Prostor a čas Josefa Václava Síly


Josef Václav Síla: Útesy u Neapole, olejomalba, 1936. Název a vročení autorovi článku poskytl v létě 1984 J. V. Síla. V Kuklově publikaci je uveden název Skály u Neapole a vročení 1933–1935. Foto: Reprodukce z publikace Otokara Aleše Kukly Josef Václav Síla (Městské muzeum a galerie v Poličce, 2008), autor fotografie neuveden.Je řada výtvarných umělců, jejichž uzavřená tvorba, ačkoli je přinejmenším zajímavá, je připomínána nespravedlivě zřídka, nebo je docela zapomenuta.

Letošní 30. výročí úmrtí vysočinského krajináře Josefa Václava Síly vybízí, vzít do ruky pěknou Sílovi věnovanou publikaci od Otokara Aleše Kukly. V roce 2008, u příležitosti stého výročí umělcova narození, ji vydalo Městské muzeum a galerie v Poličce.

Síla vnímal krajinné rozmanitostí a proměnné situace v přírodě skrze hluboké poznání. Nebylo mu třeba hledat souvislosti z vrstev senzitivity a estetiky (ty, jež spoluutvářejí profil umělce), přirozeně mu je přivodila a v jasných obrysech vyznačila otevřenost prostého venkovana, jemuž byl dán silný intelekt.

Palác Louvre je pro malíře škola nad jiné

J. V. Síla se narodil 11. února 1908 v Širokém Dole u Poličky, zemřel 16. prosince 1989 v Lačnově. Žil v Kamenci. Od druhé světové války byl jeho domovem Lačnov, malá obec sevřená strmými lesnatými kopci mezi Jimramovem a Poličkou. Uprostřed Lačnova, vedle staré zvoničky, měl domek. Vyhlížel romanticky a zároveň starosvětsky. Byl skromným příbytkem i ateliérem, ale také bohatou privátní výstavní síní i výmluvným svědectvím o zdrženlivém způsobu života majitele. Především však byl výjimečným prostředím, v němž obsah každé malířovy věty souzněl s nesčetným množstvím přítomných věcí umělecké i všední povahy, tu a tam snad i povahy přebytečné.

Josef Václav Síla: Prostor a čas, olejová tempera, 1943. Foto: Reprodukce z publikace Otokara Aleše Kukly Josef Václav Síla (Městské muzeum a galerie v Poličce, 2008), autor fotografie neuveden.Poprvé jsem J. V. Sílu navštívil před třiceti pěti roky, v létě 1984. Přivedl mě k němu Jiří Zelenda z Poličky. Síla vyprávěl: „Bylo mně devatenáct, když jsem se v květnu 1927 seznámil s profesorem Otakarem Nejedlým. Dva roky předtím byl povolán na pražskou Akademii, aby obnovil speciální krajinářskou školu. S jeho žáky jsem maloval na Hluboké. Nejedlému se moje obrazy líbily, proto jsem byl o rok později, na podzim 1928, přijat do jeho speciálky. Říkalo se, že tahle škola byla díky lidské i umělecké velikosti Nejedlého jedním z nejlepších studijních kolektivů na Akademii.

Mými spolužáky byli Vladimír Hroch, Alois Fišárek, Květoslav Endrýs, Bedřich Žufan, Josef Hašek, Karel Hoffmann, Antonín Balcar, Václav Trefil, můj nejlepší studentský kamarád Josef Vacke a další.

Studijní cesty Nejedlého ateliéru po Čechách, na Korsiku a do Francie, při kterých profesor svým žákům sám často vařil, byly nezapomenutelné. Do historie vyprávění o umění vešly už předtím, než jsem přišel na Akademii. Při jednom z pobytů v jižních Čechách mně Nejedlý, dobře naladěn, řekl, že Josefů je moc, že mě křtí na Václava. Nebyl jsem proti, vždyť Myslbek byl také Josef Václav. Všichni mně pak říkali Venco. Tímto zvláštním „akademickým křtem“ vzniklo mé druhé jméno.

Už v prvním roce studia na Akademii jsem se zúčastnil cesty na Korsiku. Malovali jsme tam čtyři měsíce. Cesta domů vedla přes Paříž. V Louvru mě chytili renesanční mistři a francouzští krajináři 19. století ze skupiny barbizonských – Camille Corot, Jean – Francois Millet, Theodore Rousseau a zejména Charles – Francois Daubigny. V Paříži jsem se tehdy setkal se skladatelem Bohuslavem Martinů. Byl mým příbuzným z matčiny strany.

Roku 1930 jsme byli s profesorem Nejedlým ve francouzském Toulonu. Domů jsme pak jeli velkou oklikou, přes Florencii. Udělala na mě obrovský dojem. Renesanční umělci jsou pro mne svou všestranností největším vzorem. Za rok jsem zase byl v Paříži. Palác Louvre mne znovu uchvátil. Je tam skoro celé umění. Pro malíře je to škola nad jiné. Nad díly barbizonských malířů jsem si uvědomoval, jak je třeba dělat krajinu. Znovu mě fascinoval Daubigny. Hlavně světelností malby, vycházející z Corota.“

Proti burze módního malování

J. V. Síla patřil k nejlepším Nejedlého žákům. Získal několik čestných uznání na žákovských výročních výstavách a roku 1933 první cenu za obraz Máj v Ládví. V tomtéž roce ukončil studium a vystavil ve školní budově malby, o nichž se pochvalně vyjádřili i naši přední umělečtí historikové Antonín Matějček a Václav Vilém Štech.

Josef Václav Síla: Sádek, olejomalba, 30. léta 20. století. Foto: Reprodukce z publikace Otokara Aleše Kukly Josef Václav Síla (Městské muzeum a galerie v Poličce, 2008), autor fotografie neuveden.Je pochopitelné, že zpočátku byl Síla ovlivněn Nejedlým. Malý obraz s motivem korsické krajiny, který býval na stěně v Sílově ateliéru, je toho, vedle jiných, zřejmým svědectvím. Vznikl v roce 1928. Síla řekl: „Ten bych nikdy neprodal.“ Lnul k němu jako ke zdroji vzpomínek na mládí. Nese znaky příbuzné tehdejšímu Nejedlého cítění v povaze postimpresionismu. Je to snaha o konkretizaci inspiračního zdroje, o výpověď přesahující pouhé pochopení smyslového odrazu skutečnosti. O osm let později, v roce 1936, Síla namaloval výtečná plátna Neapol – krajina pod Vesuvem a Útesy u Neapole. Objektivní zákonitosti zobrazovaných jednotlivostí tehdy již vyjádřil po vzoru Cézanna.

V letech 1933 až 1938 byl na Akademii asistentem Nejedlého. V té době, v roce 1934, dostal na přímluvu Maxe Švabinského půlroční Hlávkovo francouzské stipendium. Využil je k dalšímu studiu v pařížských muzeích a galeriích. Poslední velkou cestu uskutečnil v roce 1936 s malíři Rudolfem Hanychem a Karlem Hoffmannem, sochařem Karlem Otáhalem a s dalšími umělci. Navštívili Řím, Neapol, Florencii a další italská města.

Ve válečných letech cézannovský přístup ke krajinářské tematice prohloubil akcentovanou kresebností, kterou ve druhé polovině čtyřicátých let spojil s psychicky zdůvodněným jasnějším koloritem, sjednávajícím optimistické vyznění malby. 

Dejme opět slovo J. V. Slívovi: „Na prahu okupace jsem se vrátil do Kamence. Brzy nato jsem si koupil tento lačnovský domek. Poznal jsem kus světa, hodně mi to dalo, ale doma jsem tady. Patřím Vysočině, zde jsem namaloval hodně obrazů. Ale vystavoval málo. Vlastně jsem o to ani zvlášť nestál. Měl jsem obrazy na Zlínských salónech, Východočeských salónech v Poličce, na výstavách v Brně, České Třebové, Novém Městě na Moravě, Jimramově. Ale na roky, které mám, toho nebylo moc. Když mě bylo čtyřiašedesát let, udělali mně výstavu v Litomyšli. První soubornou, bylo to sedmdesát obrazů, jsem měl zjara 1983 ve Svitavách. Někteří milovníci umění za mnou chodí přímo domů, rád jim otevírám. Ale snoby nepouštím. Vždycky jsem byl proti trhu s obrazy, proti burze módního malování pro konzumenty umění.“

Získal si místo v dějinách české krajinomalby

Josef Václav Síla v létě 1984 v Lačnově na Vysočině. Foto: Jan DočekalSíla věnoval krajině Vysočiny desítky obrazů. Častým námětem byl skalní útvar Prosička, tyčící se mezi toky Svratky a Fryšávky nad Jimramovem. Pouto, jež tvořilo umělcův citový vztah k této geologické formaci, výstižně vyjádřil už v názvu úvodního díla z pozdější monotematické kolekce – Prostor a čas. Prosička se stala pro Sílu konkrétním pevným bodem milovaného domova a též fundamentem, na němž vystavěl hloubání o nejobecnějších zákonech vývoje přírody i myšlení.

Poslední Sílovu výstavu uspořádalo Městské muzeum a galerie v Poličce v dubnu 1988 k autorovým osmdesátým narozeninám. Na vernisáži se naposledy sešel s přítelem, svrateckým malířem Rudolfem Hanychem (1906–1994). Vedle malování Síla napsal četné lyrické básně o přírodě a o vztahu k lidem. Nikdy je však nepublikoval.

Pozoruhodné byly Sílovy výsledky v činnosti autodidaktického geologa. Měl rozsáhlé znalosti z oblasti literatury a filozofie, hluboce se zajímal o kulturu Dálného východu, byl vášnivým spřízněncem vynálezce T. A. Edisona, o němž dokázal zaujatě hovořit. To vše společně utvářelo Sílovu originalitu, kterou nedostatečně informovaní mohli mít i za podivínství.

Nyní, v roce 111. výročí Sílova narození a 30. výročí úmrtí, víme nezměněně, že svou v principu věcně založenou tvorbou a svou svéráznou existencí získal místo v dějinách české krajinomalby, a že musí být znovu objeven vždy, když předtím na něho bude na čas zapomenuto.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB