Rejsek je na světě, i když je v pasti


Jindra VikováZe všeho umění mám nejraději umění výtvarné, ale vybírám si. Mám rád takové obrazy, které jsou založeny na řemeslu a vychází z nich sama krása. Ať je to obraz ze středověku nebo z české moderny.



Takzvané současné či postmoderní či jak se různě nazývá dnešní umění, mi k srdci moc nepřirostlo. Nevzal bych si z něj nic do pokoje ani do pracovny či na půdu naší chalupy, natož do ložnice. Jsou pochopitelně výjimky, kdy z některých obrazů, soch, objektů, kreseb, maleb, koláží, keramiky je stále cítit řemeslo výtvarníka, jeho lásku k tvaru, k barvě, k světlu, k prostoru, k přírodě.

A logicky mám rád umění „mých“ amazonských indiánů. Rádi malují na plátno z vydělaného lýka stromů zejména zvířata, která žijí v jejich okolí, běhají v lesích, plavou v řekách a létají ve vzduchu. Umí pochopitelně pracovat i s peřím ptáků, kdy jej skládají nejen podle barevného ladění, ale i podle vnitřního mytického významu, kterému my běloši vůbec nerozumíme.

V tom je skryta vnitřní síla, hloubka jejich péřových ozdob, které nás udivují barevnými kombinace a fantazií se zakódovanými společenskými informacemi. Velmi rádi malují i geometrické obrazce přímo na svá těla v červené a tmavomodro až černé barvě, někdy s bílými hliněnými linkami. Na každou slavnost se malují a zdobí jinak. Právě to časté používání peří má i svůj pradávný význam. Je to snaha o přiblížení, propojení či doslova spojení s ptačími božstvy, snaha po létání.

Časté je i používání zvířecích masek s kůžemi, rohy, zuby, drápy, kožešinami či dokonce celými tělíčky malých barevných ptáčků, které jim mají také umožnit propojení s přírodní říší, s prapůvodními obyvateli naší Země. Dýchají z toho pradávné archetypy z počátků lidské civilizace, kdy lidé ještě žili se zvířaty a všichni byli lidmi i zvířata zároveň. Svými ozdobami a kresbami se snaží vracet do počátků světa, kdy byla i jasná pravidla o životě a smrti. Kdyby bylo jasné, co je před smrtí i po smrti.

A i když indián se živí zabíjením, tedy přiváděním smrti zvířatům, přesto indiáni zvířata milují, obdivují, zbožňují a snaží se k nim přiblížit a pochopit. Život a smrt jedno jest a k přežití se musí i zabít. Ale i zabít se musí umět, tak, aby zvíře netrpělo. Vždy při tom vzpomene na moji babičku, která měla malé hospodářství se slepicemi a kachnami. Starala se o ně, ale když bylo zapotřebí, vzala sekeru, chytla slepici a na špalku ji odsekla hlavu, až krev stříkala. Rychle, chladnokrevně, bez cirátů.

Jindra Viková: RejsekI u našich některých umělců vidíme snahu o spojení s přírodou, s jejími obyvateli. Nevyjadřují tím jen pouhé využití zvířecích těl s jejich barevností pro své umělecké dílo, ale často tím vyjadřují i svůj vztah a lásku k živým tvorům. Keramička, sochařka a malířka Jindra Viková bezesporu patří mezi ně. Celou její tvorbou běží jak červená Ariadnina niť gepardi, myšky či pejsci a samozřejmě i lidské postavy. Je to především pro to, že Viková zvířata a přírodu miluje a ráda se v ní pohybuje, toulá se po lesích a lukách a pozoruje ten nekonečný cvrkot života, ale i smrti.

A protože bydlí za Prahou na bývalém statku, je přirozené, že má svého pejska a že v jejím domě žijí i myšky a rejsci, tak jak tomu vždy bylo. A je proto i logické, že všichni tito tvorové se dostávají na její keramiku, kresby, koláže. Jsou jako živé, ale posledně jsem byl doslova uhranut jejím posledním nápadem.

Připadal jsem si jako u mých indiánů Yawalapiti v brazilské Amazonii. Tehdy si můj přítel Ewelupe na několikadenní obřady a tance nasadil nejen bohatou péřovou čelenku z peří několika ptáků, ozdobil péřovými ozdobami ramena, hruď náhrdelníky se zuby jaguára a tapíra, pomaloval tělo červenou barvou ze stromu Bixa orellana, ale na záda si připevnil dokonce celého ptáčka. Ano zabitý ptáček byl součástí jeho slavnostní výbavy a nikomu to nevadilo. Ba naopak.

Jindra Viková si totiž nemaluje jen tak, ona se tím vlastně baví. Hraje si jako malá holka. A proto se jí nápady z hlavy jen sypou. Tak, jak se na ní sypou z okolí všechna stvoření, živá i mrtvá. Snaží se jako indiáni zvířátka z okolí poznat, přiblížit se k nim a pochopit je. A tak není divu, když ulovila do pastičky malého rejska ve svém obydlí, že jej nevyhodila. Nechtěla se s ním jen tak rozloučit a hodit do popelnice.

Celou pastičku i s mrtvým zvířátkem umístila rovnou do svého obrazu, a jako indiáni propojila život se smrtí a navždy toto spojení zvěčnila. Dá se říci, že i toho rejska miluje a má jej ráda i v jeho smrti. K mrtvému skutečnému rejskovi na obraz dokreslila pouť přicházejících rejsků, kteří se se svým kolegou přišli rozloučit. Dojemné, lidské, zvířecí. Taková je i Jindra Viková. Tací jsou i mí amazonští indiáni. Hrají si se životem i se smrtí, protože vše jedno jest. Je to naše realita, naše existence. 

 

Jindra Viková (* 1946) sochařka, keramička, malířka, kurátorka a pedagožka studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru keramiky. V roce 1974 měla první samostatnou výstavu v Malé galerii Čs. spisovatele v Praze, od té doby se jich uskutečnilo více než 40. Je držitelkou mnoha ocenění, například zlaté medaile z mezinárodní keramické soutěži ve Faenze. Poslední kniha s její tvorbou Je později, než si myslíš vyšla v loňském roce. Její webové stránky najdete ZDE.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB