Jako chvíle, kdy se zdá, že budoucnost je za námi


Životopisná data grafičky Evy Činčerové říkají, že pocházela z Pelhřimova (* 16. listopadu 1943), v dětství a mladosti žila v Jihlavě, v roce 1968 absolvovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Vojtěcha Tittelbacha, do roku 1991 působila v Praze, pak se vrátila do Jihlavy, dožila se jednašedesáti let († 31. ledna 2005 v Bystřici nad Pernštejnem).

Eva Činčerová: Dvojice III., z cyklu Dvojice, 1974, lept. Foto: Jan Dočekal

 

K Jihlavě měla stále pozitivní vztah. Když se tam počátkem poslední dekády let minulého století usadila natrvalo jako renomovaná umělkyně, stala se výraznou osobností vysočinské tvůrčí kultury nejen skrze místo narození, ale v té chvíli i volbou působiště. A to i při spíše zdrženlivé společenské aktivitě. Intenzita tvorby a letora zformovaná neustálostí vnitřního zápolení se sebou a překonávání fatálních ran jí ohraničily prostor převážně v osamělosti.

Eva Činčerová: Předklon, z cyklu Kompozice, 1999, kombinovaná technika, lept. Foto: Jan Dočekal Brzy po akademickém absolutoriu, v roce 1971, přivezla do jihlavské Galerie Vysočiny kolekci svých grafických děl. Kritikou i výtvarnou veřejností byla, jak si vzpomínám, přijata velmi dobře. O jedenáct roků později, v lednu a únoru 1982, měla autorskou výstavu v pražské Nové síni. Přinesla zřetelné stvrzení Činčerové originálního mistrovství ve figurální hlubotiskové grafice a tím výjimečnost postavení v naší soudobé umělecké grafice. Současně však již byla autorkou, jíž byl otevřen svět zámořského a zejména evropského prezentačního pole s přítomností předních grafiků na přehlídkách v Mexiku, Finsku, Švédsku a Berlíně. Tam i na četných jiných místech byla česká grafika té doby vnímána jako jeden z vrcholů oboru. Kolekci děl z pražské Nové síně Činčerová přenesla v témže roce (1982) v létě do Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Byla to výstavní událost, o níž s nejvyšší měrou uznání referoval soudobý tisk. Kdo říká, že osmdesátá léta byla ještě dobou zbytnělého kralování socialistického realismu, má krátkou paměť nebo byl tehdy nezúčastněným dítětem.

Teď, až do 12. května (denně mimo pondělí od 10. do 18. hodiny), je Eva Činčerová v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny skrze svá díla přítomna znovu. Výstava nese titul Zápas v sobě. Pořadatel k ní vydal obrazem a slovem (kurátorka Kateřina Valíková) široce informující skládačku (návštěvník ji má volně k dispozici). Ve čtyřech interiérech historické budovy na Masarykově náměstí je k vidění výběr Činčerové grafických listů z let 1974 až 2001.

Nezvyklostí je instalace bez krycích skel. U přítomných figurálních hlubotisků v nadživotní velikosti je to samozřejmě pochopitelné, ale u menších listů lze nezbytnost takového instalačního zjednodušení vnímat s rozpaky. A je tu ještě jedna nepříznivá okolnost, vliv času. Zvláště velkorozměrové listy utrpěly méně šetrným uložením. Mají ohyby a vlhkostí zasažené okraje. Galerijní interiérové osvětlení, průběžně vyhovující exponátům běžného formátu, je pro dva metry vysoké grafiky Evy Činčerové nedostačující. Ale i tak náleží Oblastní galerii Vysočiny uznání. Spolu se Soňou Jurkovičovou, správkyní Činčerové pozůstalosti, připravila výstavu, jež po letech znovu otevřela vhled do grafické tvorby umělkyně, jejíž odkaz je zrcadlem originálního mistrovství vystupujícího z umu, pokory a z bolestných životních situací, mistrovství, jež je vzepjato k nejvyšším metám naší grafické tvorby.

K připomenuté jihlavské výstavě Evy Činčerové v roce 1982 napsal do pěkného katalogu obsáhlý analytický text historik umění Jiří Mašín (1923–1991). Přináší mně potěšení, že zde mohu část připomenout. Ona slova jsou beze zbytku platná i po třiceti sedmi letech:

Eva Činčerová: Strach, z cyklu Kompozice, 2001, kombinovaná technika, lept. Foto: Jan Dočekal „V těchto listech uplatnila autorka již svou dřívější metodu přímého rytí obrazu do krytu desky, bez přípravné kresby. Před časem jsem přirovnal tuto metodu k „taille directe“ v sochařství. Tato přímá rytina uchovává v sobě bezprostřednost zápasu s materiálem a podmiňuje estetickou kvalitu výsledného díla, jež působí svou spontánností bez rafinovanosti a naučené manýry…

Každý grafický list z cyklu Portrétů, ať již v původních půlaktech nebo rozvedený do celých figur či naopak do detailů série Kompozic, vzniká u Evy Činčerové ve střetu s viděnou skutečností. Model se přitom nestává jejím diktátorem, ale naopak uvolňuje její výtvarné viděné a představivost, nezavádí ji, je výchozím bodem jejího tvořivého hledání. Autorka nezachycuje model s fotografickou přesností, i když vystihne jeho individuální rysy, jež jsou okamžitě převedeny v obecný pocit lidské existence, lidské krásy a lidské zvláštnosti. Její postavy se pohybují mezi přirozeným lyrismem a epikou…“

 

(Titulek článku je úryvkem z poznámek Evy Činčerové uvedených v aktuální jihlavské expozici.)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB