Roman Trabura: Smlouva s ďáblem anebo boží pomoc

Email Tisk PDF


Trabura Roman foto archiv TraburaRoman Trabura (na snímku) se narodil ve Slavičíně (1960), malém městečku obklopeném Bílými Karpaty a Vizovickými vrchy, které bylo po staletí terčem nájezdů Turků. Zmiňuji tento detail záměrně, neboť Trabura se ve svém pozdějším malířském díle mohutně inspiruje krajinou a dějinami místa, které od narození mocně nasával.

 

 

 Na konci sedmdesátých let 20. století je však Traburovi rodný kraj více než těsný, a proto odjíždí do Prahy, kde se v mladické revoltě připojuje k undergroundovému hnutí, kde se dá jakžtakž polosvobodně nadechnout. Zlom nastává pro Traburu po roce 1989, kdy začíná studovat na pražské AVU nejprve u Jiřího Načeradského a posléze u Aleše Veselého, kde také absolvuje. Důležitá je pro něj v závěru jeho studia na AVU studijní cesta do Japonska, která je pro něj významným zdrojem umělecké inspirace. Trabura je ve své malbě charakteristický narativní linkou a temně ironickou atmosférou, která naplňuje jeho dekadentně-romantizující obrazy. Momentálně vystavuje své malby za poslední dva roky v Praze v Topičově salonu (výstava potrvá do 17. 8. 2017).

 

Narodil ses ve Slavičíně. Jak tě ovlivnilo toto místo z jihu obklopeného Bílými Karpaty a ze severu Vizovickými vrchy? Slavičín byl často v minulosti napadán Turky, byl několikrát vypálen, za druhé světové války se nad ním odehrála velká letecká bitva mezi Američany a Němci… Vnímáš nějakým způsobem tuto historickou paměť tvého rodného místa?
Narodil jsem se ve Vsetíně, ale vyrůstal jsem ve Slavičíně. Nemyslím, že by mne to přímo ovlivnilo. Občas nám to ve škole říkali, ale jako děti jsme to neřešily. Pro děti to byl ráj, bitvy v lese, ohně na poli. Jak jsem ale dospíval, začalo mi to být těsné. V patnácti jsem začal divočet, a chtěl jsem vyrazit do města. Bylo to maloměsto, a za bolševika tam bylo mrtvo. Jediné, co tam bylo možné přes týden dělat, bylo pít pivo a hrát kulečník.
Táta byl myslivec, a mne dost ovlivnila myslivecká tradice. Chodil jsem hodně do lesa. Paměť mého kraje, jeho dějiny mne začaly zajímat tak asi před deseti lety. Stejně je to i s folklórními tradicemi, které se mi v dospívání protivily.


Říkal jsi mi, že jsi měl docela bouřlivé dětství a dospívání. Jaká byla tehdejší atmosféra na normalizačním Zlínsku?
Maloměstská nuda na výspě východní Moravy. Zapomenutý konec světa. Ve Slavičíně byla však taková lidovecká tradice lidového „slušňáctví“. Lidi chodili do kostela. Od patnácti jsme začínali takovou mírnou rebelii. Byli jsme taková parta mániček, odžínovaní, a s americkými vlaječkami. Všude nás kontrolovali policajti. Policajti nás neustále prudili, ve smyslu neustálého ukazování občanek, jejich poznámek k dlouhým vlasům. Vegetovali jsme tam tak, že jsme o víkendu koupili sud piva, a šli do našeho kutlochu vyzdobeného plakáty Black Sabbath a podobnými kapelami. Taky často přijeli kámoši ze Zlína. Poslouchali jsme Plastiky a DG307, a to byl pro nás totální kult. A pak jsem se rozhodl, že odjedu do Prahy.
Ve Slavičíně jsem byl na učňáku, který spadal pod Vlárské strojírny. Tam se vyráběla munice, a byl tam zavedený polovojenský režim. Rebeloval jsem tam s dlouhými vlasy. Na montérkách se nosily pásky, které značily, v jakém jsi ročníku. A byla tam taky šílená buzerace. Tam jsem tehdy kreslil plakáty Sabatů a všichni o to měli zájem. Táta mi je kopíroval, a já s nimi kšeftoval. Jednou mne chytli a byl průšvih. Zavolali na nějaké zvláštní oddělení, druhý den přijel estébák ze Zlína, a začal mne s tím vyslýchat. Štvali je hlavně americké a anglické vlajky. Měl jsem štěstí, a vykroutil jsem se z toho. Nakonec to dopadlo dobře, dostal jsem jen trojku z chování. Pak jsem to našel ve svých kádrových materiálech.


Brzy jsi odešel do Prahy. Co tě k tomu vedlo? Jak jsi tehdy žil v Praze? Měl jsi nějaké kontakty v Praze?
Měl jsem určité kontakty mezi máničkami, undergroundem. Chodili jsme také do určitých hospod, U Slunců, U Glaubiců, U Šupů a do Smíchovského sklípku. U Slunců byl extrakt všech androšů. Bondy, Jirous. Přijel jsem do Prahy v roce 1978, to bylo po chartě a začali hony na underground, začali je vyhánět a zavírat. U Slunců to byla taková svobodná enkláva jako z Pána prstenů, plná hospoda lidí s vlasy do půl zad, byla v tom romantika omšelosti, všechno oprejskaný a šedý. Úplný středověk. Ve Slavičíně nás bylo tak pět takových exotů, a v Praze to bylo najednou epicentrum. Pro mne byla tehdy strašně důležitá muzika, zejména Plastici.


Co ty a hudba? V jedné životní epoše jsi se rozhodoval, mezi dráhou profesionálního výtvarníka a profesionálního hudebníka…
Jako profesionálně ne, v osmdesátých letech jsem se začal učit hrát na saxofon. Měl jsem zkušebnu na saxofon. Chvilku jsem hrál s Psími vojáky, ale bylo to jen pár koncertů. Se skupinou Michael´s uncle jsem nahrál desku. Pak s kapelou Střední Evropa, to byla taková industriální kapela. Zezačátku pro mne byla nejdůležitější hudba pak jsem se dostal ke kreslení a malování. Kreslil jsem plakáty kapel, bylo v nich hodně symbolů, americký vlajky a tak. V Praze jsem pak na to neměl čas.
V druhé půlce osmdesátých let jsem začal kreslit a malovat. To mne tehdy začalo zajímat. Seznámil jsem se s lidmi, co malovali, dělali jsme takové undergroundové výstavy po bytech. O současném umění bylo málo informací. Jediné, co bylo, byl Pijoan. Začal jsem chodit do knihovny Americké ambasády. Tam jsem objevil Pollocka, Motherwella, abstraktní expresionismus. Půjčoval jsem si tam knížky o umění. Tehdy mi to věčné chlastání přišlo bezvýchodné. Převážila malba. Hudba byla týmová věc, a lidé mne štvali, nebyli spolehlivý, pořád jsi na někoho čekal. Někdo se ožral, druhý nepřišel na zkoušku. Tak jsem se vrhl na malbu, kde to záleží jenom na tobě. Postupně jsem hudební ambice utlumil a začal se na plno věnovat malbě.


Kde jsi pracoval před rokem 1989? Z čeho jsi žil?
Střídal jsem zaměstnání, měl jsem profese jako topič nebo domovník. Na jednom místě jsem vydržel maximálně jeden rok. Vždycky jsem udělal nějaký průser, a pak mne vyrazili. Většinou jsem se nechal vyrazit tak na léto. Nesměl jsi mít mezeru delší jak tři měsíce, jinak tě začali stíhat policajti za příživnictví. Policajti dělali šťáry, jednou mne sebrali, a já strávil noc na služebně ve Vlašský.


Po roce 89 jsi začal studovat na AVU. U koho jsi studoval a jaká byla tehdy atmosféra na AVU? Co tvoji spolužáci?
Těsně před revolucí jsem dělal kameníka, restauroval jsem kostel sv. Petra v Petrské ulici v Praze. To bylo další časté zaměstnání lidí, kteří byli v undergroundu. Po revoluci přišel na AVU Knížák. Studenti udělali revoltu a jmenovali Knížáka rektorem. V roce devadesátém jsem se tedy hlásil na AVU, protože mne zaujala tamější atmosféra. Dostal jsem se k Načeradskému, a začal jsem studovat.
Na AVU tehdy panovala veskrze pozitivní atmosféra. Panovala tam dost silná euforie. Mohl jsi najednou jezdit do světa na různé stáže atp. Začali tam po revoluci studovat starší lidi, tak kolem 25, prostě ti, co nemohli studovat za totáče. Mně bylo tehdy 30.
Studovali tam také lidi, co studovali za bolševika, třeba Písařík s Lysáčkem. Ti přešli ke Kolíbalovi, a začali dělat instalace. Milena Dopitová tam byla z dřívějška. Důležitá byla skupina Pondělí. S nimi jsem se bavil, ale byl tam takový silný konceptuální trend, který prosazovali Ševčíkovi. A mne tehdy zajímala malba, která byla trošku out of. Ševčíkovi tam tehdy tlačili německé umění, konceptuální trendy. Byl to obrovský zlom, do té doby tam byla jen socha a malba, a to navíc v bolševickém pojetí. A najednou všichni chtěli dělat video, nové média, a tak.
Malba v té době byla zastoupena Tvrdohlavými, těmi jsem byl dost ovlivněný, ale po revoluci jsem se začal zabývat kýč-artem. Jeff Koons nebo tady Milan Kunc, tito dva mne dost v první fázi oslovili. Byl jsem taky hodně ovlivněný Střížkem. To byli tehdy inspirace, které mne dost bavily, a ze kterých jsem vycházel. A třeba taky Caspar David Friedrich
Hodně jsem se bavil s Federicem Díazem. Malířů tam tehdy moc nebylo, kteří by mne nějakým způsobem zajímali. U Sopka to byli takoví Cézannovci.


Co Načeradský? Veselý?
Načeradský byl tehdy nesnesitelný, totální cholerik. Začal se navíc léčit s chlastem. Byl neustále vzteklý. Měl jsem s ním dost často konflikty .Asi ve mně viděl rebela a chtěl mi dát najevo, že mne má v hrsti, a párkrát mně vyhrožoval vyhazovem .Později ale,už několik let po škole se naše vztahy zlepšily,byl už mnohem víc v klidu.Když jsem ho někde potkal,tak mne poplácával po  rameni a říkával:“Pane Trabura,vy jste byl můj nejlepší student.“a přitom mi nabízel cigaretu.
Ale tehdy mne oslovil Aleš Veselý, který mne chtěl k sobě do ateliéru. Vůbec nevím, čím jsem ho zaujal. Už na zkouškách za mnou přišel, a nabídl mi, abych k němu šel. K Načeradskému jsem se rozhodl jít, protože jsem se chtěl naučit malbu, chtěl jsem získat solidní základy, na kterých by se dalo stavět.
Nakonec to dopadlo tak, že Načeradského vyhodili, a nás převedli k Aleši Veselému. Byl to takový zvláštní introvert, moc toho nenapovídal. Ale když už něco řekl, tak to stálo za přemýšlení. Jeho přístup mi přišel jako zenová škola. Nikdy nemluvil konkrétně, ale stejně to vždycky člověka přivedlo k přemýšlení. Často mi vzkazoval po spolužácích, že už nemám ten obraz domalovávat. Bylo to zajímavé, učil člověka přemýšlet o tom, kdy je obraz hotový.


Těsně před skončením AVU jsi byl v Japonsku. Jak bys tento pobyt charakterizoval, jaký byl vlastně důvod, proč jsi do Japonska jel?
Byl jsem ještě předtím v Nottinghamu, kde jsem začal malovat žáby, ale to nebylo přímo zásadní.
Na AVU tehdy přišli nějací Japonci a říkali, že mají nějaký český dvůr v Japonsku. Pivovar, české obchody a tak. Chtěli to vyzdobit v národním stylu jako v 19. století. Obrátili se na ateliér Aleše Veselého, protože to byl ateliér monumentální tvorby. Vybrali si návrhy ode mne a Milana Housera. Skloubili jsme to s Houserem dohromady, vše klaplo, a my jeli do Japonska.
Tam jsme malovali fasády na lešení, až jsme to celé pomalovali. Byla to práce na tři měsíce. Strávili jsme tři měsíce v Japonsku, a to bylo pro nás tehdy strašně atraktivní. Na obzoru kouřila sopka Sakuradžima. Maloval jsem štít pseudobarokní fasády, a přede mnou byla na obzoru kouřící sopka, absolutně fascinující zážitek. Z moře se vynořující doutnající sopka. To mne pak ovlivnilo v sérii mořských krajin se sopkami, loděmi a mořskými příšerami.


Od Tvého absolutoria na AVU jsi se věnoval jenom výtvarné tvorbě. Jaký byl a je život výtvarníka-malíře v České republice, řekněme za posledních 20 let?
Skončil jsem v AVU v roce 1997.
Je to už dvacet let práce. Je to zároveň těžký boj s větrnými mlýny. Malé české prostředí, ve kterém bojují o přežití různé kliky. Mocenský boj mezi umělci. Závist mezi klany, partami, které bojují o místo na slunci v českém rybníčku. Opravdu nic světového. Mám pocit, že konceptualisté se snaží eliminovat tradiční média (malbu), tím, že je prohlašují za anachronismus.
Uživit se jako výtvarník v českém prostředí je obtížné. Nejsou tady ideální poměry jako třeba v Německu. Ale prostředí se postupně kultivuje. Sběratelská kultura začala vznikat až v devadesátých letech.


Co Tvá rodina? Jak se Ti daří skloubit malování s rodinným životem?
Dopadlo to dobře, podařilo se mi skloubit rodinu s tvorbou. To nejhorší jsme přežili. Dvě dcery studují. Je to díky mé manželce, která mne podpořila, a která mě chápe. S boží pomocí se dá být malířem v České republice. Buď podepíšeš smlouvu s ďáblem, anebo to přežiješ s boží pomocí.


Současná společnost je zmítána mnohými problémy: migrace, války, terorismus, náboženské konflikty atd. Jak se díváš na roli výtvarníka-malíře ve společnosti, jak by se měl umělec k těmto problémům stavět?
Nemám rád vyjadřovat se politicky v prvním plánu. Ideální by bylo, kdyby to z toho nějak samo vyplynulo. Chci, aby byla určitá rovnováha mezi obsahem a formou. Moje nejpolitičtější věci jsou obrazy nájezdníků a arabský koberec s Usámou bin Ládinem. Ale musí to vznikat samovolně. Nechci násilně roubovat myšlenky do svých věcí. Sbírám vizuální podněty, nějak si ukládám vnější realitu (mnohdy hrozivou) a pak to najednou secvakne.
Když jsem studoval na AVU, tak tam přednášel Hejdánek, a ten vždycky přednášel to, že umělec byl a je médium, které nekonstruuje ale skrze něj se zhmotňují božské myšlenky. A to mi přijde jako protipól konceptualismu, který je postaven na lidské konstrukci.
To mi přijde nepřekonatelné, umělec jako médium, skrze něhož přicházejí božské myšlenky.


Které současné české a světové umělce sleduješ?
Teď sleduji třeba George Conda. Je to malířsky brilantní. Zajímá mě, jak nově pracuje s kubismem a jak ho posouvá. Líbí se mi také jeho malířská bohatost. Sleduji také Lipskou školu, Neo Raucha. Thilo Baumgartner mne zajímá také. Dlouho jsem pozoroval Carla Dunhama. Což je americký malíř, který mne hodně ovlivňoval posledních deset let. Je to abstraktní malba s prvky komiksu. Úplně na začátku se mi líbil Róna. Později Střížek nebo Mainer. Dnes mi přijde z mladé malby zajímavý Vytiska a Štěch.
Můj obrovský guru byl Pavel Brázda. Poprvé jsem ho viděl ve Vinohradský tržnici v roce 1988, kde byla náhodou taková nezávislá výstava, a tehdy mne to úplně fascinovalo, zejména jeho obrazy z padesátých let. Ty obrazy měli neuvěřitelnou sílu, mocně tehdy vystihovali ducha doby.


Čím se v poslední době zabýváš a jaké máš plány do budoucna?
Kontinuálně pokračuje dál. Snažím se rozbourávat svůj styl a znovu ho stavět. Chci se formálně dostat trošku dál. Chci být lapidárnější, nyní pracuji na městských cyklech, abstrahuji existenci člověka v lidských mraveništích, ve městech. Zajímá mne osamělost lidského individua.
Plány do budoucna jsou jednoduché, chci pořád malovat. Chci se prokousat k podstatě umění.

 

Ukázka z tvorby:

 Trabura 1Trabura 3

 

 

 

 

 

 

 

 

Trabura 2Trabura 4

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 20 Červenec 2017 08:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB