Noam Chomsky: Disident Západu


Chomsky obalVýbor textů amerického jazykovědce a filosofa zahrnuje jeho klíčové společenskokritické texty napříč časovými obdobími (od šedesátých let až po současnost). V jednotlivých esejích se vyrovnává s různými tématy – od role univerzit a intelektuálů, přes alternativní výklad studené války, až po vztahy mezi světovým Severem a Jihem a izraelsko-palestinský konflikt či hodnocení různých tradic politického myšlení.

 

Jednotícím motivem jeho textů je kritika elitářského pojetí demokracie, které je podle něj ústřední charakteristikou demokracie v USA a jejich vnitřní i zahraniční politiky. Toto elitářské pojetí demokracie podle Chomského omezuje a podvazuje ty části společnosti, které jsou vnímány jako její kritické instance – ať už se jedná o univerzity, média anebo intelektuální život. Knihu vydává nakladatelství Karolinum v edici Politeia (346 stran, 360 Kč, ISBN 978-80-246-2629-1).

 

Profesor Noam Chomsky navštíví v týdnu od 2. června Českou republiku, přednášet bude v Praze v Akademii věd a na Univerzitě Palackého v Olomouci. V úterý 3. června 2014 od 13.30 bude diskutovat v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze (Mariánské náměstí). Diskuse bude probíhat v angličtině. Registrace není nutná. Vstup volný.

 

Ukázka z knihy:
V této souvislosti se můžeme vrátit k úvodní otázce: Do jaké míry se studená válka lišila od předchozích dob? Bipolární mezinárodní systém byl nový, tradiční praktiky v něm získaly jiný odstín a měly širší dopad. Podobnosti však čím dál víc narušují věrohodnost konvenčního obrazu. Vládci moskevského velkoknížectví rozšiřovali po staletí svůj vliv v „celé Rusi" a vybudovali imperiální stát, který však byl mnohem zaostalejší než západní Evropa. Jelikož se tento rozdíl nepodařilo překonat, stal se do roku 1914 „polokoloniálním vlastnictvím evropského kapitálu". (37) Zastánci tvrdé linie často připomínají obětem „Gorbymánie", že „ruská velmoc poslala mnohokrát své armády za hranice a potlačovala povstání ve střední Evropě". Zlikvidovala maďarskou revoluci v roce 1956 a československou demokracii v roce 1968, podobně jako když „ruské jednotky potlačily maďarskou revoluci v letech 1848-1849 nebo povstání v Polsku v roce 1831 a znovu v letech 1863-1864. [...] Sovětské jednotky okupovaly Berlín v roce 1945; ruské jednotky toto město vypálily a obsadily roku 1760". Ve skutečnosti „ruské armády vstoupily kvůli mocenským zájmům na místa, kam se sovětští vojáci ještě nedostali", včetně Itálie a Švýcarska, jak píše Samuel Huntington. (38) „Nepředpokládejme", pokračuje, že se Sověti „nevrátí ke svým špatným zvykům". Zahrnutí sovětské okupace Berlína v roce 1945 mezi tyto „špatné zvyky" zřejmě odráží současnou tendenci popřát sluchu výrokům nacistů, že pouze bránili západní civilizaci před hrozbou bolševismu.
Co se týče Spojených států (ponechme nyní stranou mocenské disproporce), změny, které přinesla studená válka, byly do značné míry rétorické. Intervence od roku 1917 probíhaly kvůli sebeobraně proti sovětské hrozbě - včetně zásahu v Rusku bezprostředně po bolševické revoluci anebo v padesátých letech na Ukrajině a ve východní Evropě, kde CIA tajně podporovala jednotky, které zde dříve pomáhal zakládat Adolf Hitler. (39) K podobným akcím docházelo také před říjnovou revolucí, třebaže kvůli jiným hrozbám. Když Woodrow Wilson napadl Mexiko a Hispaniolu (Haiti a Dominikánskou republiku) - kde jeho vojáci vraždili a plenili, v podstatě znovu zavedli otroctví, zničili politický systém a předali tyto země do rukou americkým investorům -; ospravedlnil ozbrojené zásahy obranou proti Hunům. Předchozí intervence byly zase zdůvodněny obranou proti Britům, Španělům a „krutým indiánským divochům", jak je popisuje Deklarace nezávislosti - zkrátka těm, co se připletli do cesty.
Pro přední myslitele nikdy nebylo těžké určit viníky. Kupříkladu děkan Yaleovy univerzity a respektovaný obhájce puritánských hodnot, reverend Timothy Dwight, věnoval v prvních letech americké republiky jednu svoji báseň bezohlednému vyvražďování indiánského kme¬ne Pekotů. Kolonisté údajně pohlíželi na indiány „velkoryse", chtěli se s nimi spřátelit, ale překazili jim to „podlí kanadští zloduši". Osadníci proto neměli na výběr a museli zmasakrovat všechny, muže, ženy i děti. Thomas Jefferson zase přisoudil selhání „shovívavého plánu, který podporoval blahobyt domorodých obyvatel v našem sousedství" anglickým nepřátelům; „zaujatá a nemorální anglická politika zmařila všechny naše snahy o spásu těchto nešťastných lidí" a navedla je, aby „proti nám vykopali válečnou sekeru". Byli to tedy Angličané, kdo „nás přinutil, abychom se je snažili vyhubit anebo vytlačit do
nových oblastí mimo náš vliv". To Angličané nesou odpovědnost za „nenapravitelnou brutalizaci, pokud ne rovnou za vyhlazení této rasy v Americe". Jefferson ze stejných důvodů naléhal na dobytí Kanady v dopise určeném Johnu Adamsovi, který s tím souhlasil: „Nová invaze do Kanady," napsal, „umlčí indiány jednou provždy a bude požehnáním jak pro ně, tak pro nás." (40)
Stejná teorie se ujala, když jednotky generála Andrewa Jacksona vtrhly na Floridu, vyhladily velkou část původního obyvatelstva a dostaly tuto španělskou provincii pod americkou kontrolu. Jejich vražednou kampaň proti Seminolům obhajoval John Quincy Adams v dopise velvyslanci ve Španělsku, Georgi Ervingovi, což byl údajně „jeden z nejdůležitějších státních dokumentů v historii amerických zahraničněpolitických vztahů" (historik William Earl Weeks). Jeffersona zaujal tento dokument jako „jeden z nejznamenitějších, co se týče logiky a stylu", s čímž souhlasili i moderní historici. Jefferson byl tímto rasistickým kázáním, které ospravedlňovalo Jacksonovu agresi natolik okouzlen, že jej přikázal masivně šířit, „abychom v Evropě udrželi správné mínění o naší politické morálce". (41)
Skutečné příčiny války vyplývaly z expanzionismu a z toho, že „američtí otroci a indiáni využívali Floridu jako své útočiště". To bylo „z amerického pohledu urážlivé", jak připomněl Earl Weeks. Agrese byla Adamsem ospravedlněna jako sebeobrana, ať už se jednalo o obhajobu doktríny o „zjevném předurčení", vysidlování indiánů, otroctví, porušování smluv nebo používání vojenské síly bez schválení Kongresem. Jak dále napsal, problém spočíval v anglických intrikách na Floridě: nejprve za války v roce 1812, když britští agenti nabádali „uprchlé černochy, barbarské indiány, piráty a všechny ostatní zrádce [...], aby se k nim připojili a vedli vyhlazovací boj" proti Spojeným státům. Později tito britští zločinci (z nichž dva byli popraveni) „znovu rozpoutali na našich hranicích černošsko-indiánskou válku", takže „mírumilovní obyvatelé" USA museli dál zažívat „válečné hrůzy" způsobené „pomstychtivými hordami zločinných indiánů a černochů". A tak „všechny indiánské války, které nás postihly od dob nezávislosti až do dnešních dnů, vznikly jako provokace anglických obchodníků nebo agentů". Adams se odvolával na mezinárodní právo, aby zdůvodnil takové akce proti „nelidským nepřátelům", jako byly popravy vězňů. Odvolávaje se na zdroje z osmnáctého století prohlásil: „Jejich oprávněnost spočívá v blahodárné síle odstrašujícího příkladu." (42)
Adams pochopil, stejně jako o mnoho let později Dean Acheson, že v takovýchto případech je vhodnější mluvit způsobem „jasnějším než je pravda"; podle Adamse „bylo lepší mýlit se na straně silných nežli mít pravdu se slabými". Přitom „založil mýty, které byly nepostradatelné pro spásu svědomí našeho poctivého národa, jenž expandoval nejprve na americkém kontinentu a poté do celého světa", jak to okomentoval Weeks. (43)
Když nejsou po ruce cizí nepřátelé, můžeme se také odvolávat na méněcennost těch, kdo nám stojí v cestě. V roce 1851 guvernér Kalifornie, Peter Burnett, poznamenal ve své výroční zprávě, že „vyhlazovací válka bude pokračovat, dokud nezmizí indiánská rasa". Nad výsledkem je možné vyjádřit pouze „lítost, neboť nevyhnutelný osud ras přesahuje obzor lidského chápání". Jak napsal básník Walt Whitman, území Mexika mělo být ovládnuto pro dobro lidstva: „Co si může ubohé a nevýkonné Mexiko počít [...] s velkolepou misí zalidnit Nový svět ušlechtilou rasou?" Naše dobývání „zbaví lidi kovů, které jim brání v tom, aby žili šťastný a dobrý život". Tehdejší cestovatelé popisovali Mexičany jako „imbecilní a bojácný lidský druh, nevhodný k tomu, aby určoval osud tak krásné země", jakou je Kalifornie, která podle rasistických fantazií z devatenáctého století patřila Anglosasům. Tyto představy sdílel také Charles Darwin, jenž řekl: „Je zjevně mnoho pravdy na tom, že báječný pokrok Spojených států i charakter jejich lidu jsou výsledky přirozeného výběru." (44)
Pravdou je, že našimi nepřáteli byli odjakživa domorodí obyvatelé žijící na územích, ze kterých byli buď vyháněni, anebo zde měli zůstat jako naši poddaní. A patřily sem také mocnosti, které stály v cestě právu zacházet s těmito „hanebnými dušemi" podle našeho uvážení. Tyto skutečnosti se někdy uznávaly, například když ministr zahraničí ve vládě Woodrowa Wilsona, Robert Lansing, vysvětloval s prezidentovým souhlasem, že Spojené státy se hlásí k Monreově doktríně, čímž sledují své vlastní zájmy. Územní celistvost jiných amerických států je něčím vedlejším, a nikoli cílem. I když se to může jevit jako egoistické, autor doktríny neměl žádný vyšší nebo ušlechtilejší motiv.
Podle Lansinga bylo hlavním úkolem zabránit evropské kontrole „amerického území a institucí pomocí finančních nebo jiných prostředků". Wilson se tomuto principu podřídil, například když vyloučil Británii z podílu na středoamerických ropných koncesích. Od začátku dvacátého století tak byla kontrola ropy považována za mocenský nástroj v mezinárodních vztazích, nemluvě o ohromných ziscích. Kromě toho velký apoštol sebeurčení nepřišel s ničím novým. (45)
Hlavní změna po druhé světové válce spočívala v tom, že USA mohly uplatňovat tyto principy v mnohem větší míře. A samozřejmě - byla tu říše zla, před kterou se musely bránit. Lidem ve třetím světě připadala hrozba, kterou pro americkou bezpečnost představovali nepřátelští agenti, pochopitelná. Když se v roce 1961 Kennedyho vláda pokoušela zorganizovat kolektivní akci proti Kubě, jeden mexický diplomat prohlásil: „Jestliže veřejně oznámíme, že Kuba představuje hrozbu pro naši bezpečnost, čtyřicet milionů Mexičanů zemře smíchy." (46) Vzdělaní obyvatelé Západu však zareagovali s patřičnou starostlivostí a rozvahou. Přestože studená válka oficiálně skončila, její praxe pokračuje jako sebeobrana proti novým nepřátelům. Když v prosinci 1989 vláda George H. Bushe napadla Panamu, nemohla se již odvolávat na říši zla. „Operace spravedlivá věc" byla proto zdůvodněna obranou před kupníky drog. (47)
Tyto kontinuity opět ukazují, že konvenční interpretace je spíše rétorickou zástěrkou než vážně míněnou tezí.

 

Poznámky:
(37) Viz Theodor Shanin, Russia as a 'Developing society', New Haven: Yale University Press 1986, vol. 1, s. 103 f., 123 f., 134 f., 187 f.; citát pochází z D. S. Mirsky, Russia, A Social History, London: Cresset Press 1952, s. 269.
(38) National Interest, podzim 1989.
(39) Chomsky, Turning the Tide, s. 198 a zde citované zdroje.
(40) Richard Drinnon, Facing West: the Metaphysics of Indian-hating and Empire Building, Minneapolis: University of Minnesota 1980, s. 68, 96 f. Jeffersonovy dopisy pocházejí z let 1812 a 1813; odpověď Johna Adamse z roku 1812.
(41) John Adams, Dispatch to Ambassador Erving, 1818. William Earl Weeks, „John Quincy Adams's 'Great Gun' and the Rhetoric of American Empire", Diplomatic History, jaro 1990.
(42) Tamtéž; Drinnon, Facing West, s. 109 ff.
(43) Viz Weeks, „John Quincy Adams's 'Great Gun'„, Drinnon, Facing West. K Achesonovi viz Chomsky, Deterring Democracy, kapitola 3.
(44) Reginald Horsman, Race and Manifest Destiny, Cambridge: Harvard University Press 1981, s. 279, 235, 210-211. Též Charles Darwin, Descent of Man, Princeton: Princeton University Press 1981, první díl, s. 179. Za tento odkaz vděčím Janu Kosterovi.
(45) Pro další odkazy a diskusi viz Chomsky, Turning the Tide, s. 59, 61, 146
(46) Cituje Ruth Leacock, Requiem for Revolution, Kent: Kent State University Press 1990, s. 33.
(47) Pro další diskusi viz Chomsky, Deterring Democracy, kapitoly 4 a 6.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB