Vzpomínka na malíře Vojtěcha Kubaštu

 

kubasta vojtech archiv rodinyMalíř Vojtěch Kubašta se narodil 7. října 1914 jako syn vídeňského bankovního úředníka. Ten úředník byl nicméně jihočeského původu a Vojtova máma zase z Vysočiny.

 

 

 

Do Prahy se jako rodina vrátili se vznikem „Masarykova“ Československa. Usadili se v Jinonicích, nicméně Kubašta navštěvoval gymnázium Na Santosce a vystudoval architekturu (ČVUT 1933-1938). Měl úžasné prostorové vidění a s kamarády Hirdem, Pokorným, Ungerem a Ječným se ještě na studiích dal do modelů; říkali si Čtyřlístek.

 

Pan Pokorný se později měl stát profesorem Columbijské univerzity (New York), a když se pustili do práce, tak tři rýsovali a sháněli zakázky, ale Kubašta byl tím, kdo vše dirigoval a dokončoval.

 

Podporoval je trochu otec pana Pokorného, zástupce ředitele Škody Praha, a Mistři tenkrát zachytili velké schodiště Clam-Gallasova paláce. Za ztvárnění staniceKubašta Malý domeček plný koleček metra Anděl, i když takto nikdy nerealizované, získali taky cenu a uspěli rovněž v soutěži o blok domů na Karlově náměstí. Kubašta rovněž navrhl interiéry hotelu Sykovec na Vysočině a kreslil viněty. Už tehdy uvažoval jako ekonom.

 

S Pokorným ještě před válkou zajeli do Alp a taky tam kreslil. Roku 1938 pobyl v Istanbulu a již rok předtím se podílel na knihách Staropražské senzace a Mozart a Don Giovanni; k Mozartovi se měl vrátit ještě mnohokrát.

 

Když tehdy Kubašta kreslil, byli mu vzorem Panuška, Aleš a Lada. Od roku 1941 byl profesorem na Rotterově škole, a když tu zavřeli, stal se pomocným dělníkem a designérem v Baklaxu na Balabence. V prvních letech války spolupracoval jako scénograf a kostymér s loutkářem Čeňkem Sovákem a při práci na Pohádkách tisíce a jedné noci potkal majitele už Kubašta Picháček čarodějnefungujícího nakladatelství Aventinum - Štorcha-Mariena (1942). Začal pro něj (1943) dělat litografie pražských památek viděných z ptačí perspektivy, a to také pro případ, že budou tyto stavby nacisty zničeny.

 

Práci Kubašta zvládl bez leteckých fotografií a došlo i na čtyři portfolia: Valdštejnský palác s prologem V. V. Štecha, Klementinum s textem Zdeňka Kalisty, Melancholii Strahova a na Loretánskou meditaci (s úvody Jiřího Karáska). Dalším jeho prací se stala publikace k 600. výročí Svatého Víta, nicméně prázdniny co prázdniny dával metropoli vale a zachycoval na venkově lidovou architekturu. Hned po válce ilustroval Eisnerovu apoteózu češtiny Bohyně čeká a graficky vypravil Pařízkovu reportáž A lid povstal. Navštívil rovněž Slovensko, oblíbil si Tatry a začal s publikacemi o tamní přírodě i památkách. Později měl připravoval mimo jiné celé kolekce propagačních materiálů pro lyžařské centrum v Jasné pod Chopkom.

 

Po Únoru bohužel neunikla stoupě Kubaštova a Hádkova Staropražská Thálie (1949). To ale už začal s reklamami pro Teslu, Koh-i-noor a Prazdroj a vrátil se také k dětem, když ilustroval Medvídka Pú (1949) a Enšpígla (1951) i pohádky z Valašska a Ruska.

 

A především vynalezl prostorová leporela. Jsou dnes už přeložena do čtyřiceti jazyků.

 

Začal s tím rovněž díky založení nakladatelství Artia (1953) a jen do roku 1965 vyprodukoval těchto leporel na sto. Za hranice pronikala díky jistému židovskému bankéři v Londýně. Jmenoval se Leopold Schliesser. Ale prostorové knihy se výtečně prodávaly taky v arabských zemích. I Mekka si nechala jednu nakreslit na objednávku.

 

V letech šedesátých začal Kubašta anonymně pracovat pro Walta Disneye a dotvářel Bambiho, Mickeyho, 101 dalmatinů i Knihu džunglí. Jeho Jak Kolumbus objevil Ameriku se pak stalo pomůckou na školách Japonska, zatímco u nás byl personou non grata. V reprezentativní publikaci k dvacátému výročí Artie o něm nenajdete slova.

 

Nicméně... Jen rok nato (1974) ustál výstavu přímo na Pražském hradě. Bohužel zůstala jednou z mála.

 

Věru nelehko se v Kubaštově případě pátrá po komkoli podobném. Jeho práce jsou nejen náš, nýbrž světový fenomén a jen jeho pop-up books existují asi dvě Kubašta Píchaček loutky na vlakustovky v desítkách milionů výtisků. Jednou z těch starších je i Gulliver in Brobdingnag (vydal Bancroft and Co., Westminster, Londýn), jehož text je adaptací z dílny Jozefa Telgárskeho.

 

Ten ovšem „zkrouhl“ celou druhou čtvrtinu Swiftovy klasiky na čtrnáct stran! Zase taqk to nevadí. Knihu začíná vyprávět Gulliver sám. „Milé děti.“ A úspěch tohohle digestu, jehož česká i slovenská mutace Gulliver mezi obry vyšla v Martině (Orbis 1956), se samozřejmě odvíjí prvořadě z jeho výtvarné složky.

 

Kdo ví, ale snad jde o nejpůvabnější ztvárnění Gulliverových cest na světě.

 

Sice v pouhých devatenácti kresbách, ale jaké jsou. Předvádějí útok jednoho z ozbrojených obrů na loď a na člun poháněný udřenými veslaři, až to skoro připomíná atak Kyklopa. Nato je Lemuel Gulliver skoro rozšlápnut dřevákem. Ocitá se v gigantickém štipci prstů. Pak i hlavou dolů v prstech děcka. Nad nesmírným talířem. Sletí do polívky? Jako d´Artagnan se kordem brání nestvůrným myším o velikosti medvědů. Vysmívá se obřímu obrýlenci a přihne si z náprstku o velikosti vědra. Klaní se na ubruse králi, zezadu sledován jeho nenávistnými rádci. Spočine v holčičím vozíku pro panenky. Je zkoumán jako vzorek jiného světa pod panovníkovou lupou a na obálce knihy ta samá lupa znázorňuje slídová okýnka.

 

Vozík holčičky je navíc sám o sobě prostorovou hračkou: při rozevření knížky se vám rozepne jako pták mezi přední desku a první list. Gulliver se tím vztyčí ze štráfkovaného povlečení. Víc mě ale v dětství fascinoval orel s rozepjatými křídly, který se pokaždé spolehlivě vztyčí na poslední straně. Visí tak nad pobřežní písčinou a má pod sebou dětský domek s křičícím človíčkem. A ještě předtím Gulliver líbá obří královnin malík a leze z mísy omáčky, kam jej srazil krutý šašek. Taky vězí v mordě psa, ale i svobodně plachtí v neckách. I když plachtu vlastně nadouvá fuk obřího pážete.

 

Skoro také umře v závratné výši na hřebeni střechy a je zde odpudivě krmen opicí (až to asociuje King Konga).

 

A po návratu do Anglie se chlubí předimenzovanými proprietami. Zub, jehla, nit, špendlíky, klíč, hřeben, prsten... V průřezu sledujete na vlnách Gulliverův domek v momentě, kdy čtyři námořníci Lemuela zachraňují otvorem ve střeše.

 

Právě vylíčený „horor“ oplýval pevnými deskami, nicméně ty další prostorové knihy-hračky bývaly měkčí a menší, asi o rozměrech 20 x 26 cm. A aby se scény z jejich listů pěkně vyvrbily, stačilo pokaždé DVOJstránku rozevřít pravoúhle, zatímco u Gullivera ještě šlo o sto osmdesát stupňů.

 

Z knihy O perníkové chaloupce (Artia 1957) na nás vikýřem mžourá zlá Jaga a Jeníček s Mařenkou se jako zlodějíčci ukrývají za marcipánový hřeben střechy.

 

Vylovíme ale jejich hlavy a seznáme, že vykukují naprosto právem. Proč? Z vikýře náhle mžourá i bábina kočka.

 

V jiné sekvenci se do větve zatíná tátova sekera a ještě jinde ožijí balvan a vrba děsivými obličeji, aby vytvořily až disneyovský děs nočního hvozdu. Dvířka chlívku, kde je Jeníček vykrmován, lze naštěstí zdvíhat a extázi vyvolá pohyblivá lopata, vjíždějící i s bábou do plamenů. Pohádka ale byla krátká, takže Kubašta končí ještě přilepenou vizí modré lesní řeky, přes niž se pod vodopádem děti opětovně přeplavují tam i zpátky (když dovolíte) na bílé a opravdu pohyblivé labuti.

 

V O Červené karkulce kývá vlk hlavou, a když vrazí do babiččiny sednice, pokaždé se rozletí dvířka malovaného příborníku. Pokud za jejich kraj zatáhnete. Kubašta byl hračička, ale geniální. A taky příběhu O Sněhurce se zhostil, anebo je autorem pohyblivé pohlednice s Orlojem. Na knižní obálce okolo Sněhurky se obdobně otáčejí hlavy trpaslíků jako hlavy sedmi apoštolů a i zrcadlo na první dvojstraně se hýbá a spanilá Sněhurku uvnitř něj se střídá se zlou královnou. A trpasličí chaloupka? Disponuje trojicí jednotně otevíratelných okenic, za nimiž se trpaslíci vracejí ke spící paní. Rovněž doly na diamanty však mají zvedací vchod (s výhledem na chaloupku), a když se mrňousové dají v sednici do zpěvu za zvuku harmoniky, pokaždé stačí popotáhnout pometlo a pár trpů se kolíbá na židli.

 

Děsivou scénu naopak ovládá babizna se zmijí (místo hole), když nabízí Sněhurce nádherné jablko. A prostorová rakev? Víko z průhledného staniolu - a sklopí se při každém sklapnutí knihy i s dívčím hrdlem.

 

Prostší prostorový efekt nabízí leporelo Marie Šindelářové-Voříškové Malý domeček plný koleček, které pro aktuální vydání (2004) vybavil novým textem Eduard Škoda. Sledujeme dva sourozence, a to od ranní rozcvičky až do tmy. Žijí skoro pod věží s hodinami a ony tikají za oknem. Pohybující se rafičky poskytnou děcku šanci průběžně nastavovat čas a prostřihnutá okýnka ve stránkách nad těmito ručičkami umožní během listování sledovat ciferník v rozličných typech hodin, a to v hodinách nad dětským hřištěm, za výlohou anebo v budíku. A stejný kruhový výřez obklopí za obracení listů (na levých stránkách) rozzářený obličej sluníčka, které se - postupně - stává starými, usmívajícími se hodinkami, tváří panenky, fotbalovou merunou, dětskou kresbou květu atp.

 

Kubašta stejně zručně ilustroval rovněž knihy jiných autorů vč. Erbenových pohádek (1941) a Veselého vyprávění dětem (1941) od Vlasty Buriana, které bylo 6. svazkem Doležalových knih pro mládež. Úvodem tu ztvárnil sudičky nad kolíbkou Krále komiků a jinde vystihl hercův postoj v brance i úplně jiný postoj až na Riviéře a ještě jinačí v roli Robinsona. Znázornil i komikova psa Dalamánka anebo Svatého Petra, který kouří fajfku a vítá pošťáka u brány nebeské. Vlasta Burian, máme-li nelhat, se očividně inspiroval Pošťáckou pohádkou Karla Čapka.

 

V barvách vdechl Kubašta duši i cirku a dnu mořskému a protektorátní cenzurou prošel obrázek Filmování zvířátek v New Yorku. Nicméně hrdinou následující kapitoly je Fordka židobijce Forda.

 

Gró knihy bychom přitom odhalili už v dvoudílných Pohádkách Vlasty Buriana (1927), ilustrovaných ovšem ještě Ladou, a pozor, nezaměnit s dvoudílnými Pohádkami Vlasty Buriana pouze pro dospělé (1928), ilustrovanými Vojtěchem Tittelbachem. Ty pvšem sepsali Eduard Šimáček a manžel herečky Marie Rosůlkové Jaroslav Škrlant.

 

Za války ilustroval Kubašta také práce Čeňka Sováka vč. Ježka Pícháčka mezi lidmi (magicky na mě dodnes působící knihy) a ručně sem vmaloval texty písní. Rovněž dost strašidelně zachytil království loutek (s groteskním šášulou, který děsí pinocchiovským nosem) a na jiném obrázku předvádí ježkovi kocour imaginární leporelo Psíček Kvíček.

 

V této možná poněkud posmutnělé knize vystupuje i zlý cirkusový černokněžník a hle, vyklube se z něj noční zloděj. Pícháček přispěje k jeho dopadení a do finále autor vkreslil jeden z prvních svých (smírných) Betlémů. Asi ještě netušil, že jich budou následovat desítky, a to včetně sedmnácti rozkládacích.

 

Podobně jako Josef Lada situoval Kubašta asi dva z nich do zasněžených Čech.

 

Jinou protektorátní spoluprací se Sovákem se pak staly anonymně vydané „malůvky na lepence“ Od rána do večera a Zvířátka sportovci od rána do večera.

 

A s Darjou Hajskou stvořil slavné leporelo Ples na paloučku, to ovšem už vyšlo po osvobození. Kresbami Kubašua provázel i non fiction a vzpomínám třeba, jak byl v časopise VTM uveřejňován na pokračování letecký pohled na Hradčany, stejně jako erby obestřená mapa Československo z ptačí perspektivy roku 1976, k níž sepsali libreto Hana a Eduard Škodovi, jinak i autoři knihy Hurá na 52 výletů (1973), dvoudílného Už vím proč (1979-1980) a pokračování těchto knížek Zákulisí velkoměsta (1982).

 

Ale nebylo by konce, anebo jen jednoho. Vojtěch Kubašta zemřel 7. července 1992 na Dobříši a pohřben je na Malvazinkách.

 

Měl dvě dcery. Dagmar Vrkljanová žije od roku 1968 v Kanadě.

 

A katalogy prací? Vyšly v Berlíně (2003) i na Floridě (2005), nicméně taky v češtině již máme solidní soupis, který (opět) Hana a Eduard Škodovi (1989) vydali pod titulem Opus V. K.

 

Sám Vojtěch Kubašta pak zůstává objektem zájmu sběratelů a nemůže být nepochybně zapomenut ani básníky.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 17 Duben 2018 14:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB