, všedním výrazem bude hledat svou novou kořist a přistoupí k ní s tak přirozenou důvěrností, že i v této době prodchnuté hrozbou v něm stařena neuzří nebezpečí, nýbrž nečekanou, mužnou a přívětivou ochranu, a dokonce, aby příliš brzy nepozbyla jeho společnost, jej nechá vstoupit do svého bytu, usadí do křesla a pohostí sklenkou likéru nebo dokonce dobrou večeří. On se v určité chvíli pod jakoukoli záminkou – třeba požádá o to, aby si mohl odskočit – v koupelně nebo v ložnici úplně svlékne a oblečení pečlivě složí, aby se mu nezmačkalo a neušpinilo, když v něm bude později odcházet, a pak, než se vrátí do obývacího pokoje či jídelny, se staví v kuchyni, a s nožem v ruce už je přichystán zahájit svou řež. Hodnou chvíli bude opracovávat bezbranné tělo vydané napospas noži či pilce. Oddělí trup od hlavy nebo uřízne údy, prsa či uši nebo vyrve oči a opatrně je urovná na talíři spočívajícím na stole nebo na nějaké poličce, nebo začne podbřiškem a otevře přední část těla od ohanbí až k žebrům a pak bude vyndávat orgány, přičemž je bude oddělovat a rozprostírat a potom do nich píchat špičkou nože nebo prsty navléknutými do rukavic, jako by mezi záhadnými a ještě teplými tkáněmi hledal ztracený klíč k jakémusi tajemství nebo prvotní příčinu jakéhosi nesmírného klamu. Až ho prohrabování a uskutečňování pošetilých snů v navýsost skutečné hmotě unaví, nůž upustí, osprchuje se, oblékne a aby po sobě nezanechal v bytě žádnou stopu, zkušeným okem ještě prozkoumá i ta nejskrytější zákoutí. Pak se na okamžik u vchodových dveří zastaví a otočí, nebo možná jen tak letmo, přes rameno, naposledy nahlédne dovnitř, a už tak neučiní ani z obezřetnosti, ale spíše s podivem, či snad s lhostejností, a snad dokonce ani neuvidí zkázu, kterou po sobě zanechal, jako by se všechno odehrálo ve světě sousedícím se světem zdání, do něhož nemá přístup ani vůle, ani kauzalita, ani rozum, ani prostor, ani čas, ani smysly. A pak, čistý, pěkně učesaný, náležitě oblečený, nakonec klidně a beze spěchu překročí práh, potichu zamkne a, zvenčí opět stejný jako kdokoli z nás, uloží klíč do kapsy.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB