Machalová – Jánošíková: Jen znázorňuji obyčejné pocity, které máme všichni



 

Marianna se sochou foto archiv sochařkyMarianna Machalová – Jánošíková (vlevo na snímku) se narodila ve slovenském městě Michalovce v roce 1972. Když ji bylo patnáct let, začaly se u ní projevovat potíže se zrakem, jako důsledek revmatismu. V osmnácti letech odmaturovala a za čtyři roky oslepla úplně.

 

 

Aby se o sebe dokázala postarat, absolvovala speciální kurz ve specializovaném centru v Levoči. Nejenže se o sebe dokázala postarat ve všech směrech, ale založila si rodinu, o kterou pečuje, učila nevidomé děti, kde používala modelínu a hlínu jako výrazový a komunikační prostředek a potom přešla na sochy. Dnes má nejen svůj ateliér a sochařením se živí, ale také má své vernisáže. Upoutávku na jednu z nich jsme zahlédli na festivalu v Karlových Varech a ta nás tak zaujala, že jsme sochařku zkontaktovali a začali si povídat.

 

 

V 15. letech se začaly díky onemocnění revmatismem projevovat potíže se zrakem. Měla jste tehdy představu, co byste chtěla v životě dělat a pak jste od toho musela ustoupit?

Já jsem studovala zemědělskou školu a měla jsem představu, že bych chtěla být veterinářem. Zvířata jsme měli v rodině, můj děda choval koně, takže jsem chtěla pokračovat v tradici a starat se o zvířata, což byl můj sen, ale když mi bylo 17, přestávala jsem vidět a bylo mi jasné, že tohle zaměstnání už nebudu moc dělat a tak jsem od toho upustila.

 

 

Když Vám doktoři předpověděli, že přijdete o zrak a není naděje na záchranu, co jste dělala? Snažila jste se nasoukat do paměti co nejvíce vjemů, zážitků a obrazů, abyste pak měla z čeho čerpat, nebo jste se pomalu začala připravovat a tak si se zavřenýma očima osahávala svět, jaký Vás zanedlouho čeká?

Začala jsem se všechnu dělat přes hmat a pomalu jsem se začala více spoléhat na sluch a hmat, než na zrak. Nesnažila jsem se používat lupy, ale myslela jsem dopředu na to, co mě čeká. Byla jsem velmi hloubavé dítě a do těch 20 let věku si všímala různých detailů, hlavně v přírodě, takže mám v paměti uloženo hodně detailů a vjemů. Také jsem pozorovala anatomii zvířat, jejich svalů a studovala jsem různé encyklopedie a atlasy, takže teď, když jdu s dcerou do ZOO a řekne mi nějaký název zvířete, tak ji přesně popíšu, jak vypadá, jaké má barvy a manžel mi vždycky potvrdí, že to sedí. Má to všechno v hlavě a nevím, zda to tak mají všichni nevidomí.

 

 

Dá se nějak popsat ten pocit, když víte, že od zítra za týden už nikdy neuvidíte východ slunce, svoji tvář ani své blízké? Je to zoufalství, smutek, obava nebo se s tím dá vyrovnat lépe, než kdybyste oslepla ze dne na den?

Určitě je to lepší, když to jde postupně. Já jsem to tak tragicky nebrala, protože mám ten dar, že se ráda dívám dopředu. Když jsem věděla, že nebudu vidět, řekla jsem si, že se musím naučit být samostatná, abych dokázala sama nakoupit, uvařit, uklidit. Toho jsem se bála, abych to stihla a abych nebyla na nikom závislá. Jsem hodně praktická žena, takže jsem chtěla umět věci tak, abych si v životě poradila sama. Nevěděla jsem, co budu dělat, jaké bude moje zaměstnání. Chtěla jsem ještě jít na uměleckou školu, ale nevzali mě, protože si to nedokázali představit. Takže jsem si vždycky určila, co se další den chci naučit. Asi je to taková přirozená obrana člověka, že nepřemýšlí nad tím, že nebude vidět. Mně bylo hodně líto, že neuvidím barvy a přírodu, ale nebylo mi - a do teď mi není líto, že nevidím lidi. I když mně vadí, že nevidím svoji dceru. To slunce mi chybí nejvíc, ale mám ho uloženo v hlavě. Takže to nebylo tak, že bych si řekla: „Tak a zítra je to naposledy“. Spíš jsem si řekla, že jsem toho už viděla dost. Ve škole pro rodiče, kteří se připravují na ztrátu zraku, byla děvčata, která neviděla nikdy a jim jsem vysvětlovala tvary a barvy, které nikdy nemohly poznat.

 

 

Jak dlouho Vám trvalo, než jste začala „fungovat“ v nové životní situaci, naučila jste se, jak dělat to a to, abyste si neublížila, nespadla, neopařila se? Máte v hlavě jen tmu, jako když vypnou všude světlo a jak získáte představu o čase a o tom, zda je již večer?

Třeba u dcery v pokojíčku, který jsem zařizovala já a uklízím ho, tak tam přesně vím, kde co je. Takže když tam přijdu, tak se mi to automaticky v hlavě vykresluje a to i podle zvuků, takže vím, že tohle jsou dveře, tohle stůl, tohle koutek na panenky a mozek mi vytváří celkový obraz. V hlavě nemám tmu, ale takové zlaté světlo. Můj den začíná budíkem, což je mluvící telefon, počítač mám také mluvící, poslouchám zprávy, takže kdyby někdo ke mně přišel, tak nezjistí, že nevidím. Uklízím, vařím, oblékám dceru, poznám šaty podle dlouhých a krátkých rukávů, všechno dávám na své místo, takže šáhnu a vím, co co je.

 

 

Není problém v tom, že Váš manžel vidí a tak může dát věci jinam, než kde jste naučená, protože to je jeho svět a Vy pak máte problémy je ve „svém“ světě najít?

U nás to problém není, protože on má svůj koutek a svoji skříň, kam já nejdu a on nechodí do mých věcí a skříně dcery, takže v tom chaos nevzniká. Když žehlím, tak mu do skříně maximálně dám jeho věci.

 

 

Vy žehlíte?

Jasně, dělám všechno, jediné, co neumím, je řídit auto. Když žehlím, tak si pamatuji, které tričko má svůj obrázek, abych to nepřejela horkou žehličkou, tak to otočím, nebo přes to dám papír na pečení. Žehlím moc ráda, protože když začínám, je to pomačkané a když to vyžehlím, tak je to takové hezké, rovné. Také poznám, kde to má třeba díru, kterou je potřeba zašít.

 

 

Vy i zašíváte? Jak to děláte?

Dělám to všechno hmatem, vím, kam píchnu jehlu, udělám zpětný šev. Navlékám si i nit do jehly, ale to dělám tak, že jazykem cítím to ouško, kterým nit protáhnu. Když něco děláte 20 let každý den, tak si na to zvyknete. Nejčastěji zašívám plyšáky, to mám takový operační den, kdy je musím dát všechny dohromady. Dcera mi jen musí říct, jakou mají barvu a dá mi tu správnou nit.

 

 

Co je lepší, když se člověk narodí slepý nebo když vidí třeba 20 let a pak ztratí zrak? Slepý od narození má třeba dobře vyvinutý sluch nebo hmat, může tohle získat i člověk, který oslepne později nebo mu je ten dar již navždy odepřen?

Myslím, si, že se to dá natrénovat. Mozek sám vyhodnocuje, kudy se mám pohybovat v daném prostředí. Problém nastane, když dojde k nějaké změně. Nedávno se mi stalo, že jsem nezaregistrovala dveře, které dcera nechala otevřené a nabourala přímo do nich, protože jsem ten otvor špatně odhadla. Já se hodně orientuji podle zvuků, takže když jsem třeba s Eliškou na zahradě a hrajeme si, tak se pak postavím, zaposlouchám se a vím, ze které strany štěká pes, ze které strany šumí strom. Protože nechci, aby mě někdo vodil, tak je důležité si dělat pravé úhly od chodníku.

 

 

Podle všeho jste do oslepnutí neměla výtvarnické touhy ani schopnosti a při vyučování dětí jste začala používat hlínu a modelínu k vyjádření pocitů. Takže jste při tom vlastně učila a poznávala nejen sebe, ale i děti, že?

Když jsem přestávala vidět, tak jsem se bála chodit mezi děti, protože mají takové otázky, které by se člověka mohli dotknout, pokud není se svojí situací vyrovnaný. Ale já jsem celý život strašně ráda malovala a kreslila, příběhy, tváře a tak mě to mezi děti lákalo.

 

 

Tím, že jste viděla, máte o věcech určitou představu, víte, jak vypadají. Jak to funguje, když chcete vyjádřit pocit ve výrazu sochy a nemáte kontrolu, zda jste vytvořila to, co jste skutečně chtěla a cítila? Není to deprimující, manžel Vám asi těžko může poradit, když on to cítí jinak, že?

Poslední dobou používám Elišku, bude jí sedm let a ona mi přesně řekne, že ta paní je smutná nebo veselá nebo přemýšlí. Používala jsem na hodnocení i manžela, který mi spíše řekl, že je to pravidelné nebo nepravidelné, abych dala oko výš nebo níž, protože rozdíl milimetru nepoznám. Tvář je pěkná v tom, že je symetrická, ale ten rozdíl se mi ztrácí podle toho, jak jsem k ní postavená, takže mi pak manžel musí říct, abych dala něco o milimetr jinam. Ale výraz tváře, do toho už si mluvit moc nenechám, protože už to všechno dělám pocitově. Takže sochu nechám třeba celý den zakrytou, pak k ní přijdu, odkryji ji a dotknu se jí a cítím ji. Pak se dotknu úst a mimických vrásek a v mozku se mi utvoří ten dojem. Mozek mi vyhodnotí mimiku tváře, pozná, zda je naštvaná, veselá nebo třeba koketuje. No a já ji pak tu hlavu uříznu a udělám další. To se mi stalo posledně, že jsem na jednu sochu ženy dělala deset různých hlav.

 

 

A Vy máte v hlavě představu, co chcete modelovat a řeknete manželovi „teď chci dělat to a to“, aby byl v obraze a jel s Vámi po vedlejší koleji, nebo mu řeknete, až je socha hotová, co měla představovat a on Vám to začne kritizovat?

On nemá šanci tu sochu sledovat ve vývoji, protože ji stavím odspodu, od noh, po deseti centimetrech a už ji tvaruji do potřebného tvaru. Takže když se na to dívá manžel, vidí tam jen nějaké trubky a neumí si představit, co z toho vznikne. Já pak ještě z vnitřku dělám přepážky, aby se socha nezbortila, vypadá to trochu jako včelí plástev. A tak kde to tuhne, tam přidám a kde to netuhne, tam to ještě nechám. Takže kus po kuse to plyne do konečného celku. Ty kousky, co čekají na uschnutí, jsou odkryté, a ty, co jsou již suché, jsou přikryté, zavázané v mokrém hadru. Takže si přesně pamatuji, co bude další krok, který musím udělat, kde to už ztuhlo, kde mohu pracovat. Tohle manžel nevidí, ten vidí až když je to celé hotové a pak mi říká: „To rameno máš moc vysoko, ruka je moc dlouhá, zkrať ji“. Podle mých pocitů je to dobré, protože si to změřím, ale mohu se splést. Takže to je jediný okamžik, kdy si do toho nechám od něj mluvit, protože jinak sochu třeba celý měsíc nevidí. Někdy jsem naštvaná nebo nervózní, že to není takové, jak si to představuji, takže mě nechává na pokoji a vůbec mě neobtěžuje. Já mu sice na začátku řeknu, co chci dělat, ale ono to tak dlouho nevypadá a kdyby tam u mě stál, tak by mě jen zbytečně rozčiloval.

 

 

V roce 1994 jste vytvořila svojí první sochu a o rok později si otevřela již svůj ateliér. To jste byla tak pracovitá a úspěšná, že to šlo tak rychle? Jaký byl ohlas mezi lidmi?

Já jsem si ateliér nejdříve udělala jen sama pro sebe, že jsem si zařídila jednu místnost a tam jsem experimentovala. Několik let jsem pracovala osm až deset hodin denně, abych zjistila, co tam hlína umí a co si k ní můžu dovolit. Bylo to věčně budování a bourání díla, protože jsem perfekcionalistka a nepřestanu, dokud to není tak, jak chci já. Trvalo to skoro deset let, než jsem byla více méně donucená udělat svoji první výstavu. Bylo mi tehdy nějakých 28 let a kamarádka mě postavila před fakt, že bych mohla vystavovat v jednom muzeu na východě Slovenska, kde byly obrazy českých výtvarníků, které byly na zdi, a ten volný prostor poskytli pro mé sochy. Kdyby tam ty výtvarníci nebyli, tak bych si netroufla do toho jít sama.

 

 

Představu o soše máte vlastně v hlavě a pak to přenášíte do hmoty. Jak dlouho Vám trvá, než dostane socha podobu ve Vašich představách a jak dlouho, než je pak vlastní výtvor hotový? Vzhledem k tomu, že s prodejem soch živíte, cítíte uvnitř podvědomý spěch, tvořit rychle, aby se víc prodalo?

Když mám zakázku, tak mi to dobře nejde, protože se cítím zodpovědně a mám obavy, jestli to bude tak, jak si to ten člověk představuje, tak takhle nerada pracuji. Je lepší, když přijdou lidé, kteří již vědí, co dělám a mají svojí představu, která já se držím, ale dělám to podle sebe. V hlavě nosím představy někdy i celé roky, ale mám těch nápadů víc, takže některá z nich časem dozraje a pak ji začnu realizovat. Někdy se stane, že to mám v hlavě měsíc a strašně to potřebuji zrealizovat. Velmi často přemýšlím v autě, když manžel řídí, tak je ticho a já mám čas na své myšlenky. Vlastní vytvoření sochy mi trvá tak kolem jednoho měsíce a to pracuji každý den nejméně osm hodin. Vždycky ráno si řeknu, že dnes udělám hlavu nebo ruku, někdy se nedaří, takže musím bourat a dělat to znovu, pak přijde dcera ze školy, takže se ze mě stane žena v domácnosti a tak odbíhám od té tvůrčí práce.

 

 

Stalo se Vám někdy, že jste třeba dva týdny pracovala na soše a pak zjistila, že to není ono a musela to rozřezat a začít znova?

Ano, a bylo to velmi nepříjemné. To jsem pak nešťastná a vzteklá, že vlastně dva týdny práce jsou pryč a mohla jsem dělat něco jiného.

 

 

A tu hlínu si kupujete nebo nějak vyrábíte sama?

Ano, normálně nám ji dovezou, ale manžel mi ji pak ještě míchá přímo na míru, dává do toho různé přísady. Když je normální hlína, tak z toho postavím tak půl metru, maximálně metr. Když do toho ještě míchám papír, kartón, tak pak může socha jít až do životních velikostí, drží to dobře tvar a nepraská to.

 

 

Takže manžel je v dílně, míchá Vám kaolín, Vy jste v kuchyni a mícháte mu chilly a pak u stolu porovnáte, komu se to povedlo líp, jo?

Asi tak nějak (smích). Takže on mi říká: „To se ti dneska povedlo“ a já mu odpovím: „Hm, ale ty to máš moc řídký, přidej tam víc papíru“.

 

 

Líbí se nám např. socha s názvem D.N.A. nebo Bariéra. Jak to funguje na výstavách, kdy Vy nevidíte svoje dílo a reakce návštěvníků a tak netušíte, zda Vás opravdu chválí, nebo jen slušně a taktně hodnotí, ale nelíbí se jim to?

Těm, kterým se to nelíbí za mnou ani nepřijdou. Je jasné, že ne všechno se všem bude líbit, ale většinou za mnou přijdou lidi, které to nějak osloví. Ty se mi pak svěřují s tím, co jim ta socha připomněla z vlastního života, třeba nějaký příběh a někdy mi tam i lidi brečí. Jednou mi tam plakalo na rameni asi deset návštěvníků a manžel nějak nevěděl, co si o tom má myslet. Nevěděla jsem, jestli to je dobře nebo není, ale naučila jsem se a zvykla si na to, že moje sochy i lidi rozbrečí.

 

 

Předčil zájem lidí Vaše očekávání? A byla jste někde odmítnuta a sklidila negativní reakce?

Já jsem nic takového nečekala a ani jsem neměla chuť to lidem takto ukazovat, měla jsem to ze začátku jen jako svoji terapii. Už jsem přestala vidět a potřebovala jsem ty obrazy, co jsem měla v hlavě, nějak hmatem zpracovat a zachovat. Až teprve, když jsem se smířila s tím, že už nikdy neuvidím a že nevidomost bude součástí mého života, tak až potom jsem pocítila chuť s tím jít na veřejnost a ukázat lidem, že jsou kolem nás pěkné okamžiky a aby si jich také všimli. Já jen znázorňuji ty obyčejné lidské příběhy nebo pocity, které máme všichni. Nebylo to ze začátku jednoduché, protože galerie nevěděly, co mají ode mě čekat a nebyly na to připravené. Obyčejně jsem k nim přišla a cítila z nich nějaký soucit, ale až když jsem vytáhla fotky těch soch, tak pak je to zaujalo¨a nakonec jsme se dohodli. Pak přišla nějaká propagace, vyšel o mě nějaký článek a ty galerie začaly mít samy zájem. Ale také jsem dostala kopačky. Jeden vedoucí galerie mi řekl, že jsem nula a nikdo a že o moje sochy nemá zájem, protože on vystavuje jen ty „značkové“ umělce a já nemám školu. A co prý můžu umět, když jsem slepá a ani se na přinesené fotky mých soch nepodíval.

 

 

Máte představu, kolik je třeba v Evropě nevidomých sochařů a pokud ano, pořádají se nějaké společné akce nebo workshopy nebo soutěže?

V Čechách je jeden hmatový ateliér, kde učí řemesla takovým matematickým systémem a byla jsem tam pozvaná a bylo to moc zajímavé, protože tam fakt naučili lidi, co nevidí, pracovat třeba s hlínou a oni pak vyráběli různé nádoby. Ale já jsem tam nezapadla, protože mně ten systém nevyhovoval, já pracuji pocitově, zatímco oni to rozpočítávali a přesně jim to vycházelo. Byla jsem na soutěži, něco jako celosvětová abilympiáda, která se pořádala v Praze, a tam byli různě postižení lidé. A soutěžili jsme v umění, modelování v řezbářství, já jsem byla mezi nimi jediná nevidomá. Byli tam soutěžící ze 32 zemí, dali nám téma a my jsme pak dělali sochy přímo na místě a výsledky hodnotili Japonci a vůbec netušili, že nevidím. A to mě hodně potěšilo, protože jsem vždycky měla dilema, jestli mě jen lidi nelitují a opravdu se jim moje sochy líbí, no a tím, že nevěděli, že nevidím, a skončila jsem celkově druhá, mi dali najevo, že se jim sochy líbily. Pokud vím, tak je nějaký slepý sochař v Itálii, ale nikdy jsem ho neviděla a ani s ním nejsem v kontaktu. Jinak na Slovensku mám kamarádku, která je hrnčířka a je rovněž nevidomá.

 

 

Vaše bolesti kloubů se již daří vyléčit, nebo je situace horší a může se stát, že byste třeba za 10 let nemohla již tvořit?

Ty klouby byly moji prvotní nemocí a oslepnutí bylo až sekundární. Teď mám tu nejlepší léčbu v Praze a dostávám něco na zastavení toho zánětu. Vždycky mi něco zpraví, ale stále mám dny, kdy mám takové bolesti, že nemůžu dělat vůbec nic. Může se stát, že se to zhorší a nebudu moct dělat vůbec nic, tak nějak s tím preventivně počítám.

 

 

Děkujeme za rozhovor

 

Ukázka z tvorby:

z výstavyz výstavy 2

 

 

 

 

 

 

 

socha 2socha 4sochy 2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Únor 2018 15:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB