Tolik mužů, co hledají ženu



pan oblek bez hlavy ilustrace LtNNa jaře 2012 oslovila bruselská nadace Heinricha Bölla (Heinrich-Böll-Stiftung)spisovatelky a spisovatele zemí Evropské unie. Zda by napsaly/i eseje o Evropě a Evropské unii pro chystanou anglickou verzi antologie textů Europe through the Eyes of Writers. Nechtěla jsem psát o Evropské unii, ani o řecké finanční krizi.

Nechtěla jsem psát o tom, proč má Západ sice vysoký hrubý domácí produkt, ale vysoké náklady na pracovní sílu, takže výroba hotového zboží (už nejen textilního) se přesouvá do Číny. Nechtěla jsem psát o tom, proč Evropané a Američané kupují a žijí na dluh. Chtěla jsem psát o zemi, kde jsem se narodila, a co to pro mne znamená. Ta země je v Evropě. Chtěla jsem psát o tom, jaké je to žít na tomto kontinentu, dnes, v kůži ženy. Pro mne existují drásavější témata tohoto světa, třeba: nerovnoprávnost mužů a žen, náboženská netolerance, obecně nedostatek empatie a soucitu. Můj text se nakonec vymykal právě tím, že neobsahoval odyseu řecké ekonomiky, která, jak je už zřejmé na případech Španělska a Portugalska, nekončí, ale začíná. Do Bruselu mě 20. června 2012 pozvali.

O víkendu, před odletem do Bruselu, jsem byla poprvé v Srbsku. Dobrodošli. Chvala. Dunav. Novi Sad. Tvrz, pevnost. Hradba proti Turkům, tady končilo rakousko-uherské mocnářství, tady končí střední Evropa a začíná Balkán. Evropa se na Balkán vykašlala. Všichni se tu po onom pekle smaží v důsledcích. Všechno je tu důkladné, silné. Jako ten masakr. Stačí se rozhlédnout. Muži a ženy mají pevné místo. Otec rozhodne, zda dcera bude nebo nebude studovat. Jaképak řeči o evropské identitě. Kdo jsem, je základní otázka pro každého. Jedinec se nesmí rozpustit pod národní vlajkou. „Já“ se nesmí rozpustit v národních kotcích. Ale vyhovuje nám to. Což věděl Robert Musil. „Neboť dnes lžeme méně ze slabosti než proto, že jsme přesvědčeni, že někdo, kdo chce zvládnout život, musí umět lhát. Jednáme násilně, protože jednoznačnost násilí působí po dlouhém, bezvýsledném řečnění jako osvobození. Spojujeme se ve skupiny, protože poslušnost dovoluje dělat všechno to, co bychom z vlastního přesvědčení dávno už nesvedli, a nepřátelství těchto skupin dává lidem nikdy neodpočívající vzájemnost krevní msty, kdežto láska by velmi brzy
usnula.“

Jsem doprovod svého textu. Odlet z Prahy do Bruselu časně ráno. Uletělo mi letadlo. Přebukováno rychle na 9.50, přes Frankfurt nad Mohanem. Mám ráda takové situace. Člověk se o lidech a světě dozví nejvíce. Kamarádka mě brzy ráno vezla na letiště autem. Odjela s příruční taškou na zadním sedadle. V tašce letenka, peníze, pas, můj text, mobil. Nastala honička Prahou, s taxikářem. Nevrlý hulvát, snažil se vytěžit z celé situace co nejvíc. Zvládly jsme to, ačkoliv on se jmenoval Vítězslav. „To jsme asi měly náš vztah ještě utužit,“ řekla kamarádka. Smály jsme se. Nekonečně dlouho. Kamarádka je Srbka.
Stačí odletět z Prahy do Frankfurtu, pozorovat služby. Ve Frankfurtu má Lufthansa automat s kávou pro své klienty zdarma. A zase to přívětivé chování a zase ty úsměvy. Taxikář slušně poradí. V Německu a ve Francii je časté, že v létě je u soukromých polí a zahrad kasička se zavěšeným nožem a nůžkami a každý, kdo projede kolem, si může nařezat květiny, natrhat ovoce, či ze země vydobýt zeleninu, kterou rodina nespotřebuje. Vídala jsem místní lidi či auta západních značek, kteří tak činili samozřejmě. Češi a Rusové ne. Češi si natrhali a zmizeli. Přece nebudu platit, to bych byl blbej. Odjížděli. Vítězoslavně.

Celá krize Evropské unie je příběh o dospívání dospělých. V rodině je teď dusno. Je tu nějak moc puberťáků. A každý člen potřebuje svůj čas, rytmus dospívání, nelze je sjednotit podle těch zralejších, protože zkušenosti jsou nepředatelné. Nikdo nechce doplácet na jiného. Nynější krize není jen finanční, je hodnotová.
Brusel má tři symboly (pomíjím Manneken-Pis, sošku čurajícího chlapečka a pralinky). Cechovní domy, muže v oblecích a polyfonii jazyků. Francouzština a vlámština, dva oficiální jazyky a angličtina. Aldo Caruso, pracovník nadace, je původem Ital. Marianne Ebertowskiová, šéfka místní nadace Heinricha Bölla, je původem Němka. Večer moderovala.
Sklo a kov, mozek EU. Tyčí se tu spousta stavebních jeřábů a ceny pozemků prudce vzrůstají. A v starších čtvrtích secese a rozmanitost, srdce Bruselu, kolem Grand-Place nádherná sbírka cechovních domů. Rue de la Loi je u náměstí Schuman. U parku du Cinquantenaire, kde je největší sbírka automobilů v Evropě (jeden z roku 1894). V poledne tu běhají úředníci EU, muži v oblecích posedávají na lavičkách a pojídají čerstvé bagety nebo belgické vafle, na uších sluchátka. Nebo polehávají v trávě a popíjejí pivo Gueuze nebo sladké (a silné) pivo Kriek, které se vyrábí z třešní. Tráva posetá obleky. Jen buřinky René Magritta
chybějí.

 

Večer v Sofitel Brussels Europe, Place Jourdan 1. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Lidé se museli předem nahlásit a pak seznamy podepsat; když byla kapacita sálu naplněna, nebyl nikdo další vpuštěn. Z publika čišela sebeláska. Ale i zvláštní neklid. Možná se podvědomě bojí. Bojí se myšlenky, že Evropská unie sama sebe zruší. Bojí se o místa. Moc dobře vědí, že ve Španělsku i Portugalsku jsou lidé, kteří své první stálé zaměstnání nalezli dlouho po třicítce, nebo dokonce ve čtyřiceti letech.

V publiku seděli z osmdesáti procent muži nejrůznějšího věku, v oblecích a kravatách, jen bez bagety v ruce. A několik mladých, hodně mladých úřednic s jmenovkami na krku, v těsných sukních, lodičkách a bílých blůzkách. Připadala jsem si jako divoká žena z Východu mezi bílými, civilizovanými muži. Taxikáři, se kterými jsem jela na letiště a na místo čtení, byli většinou Turci. Karty jsou rozdány. 19. století lidi rozdělilo. Pominu diskusi nad textem, mě zajímali mikrosituace. Z nich nejvíc pan Buch. Tak se jmenovala postava z mojí knihy A já pořád kdo to tluče. On i třeba belgická autorka Hilde Keteleerová mluvili o historii. Jako by se báli/y sáhnout k dnešku. Ano, všechno už tu bylo. Ale vždycky tu ještě něco nebylo.
Hans Christoph Buch se taky choval jako bílý civilizovaný muž. Co mluví o Goethovi, Nietzschem, starých Řecích, prošpikuje vše citáty z Umberta Eca, a pak si v Africe koupí za hrst korálků třináctiletou černošku. Tak trochu mu vládne strach a testosteron. S egem se dialog vést nedá. Některé diskuse jsou sevřeny ve frázích jako v klepetech. Lidé opakují klišé o tom, že jsou vítáni ti, kdo chtějí EU pomoci. A mudrují, jaké je vlastně postavení Anglie. Vrší se prázdné skořápky slov: o proevropském a protievropském smýšlení (jako by Evropa byla totožná se slovem Evropská unie). Země, které jsou proevropské, willkommen. A ty ostatní… Ale spisovatelé mají respektovat názory všech. V Evropě jsme. A znovu Řecko, jako by před patnácti lety nikdo o jeho problémech nevěděl. A co třeba chudoba na venkově v Rumunsku? Daleko větší než v Řecku.
A neustálé pokusy o vtip. Buch vtipkoval o chaosu a erosu. V Bruselu tolik mužů, co hledají ženu. Třeba problémem není chaos. Ale málo erosu. Poslankyně Evropského parlamentu Rebecca Harmsová (německá Strana zelených) suše poznamenala, že v Evropském parlamentu je erosu až moc. Paní Rebecca Harmsová se vrátila z Ukrajiny, kde ve vězení navštívila Tymošenkovou. Rebecca Harmsová byla jediná žena středních let v publiku. Chytrá a silná, věcná.  
Když na Buchovy poznámky o cestách po Africe reagoval a vystoupil Afričan a řekl, že pro něho je Evropan někdo, kdo se neustále plete do věcí jeho země, finančně podporuje tu kterou politickou stranu, protože má peníze a cítí se nadřazený, tak Buch-Nietzsche mávl rukou, že to není tématem diskuse. (Bylo. Vejmula jsem tento příspěvek.) Úplná epidemie jsou řeči o identitě. Nevím, co tím kdo myslí. Vlastní já obrušuje tolik věcí. Co to je člověk? Vykašlat se na Evropu, nevykašlat se na člověka. Nikdy to neskončí. Buch, ta má literární postava je prokletím Evropy. Zamlčuje svůj příběh a nadutě mlží. Buch, spisovatel, je byrokrat literatury. Stejně jako Češka, se kterou jsem letěla do Frankfurtu (odkud ona pokračovala do Cannes na festival reklam); krčila se před konkurencí v Cannes, ale povyšovala se nad spolucestujícími, Číňany. Nechci vedle nich sedět, po boku Buchů, bohů. Život jako Bu©h mě nezajímá. To je cesta do pekla. Dokonce větší než lhostejnost.

Druhý den jsem se místo mozku věnovala srdci Bruselu. Kino Museum na rue barona Horta poblíž nádraží Gare Centrale promítá každý večer dva němé filmy s doprovodem piana a se třemi řečníky, někdy anglicky s francouzskými titulky. Muzeum René Magritta. Mysteriózní pán, co si vtipně a chytře hraje s realitou. A který mi tolik pomohl při psaní knihy Smrt, nebudeš se báti. Toho jsem musela vidět. Kdysi jsem na výstavě ve Vídni stála před slavným obrazem dýmky. Obraz se jmenuje Toto není dýmka. Pochopila jsem, jak psát knihu o Léblovi: toto je kniha o Léblovi, toto není Lébl. A výstava fotek Georga Lucase, z natáčení Hvězdných válek. Co změnilo svět filmu? Hvězdné války. Po traumatické zkušenosti se Lucas rozhodl, že už nebude režírovat. Zároveň souhlasil se Stevenem Spielbergem, že „je mnohem snazší natočit film než udržet osobní vztah“. Film ztratil náročné publikum, publikum zdětinštělo (televizí) a chce už jen komiksy. Televizní způsob myšlení, kde se všechno soustředí na jednu myšlenku či obraz, aby mohli film vtěsnat do reklamního spotu.  V Bruselu je Belgické centrum komiksů, kde jsou originály nejslavnějších, plno Tintinů… A dětinštění pokračuje. Na výstavě Američana Jeffa Koonse nafukovací zvířátka, zavěšená ve vzduchu… Na oněch výstavách jsem toho o dnešním světě pochopila nejvíc. Ambice všech přesměroval trh. Celá ta falešná hra na kulturu.

Čekám v Bruselu na letišti – letadlo má 60 minut zpoždění. Omlouvají se, starají se. Jakmile slyším v hale češtinu, lekám se. Vím proč. Její nositelé ji okamžitě používají k pomluvám. Je to zvláštní směs komplexu méněcennosti a nadutosti. Kde se to vzalo? Kde?
Když si v letadle ona Češka chtěla odsednout od skupiny Číňanů, dělala chybu. Evropa je formálně bohatší než Čína. Evropané a Američané kupují levné čínské zboží. Na dluh. Čínu Západ nepotřeboval tisíce let. Stačilo několik desítek let a už se bez ní neobejde. Čína si nás zkopíruje. Celá města a země. Všechny. Bez copyrightu. Problém je stále v nacionalismu, v jeho podstatě, nemoc a nerozum. Promíchejme se. Jak říká Robert Musil: Neboť nevysvětlitelných věcí je mnoho, ale když zpíváme národní hymnu, necítíme je. 19. století jednou provždy lidi rozdělilo. Vítězoslavně.

 

Radka Denemarková (1968) je spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka a dramaturgyně. Vystudovala Filozofickou fakultu UK (germanistika a bohemistika), v roce 2007 pobývala na tvůrčím stipendiu ve Wiesbadenu, v roce 2008 v Berlíně, v roce 2010 v rakouském Grazu. V roce 2010 měla v Divadle Na zábradlí světovou premiéru její divadelní hra Spací vady. Překládá z němčiny studie, divadelní hry, prózu. Scenáristicky se podílela na televizních dokumentech o význačných osobnostech české kulturní scény. Její texty byly dosud přeloženy do 15 jazyků. Z jejích knih je třeba zmínit např. román A já pořád kdo to tluče, (Petrov 2005),  Peníze od Hitlera. Letní mozaika, (Host 2006),  dokumentární román Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla, (Host), či dvojromán Kobold. Přebytky něhy. Přebytky lidí, (Host 2011).

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB