Nezapomeňte na zapomenutá díla

Email Tisk PDF

 

Karoch Pavel foto-archiv KarochPřed několika týdny Česká televize uvedla premiéru hraného filmu Monstrum o stavbě a demolici Stalinova pomníku v Praze na Letné, a to jako tragický příběh sochaře Otakara Švece.

 

 

 

Byl to vnímavý pohled režiséra a ještě vnímavěji se dívají na osud soch spojených s jejich tvůrci sami mnozí sochaři, kteří za sochou nevidí jen třeba jako u „Stalinova pomníku“ „frontu na maso“. Jedním z takových sochařů je Pavel Karous (na snímku nahoře), který se věnuje popularizaci a ochraně výtvarného umění ve veřejném prostoru především z období normalizace. Nedávno na svém facebooku nazvaném podle své knihy Vetřelci a volavky (věnováno dílům z normalizace) fotografie z pražského Karlína z okolí stanice metra Florenc. Jedna z nich je mozaika symbolizující bitvu u Sokolova od akademických malířů prof. Oldřich Oplta a prof. Saura Ballardiniho.

Před časem Literární noviny otiskli rozhovor s Pavlem Karousem, který je i dnes aktuální. Jeho podstatnou část uvádíme.

Rozhovor je o demonstrativních sochách, o nikoli jednom, ale hned čtyřech procentech na umění, o otloukání orlíčků kladivem a majzlíkem, o Kafkovi, který ztratil svoji podstatu, o růžové žvýkačce na piazzetě Národního divadla.

 

Na paradoxy jsou naše dějiny bohaté. V rychlém sledu se střídaly pomníky císaře pána, TGM, Stalina, Gottwalda... Má v této zemi ještě smysl dělat pomníky spojené s politickým děním?

Sám o sobě je památník nebo pomník dnes už poněkud vousaté téma. Se znalostí historie, se znalostí toho, jak často bývaly pomníky zneužity k dobově omezenému účelu, následně odstraňovány a nahrazovány jinými pomníky, může umělec – třeba i s jistou dávkou ironie – s pomníky nakládat po svém. Ale nejsem přílišný sympatizant toho, aby se veřejný prostor zaplavoval dalšími a dalšími pomníky dnes ideologicky tolerovaných osob. 

 

Například?

Při veškerém respektu k hrdinství Milady Horákové – to, že má dnes v Praze tři pomníky, to je už ideologicky motivovaná devalvace jejího odkazu. Začíná se to podobat přemíře pomníků Julia Fučíka za minulého režimu. Vždy se budují pomníky těm, kdo jsou pro danou dobu ideologicky přijatelní. A pomníky těch, kteří ideologicky přijatelní nejsou, mizí.

 

Umíte si ale představit, že by naopak zůstávaly stát i pomníky minulých časů? 

Kdybychom byli skutečně kultivovaní, vnímali bychom pomníky jako součást složité historie, s její nejednoznačností. Je mi velmi sympatické, že když se Masaryk dozvěděl, že v Brně roku 1918 horliví hurávlastenci omlacovali majzlíkem a kladivem z fasád paláců dvouhlavé orlíky, okamžitě na to reagoval a napsal, že jde o kulturní dědictví a ať to nechají na pokoji. Žádný z politických představitelů po roce 1989 neměl takovou schopnost rozeznat, že s odstraňováním pomníků se likviduje i kultura. A nechali zelenou nejen odstraňování pomníků, ale vizuální kultury vůbec.

 

Třeba je to tím, že na rozdíl od Masaryka, se nevyznali a nevyznají v umění...

Masaryk byl kultivovaný člověk, který na Hrad pozval Plečnika. Polistopadová garnitura je vizuálně negramotná.

 

Mluvíte o odstraňování vizuální kultury... Ve vašem projektu Vetřelci a volavky, který mapuje umění ve veřejném prostoru, jež vzniklo v sedmdesátých a osmdesátých letech, k tomu přinášíte řadu důkazů. Kde se vůbec vzal ten nápad?

Jsem sochař. Takže mne výtvarná díla ve veřejném prostoru zajímají už z podstaty mé profese. Výtvarná díla, která nám zanechal starý režim, nebyla nijak objektivně zhodnocena. Když jsem na studiích se svými profesory mluvil o tom, že mne zajímá i tvorba vznikající za normalizace, nechápali, co se mi na tom může líbit. Pro ně to bylo natolik spojené s „odpornou“ dobou, že nebyli schopni vidět ani estetickou kvalitu těch věcí. K systematické dokumentaci a popularizaci kulturního dědictví mne nakonec přivedl brutální způsob, jakým se s ním nakládalo. Konkrétně to byla revitalizace parku Folimanka v druhém pražském obvodu, kde se v roce 2008 za pětadvacet milionů vysadily nové stromy, udělaly se nové chodníky a odstranily tři sochy od velice kvalitních autorů, u kterých ani nemůžeme tvrdit, že to byli režimní umělci. 

 

To byl ojedinělý případ?

Vůbec ne. A často registrujeme zánik nebo alespoň bezprostřední ohrožení děl od autorů velmi uznávaných, děl, která mají i velkou finanční hodnotu. Tam

Karoch 2

Na snímku Pavel Karous s přáteli ze skupiny Nová věčnost

před památníkem obětem policejního násilí na pražském

Žižkově. Karousem vytvořený pomník zde nevydržel ani týden.

a jeho autor soudí, že odstranění nařídilo Ministerstvo vnitra.

je ten paradox nejkřiklavější. Před Vysokou školou zemědělskou v Praze-Suchdole zmizela před několika lety obří plastika Karla Malicha z roku 1973. Při „revitalizaci“, což je jedno z nejhorších slov, které znám. Byla betonová, takže ji bylo třeba vzít sbíječkou a úplně rozbít. Přitom jen tisky Karla Malicha ve formátu A3 se dnes prodávají v řádu desetitisíců. Jakobrovskou hodnotu si ten nevzdělaný revitalizátor dovolil odstranit jako relikt komunistické doby? Dalším křiklavým případem je odstranění abstraktní skleněné plastiky Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové ve vstupu do stanice metra Národní třída. Když už Dopravní podnik předává vstup do stanice metra do soukromých rukou – což samo o sobě je absurdní –, nechápu, proč nevyžaduje závazek na zachování plastiky, která byla zaplacena z daní předchozích generací. 

 

Novostavba ve Spálené ulici, kvůli které zmizela ta skleněná plastika Libenského a Brychtové, vytlačila z veřejného prostoru i další umělecké dílo, desetimetrovou fontánu od Pavla Trnky. Poté naopak byla do velmi zúženého veřejného prostoru osazena s velkou slávou za miliony pořízená socha Franze Kafky od Davida Černého...

Je to příklad toho, jak díla, která se už stala součástí genia loci, zanikají, a jejich místo zaujímají věci bez souvislostí. Franz Kafka je sice turistickým symbolem Prahy, ale socha, která tam byla vsazena, nemá s Franzem Kafkou žádnou souvislost. Má sice podobný nos a uši jako Kafka, ale neobsahuje žádnou kritiku byrokracie nebo moci, kterou nacházíme v Kafkově díle. Je to jen třpytivá lesklá věc, která láká k fotografování a slouží k propagaci obchodního domu. S Kafkovým odkazem nemá nic společného.

 

Zdálo by se, že databáze Vetřelců a volavek je databází ztrát...

Naštěstí v ní zatím převažují díla, která zůstávají. Ale je to dáno tím, že v období, které sledujeme, tedy mezi léty 1968 až 1989, respektive 1991, kdy byl zrušen tzv. čtyřprocentní zákon, který ukládal investorům povinnost věnovat u nových státních staveb čtyři procenta z rozpočtu na uměleckou výzdobu, vzniklo jen v Praze na dva tisíce uměleckých realizací. Naopak máme zdokumentováno, že za posledních pětadvacet let bylo v metropoli odstraněno 450 děl. Pořád jich tedy víc zůstává na svých místech...

 

Jaká je situace mimo Prahu?

Trochu lepší. V Praze je situace nejhorší asi proto, že tu jsou peníze a mocenská garnitura je nejhorší, přitahuje k sobě bezskrupulózní jedince z celé republiky. Zatímco na malých městech ještě můžeme najít v politice lokální patrioty s citlivostí pro umění, kteří upřímně usilují o to, aby jejich místo vypadalo dobře.

 

Čím si vysvětlujete, že i v tzv. špatné době se do veřejného prostoru dostávalo kvalitní vizuální umění?

I v té nejtužší normalizaci, tedy v letech 1972 až 1979, systém čtyř procent vyčleněných na uměleckou výzdobu veřejného prostoru, zajistil vysokou kvalitu realizací – podmínkou pochopitelně byla osvícená výběrová komise, složená nikoli z ideologů, ale z oborníků. Podstatná část děl z té doby je sice průměrná, protože to byla masová produkce a v každé masové produkci logicky vznikají věci průměrné. Ale deset procent těch děl bylo geniálních. A zvláštní je, že se v té produkci téměř nevyskytuje kýč. Neprošel by výběrovou komisí sestavenou převážně z profesionálů. Pochopitelně komise od komise se lišila, někdy se sešla velmi kvalitní sestava, jindy průměrná, ale kýč dostal zelenou jen málokdy. 

 

A co jinotaje. Pronikaly do normalizačního umění ve veřejném prostoru? 

Schopnost číst mezi řádky se u nás vyvinula k dokonalosti. Takže i díla, do kterých autor netoužil vložit nějakou protirežimní agitku, byla tak často čtena. Stávalo se to často u abstraktních věcí, které tím, že nemají v sobě obsažen žádný příběh, mohou se vykládat různě. Za všechny jeden příklad: Valerián Karoušek na konci šedesátých let navrhl pro pankráckou polikliniku plastiku se stylizovanou Aeskulapovou holí, kterou obtáčí had a která je zároveň stylizovaným plamenem, neboť Aeskulapa podle pověsti spálil Zeus bleskem. Karoušek zahynul v roce 1970 v Andách, s celou horolezeckou expedicí. Dílo pak, podle už schváleného a orazítkovaného projektu, realizoval jeho přítel a sochařský souputník Jiří Novák. Při zvětšení bylo možné „číst“ vlnovku jako iniciály JP, které byly navíc protknuté trikolórou. Veřejnost v tom viděla poctu Janu Palachovi. Nevíme a už se nikdy nedozvíme, zda to tak zamýšlel už Karoušek, který mimochodem v roce 1969 vytvořil ateliérovou sochu Rekviem za svobodu, věnovanou Palachovi, zda tam jinotaj vložil Jiří Novák anebo si ji tak jen vyložili obyvatelé sídliště, kteří tam ve výroční den dávali i květiny. Nicméně plastika přežila až do roku 2003, kdy byla odstraněna jako komunistický relikt.

 

Podle vás má smysl uchovávat všechna ta díla z tzv. špatných dob?

Záleží na tom, zda jde o věc kvalitní či nekvalitní. Pokud je nekvalitní, nahraďme ji něčím kvalitnějším. Ovšem „špatná doba“ – to je dáno jen úhlem pohledu. Jednou to může být zase „dobrá“ doba. Moje znalost historie mi říká, že hodnocení doby bývá velmi proměnlivé. Sochy, které byly jednou odstraněny, mohou být po čase zase vztyčeny – viz soutěž Prahy 6 na pomník Marie Terezie, úvahy o obnovení mariánského sloupu či o novém vztyčení sochy maršála Radeckého. Co by tomu řekl Masaryk?

 

A co tomu říkáte vy?

Když už jednou ta věc zmizí, v důsledku vývoje historie, měla by odpočívat v pokoji. O to víc bychom ale měli, po všech těch zkušenostech, přemýšlet, než odstraníme něco dalšího. 

 

Mohou do takového přemýšlení nějak zasáhnout umělci?

Ano. Uvedu příklad: Jistý čas byla snaha, aby z piazzety Národního divadla zmizela socha Josefa Malejovského Znovuzrození z roku 1983, dílo na pomezí „unavené“ moderny a socialistického realismu. Naše výtvarná skupina Nová věčnost na to reagovala dočasným vstupem do plastiky. Když jsme se ptali kluků, kteří tam jezdili na kolech a skejtech, co té soše říkají, přirovnali ji ke žvýkačce. A tak jsme ji dočasně „oblékli“ do růžového kaučuku. Ostatně, vyžvýkaná žvýkačka, to je docela výstižný symbol současného veřejného prostoru – ještě s nedopalky cigaret a použitými injekčními stříkačkami. Intervencí jsme chtěli ukázat, že i Malejovského socha, i když se nám nemusí líbit, se už stala součástí genia loci toho místa. Dílo jsme po třech měsících vrátili do původního stavu. 

 

Jaká díla jsou nejvíce ohrožena zkázou?

Skleněné plastiky, vitráže, mozaiky, keramická díla. Keramika je tak křehká, že nemusí přežít rychlou změnu užívání veřejného prostoru při přechodu z „reálného“ socialismu na „reálný“ kapitalismus. Stále visí hrozba zániku nad velkou mozaikou jednoho z našich nejlepších sklářských výtvarníků Vladimíra Kopeckého na havířovském nádraží.

 

Osud Kopeckého mozaiky a havířovského nádraží vůbec není ale lhostejný části veřejnosti. Vznikla iniciativa na jeho záchranu. Myslíte si, že v podobných občanských iniciativách je naděje, že se situace bude spíše zlepšovat?

Je přinejmenším dobré, že se člověk o podobných kauzách dozví, že se o nich diskutuje. Otázkou ovšem je, zda v systému neoliberálního kapitalismu, kde vlastnictví je zlaté tele, kterému se všichni klaní, má taková diskuse nějaký reálný dopad na vlastníka, který si se svým vlastnictvím může dělat, co chce. Zda podobné chvályhodné aktivity mají reálnou sílu něco změnit. Můžeme mluvit o kultuře, bruselském stylu, odvaze a monumentalitě mozaiky, ale to používáme jazyk, kterému vlastníci či případně investoři vůbec nerozumí. Oni mají v hlavě jen své „provize“ z případné stavební akce…

 

Začali jsme jednou vaší realizovanou sochou, i když jepičího života. O jaké soše naopak zatím jen sníte?

Karoch 3Hodně bych stál o to získat v Praze místo, kde bych osadil pomník obětem české transformace (na snímku vlevo je jeho model). Přijde mi divné, že máme pomníky různým obětem, ale chybí mezi nimi pomník, který by připomínal oběti současného reálného kapitalismu. Neměl by to být pomník dočasný, ale z trvalého materiálu. Vypadalo to s ním jednu dobu nadějně, ale naděje se zatím rozplynuly.

 

Sochař a designér Pavel Karous (1979) vytváří objekty, věnuje se site specific instalacím, intervencím do veřejného prostoru, architektuře výstav a designu. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde také působil jako asistent. V současné době vede Ateliér sochy na pražské „škole výtvarného umění“ Scholastika. 

Pavel Karous je autorem internetového projektu Vetřelci a volavky, který je věnován dokumentaci, popularizaci a ochraně výtvarného umění ve veřejném prostoru z období tzv. normalizace (název projektu daly dva rozšířené typy normalizační plastiky; skulptury typu „vetřelec“ připomínají kokony mimozemských příšer ze stejnojmenného amerického sci-fi filmu, pod „volavky“ můžeme zařadit oblíbené plastiky vodních ptáků). Knižní atlas Vetřelci a volavky (Arbor vitae a VŠUP) byl oceněn jako „nejkrásnější česká kniha“ roku 2013 v kategorii odborná literatura.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Červen 2017 09:07 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB