Krása knižních vazeb Vladimíra Werla


Krása knihy má zpravidla dva rozměry, slovesný a typografický, je-li ilustrovaná, pak ještě rozměr třetí. Výjimečně přibývá ještě rozměr čtvrtý, umělecká knižní vazba.

Vladimír Werl. Foto: Jan Dočekal

 

Moravský knihař Stanislav Vodička ve svých Vzpomínkách na knihu, publikovaných v jeho knize Tam, kde usínají motýlové (1978), píše: „Dnešní průmyslová knižní vazba knihy je výtvarně dobrá a řemeslně ubohá. Dokonce mnohdy tak ubohá, že se kniha stává blokem papíru. Krásná vazba odchází. Je to zákonité, protože lidský život letí na sedadlech automobilů a krásná vazba je už jenom chráněnou lokalitou rozkvetlých konikleců v poli…“

Značné rozpětí potřebných uměleckořemeslných znalostí, jež lze získat teprve po mnohaleté vytrvalé přičinlivosti a pouze za předpokladu nezbytných vloh, potřeba velkého množství speciálních pracovních nástrojů a dalšího technologického vybavení předávaného z generace na generaci, i velmi řídká realizační příležitost s příznivým hmotným efektem, to vše činí z uměleckého knihařství uměleckořemeslný obor, jemuž se u nás věnuje s hodnotnými výsledky pouze několik desítek autorů. Do počátku roku 2015 k nim patřil Vladimír Werl (* 20. 2. 1939 – 23. 1. 2015), držitel osvědčení Mistr umělecké řemeslné práce, jehož nedožité osmdesáté narozeniny jsme si v únoru připomenuli.

Vladimír Werl: umělecká knižní vazba, 1985, František Palacký, Dějiny národu českého, Praha, nakladatel B. Kočí, 1921. Foto: Jan Dočekal V roce 1973 založil tradici Trienále umělecké knižní vazby, později nejvýznačnější československé a následně české přehlídky tvorby v daném oboru. Cílem Werlova tvůrčího snažení byla kniha, jejíž literární, typografická a ilustrační hodnotu završuje esteticky dokonalý vnější vzhled, jímž se teprve stává ze samostatného svazku objekt se souhrnným vlastním rázem. V knihařově rukodělné práci má velmi důležitou funkci souvislé působení řemeslné zběhlosti a porozumění svébytné umělecké problematice.

Werl použil pro některé vazby výtvarných návrhů krajináře, akademického malíře Vlastimila Tomana, dále výtvarně spolupracoval s Helenou Berkovou, akademickou malířkou Boženou Kjulleněnovou a s Václavem Dosbabou. Větší část z dosavadních vazeb řešil na základě vlastních podnětů. Realizoval desítky tradičně pojatých vazeb do kůže, pergamenu, brokátu, škrobového papíru a do syntetického materiálu vyráběného v zahraničí pod názvem scivertex, který je při povrchním pohledu nerozeznatelný od kůže. Ke zdobení využíval jednotlivě nebo ve vhodných kombinacích ruční zlacení, slepotisk, intarzii, aplikaci, reliéf nevylepených vazů, krčenou kůži a plastiku.

Hluboké zakořenění základních zásad ručního knihvazačství ve staleté tradici, zejména v užívání prakticky nezměněného pracovního zařízení a nástrojů, nebránilo Werlově přirozené snaze nacházet nové eventuality výtvarné podoby vazby, jež jsou estetickou analogií slovesné složky knihy. Werl nalezl na počátku 80. let minulého století dva zajímavé způsoby funkčního zvýtvarnění vazby, odpovídající soudobým měřítkům vkusu.

Vladimír Werl: Vlastní knihařská značka. Foto: Jan Dočekal První spočívá v umístění dekoru na spodní stranu pergamenového papíru. Snížená průhlednost pergamenu způsobuje ztlumení optického efektu výtvarného námětu a tím sjednocení plochy knižních desek v kompaktní tvůrčí celek. Druhý z vlastních postupů Werl nazval stříkací technika. Realistický nebo abstraktní motiv stříkal barevnými spreji volně či výřezem šablony na dokončenou vazbu. Svým charakterem je to však práce aranžérská, proto byly její aplikační možnosti v uměleckém knihařství omezené. I v proporcích moderního uměleckého řemesla by knižní vazba měla zachovávat znaky výtvarné ušlechtilosti. Werl si toho byl vědom. Po letech ověřování dokázal učinit ze stříkací techniky nikoliv cíl, ale prostředek, jenž citlivě uplatňoval ke zvýšení celkového estetického účinu vazby.

V tvůrčím experimentování, v hledání zcela původních řešení knižní vazby zdůrazňujících svébytně a často i překvapivě obsah literárního díla, Werl užil originálním způsobem poprvé v roce 1985 techniku reliéfní asambláže, což je výtvarné tvoření seskupením různých, třeba i nesourodých materiálů a předmětů. O rok později, na autorské výstavě ve Velkém Meziříčí, premiérově představil vazbu s aplikací průhledné skleněné desky, kryjící přenesený výtvarný motiv. Takovéto objevně pokusné výtvarně řemeslné přístupy k řešení knižní vazby proměnily předmětný i optický význam ručně provedené vazby.

Vladimír Werl: ukázky z tvorby. Foto: Jan Dočekal Tradičně chápaný smysl umělecké knižní vazby projevuje se řemeslnou dokonalostí a variačními obměnami škály víceméně ustálených druhů zdobení desek a hřbetu knihy, přičemž kniha nadále plní, v esteticky umocněné podobě ještě účinněji, svou nejvlastnější úlohu. Je kdykoliv prakticky použitelným prostředkem masové, vědecké nebo technické informace. Experimentální knižní vazby svou snadnou mechanickou zranitelností nebo nepraktičností ve smyslu mobilnosti do určité míry znesnadňují běžnou tradiční užitnost knihy. Zato ji posouvají do oblasti uměleckořemeslného originálu, nezřídka až k podobě drobné originální plastiky.

Experimentálně formovanými autorskými vazbami Werl v některých případech fakticky snad až částečně omezil primárné informační význam výtisku knižního díla, protože z něj učinil výjimečný solitér na hranici mezi užitností a sochařským artefaktem. Půl století zásadní měrou vyzvedával obecnou obeznámenost svého nepříliš rozšířeného uměleckého řemesla. Toho řemesla, na němž lpěl celoživotní láskou, věnoval mu úhrn svých dovedností, estetický cit i schopnost myšlení o věci, již držel na přídi běhu svého života.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB