Spiritualita Martina Kocourka

Email Tisk PDF

Martin KocourekMartin Kocourek (*1976, na snímku, viz martinkocourek.com) je český sochař, tvořící a žijící v Praze. Je absolventem sochařského ateliéru Kurta Gebauera na VŠUP v Praze. Kocourek ve svých sochách tematizuje a rozvíjí hlubokou transcendentální zkušenost, avšak zároveň se snaží být ve svém sochařském výrazu maximálně úsporný. Rozpoznávacím prvkem Kocourkovy tvorby je kontrast mezi materiálem, často odpadovým s vysoce spirituální ideou. Božské se skrývá všude a umělec to má nalézt a zviditelnit čímkoliv, ať už prázdnou plechovkou, popelnicí či kusem zrezivělého kovu.

 

 

Jak ses vlastně dostal k výtvarnému umění?

Vždycky mne to přitahovalo a vždycky mne to také bavilo. V ostatních věcech jsem byl trošku mimo. Bylo to přirozené, od začátku mi to šlo nejvíc. Dělal jsem to, v čem jsem byl nejlepší, a to bylo výtvarné umění.

 

Věnoval ses kreslení a malování už v dětství?

Spíše jsem vždycky kreslil, pak jsem se dostal na střední školu. Jsem z Jablonce nad Nisou, dostal jsem se na tamější šperkařskou školu. (těsně po revoluci 1990-1994). Byla to slavná a dobrá škola. Nechtěli mne původně přijmout, byl jsem první pod čarou, ale táta znal ředitele školy. Hlásil jsem se tam těsně před revolucí. Možná, že v tom, že mě nechtěli přijmout sehrálo i to, že má máma se hodně angažovala při revolučních událostech 89. Ale s jistotou to nevím.

Dobře jsem taky střílel ze vzduchovky, byl jsem dokonce ve Svazarmu. Na zakládce jsem vyhrál i soutěž. Což byla snad jediná soutěž, kterou jsem kdy vyhrál.

Měl jsem takové indiánské období v dětství. Říkala mi to máma, kreslil jsem pořád indiány. Když jsem později ty kresby našel, cítil jsem v tom takovou zvláštní mayskou nebo inckou estetiku. Kniha o lovcích mamutů, to mne uchvátilo. Psal jsem si texty na toto téma a sám jsem je ilustroval. Přitom jsem měl první pocity opravdové tvorby. Jo a bylo to u tety v Turnově. Cítil jsem to jako svobodu, bylo to o prázdninách, nemusel jsem dělat úkoly do školy.

 

Jak jsi vnímal a cítil ses na střední škole v Jablonci (SUPŠ a VOŠ Jablonec nad Nisou)?

Střední škola byla dobrá v tom, že jsem tam byl s lidmi, se kterými jsem si konečně trochu rozuměl. Můj učitel byl Honza Stolín, který mne nasměřoval k tomu, abych šel ke Kurtu Gebauerovi. Malý formát mne však časem přestával bavit (Kocourek studoval šperk pozn. red.), chtěl jsem dělat větší věci. Ale nedostal jsem se poprvé. Trochu jsem usnul na vavřínech. Přinesl jsem Kurtovi na UMPRUM věci, ty se mu líbily, ale já jsem si řekl, že to bude stačit, tak jsem k přijímačkám donesl stejné věci jako ke konzultaci, toho si všiml, pomyslel si, že nic pořádně nedělám a nevzal mne.

Hned po škole jsem šel na grafický design na UJEP (ateliér grafického designu pod vedením prof. ak. mal. Karla Míška, Ph.D.) Zaujal mne svým přístupem. Otec chtěl, abych tam zůstal. Nevěřil moc volnému umění. Táta umřel 1994. Byl to velký zásah do mého života, začal jsem dělat takový zvláštní kresby, krajiny z hlíny. Chápu to jako první významné věci, které jsem kdy udělal.

 

Proč krajina?

K té krajině jsem se dostal tak nějak intuitivně. Můj děda byl zemědělec, táta vyrostl na statku. Mám pocit, že půdu mám v genech. Není to konkrétní krajina, vytvářel jsem spíše princip krajiny. Úběžníky, čistý princip. Není v tom žádný konkrétní portrét krajiny. A to se snažím dělat ve všech věcech i teď. Krajina, kde jsem vyrostl, mne něčím štve, necítím se tam dobře. Jizerky jsou divoký, neosobní, to vysídlení je tam pořád cítit. Je to krajina, která tě zraní. Jizerky jsou tíha.

Krajinu, kterou mám rád jsou jižní Čechy a taky Dačice, Slavonice, Vysočina. Tam cítím blízkost. Měl jsem jednu epizodu v Americe, kde jsem měl ty kresby krajin. Jeden galerista z Manhattanu je dokonce chtěl, měl je v úmyslu vystavit, a nakonec mi je ukradl. Neviděl jsem nakonec kresby ani dolary. Ale cítil jsem to dobře udělalo mi radost že i ve světovém měřítku to lidi velice zaujalo. Teď jsem je nedávno zkoušel dělat znovu a šlo to zopakovat. Byl jsem z toho překvapený.

 

A proč tedy vlastně socha? Socha a krajina není úplně běžná kombinace, je častější, když se krajině věnuje malíř či fotograf než sochař. Byla v tom směrodatná střední škola, šperk je přeci objekt, socha v malém…

K soše bych se dostal stejně, střední mi sice pomohla, ale sochu bych dělal i bez střední. Je v tom osudný moment, jakási nevyhnutelnost. Socha mi přijde v něčem více skutečná než obrazy nebo kresby je to více reálné, takový větší zápas se živly a větší akce.  Snažím se dělat věci pravdivě, možností a způsobů jak vytvářet věci, je nekonečně. Znám spoustu lidí, co listují katalogy a dělají sochy. A to je špatně.

Důležitý je být originál a dělat věci ze sebe z vnitra, to je ze všeho myslím nejdůležitější.

 

Jak vzpomínáš na svá studia na UMPRUM u Kurta Gebauera? Jaký byl Gebauer jako pedagog?

Kurt Gebauer byl docela dobrý první roky. Ale stejně jsem měl pocit, že ty věci nejdou předat slovy. Člověk k tomu musí dojít sám. Učit někoho je docela směšné, podle mne to moc nejde. Nechával nám docela volnost, i když taky používal své ego, často mi tvrdil, jak se to má správně dělat. Nikdo není dokonalý. Ale z ateliérů co na škole byly, byl ten Kurtův zázrak.

Měl jsem ho trochu jako otce. Když mi umřel otec, tak jsem měl k němu takový vztah otec-syn. Snažil se nám pomáhat a vysvětloval nám nějaké věci obecně. A byl to morální vzor, to je vždy to cenné na pedagogovi.

 

Co Tvoji spolužáci, měl jsi k nějakému z nich bližší vztah, ovlivňovali jste se navzájem?

Ano.

Já jsem byl největší kamarád se Standou Zámečníkem. Lidi si dokonce mysleli, že jsme homosexuálové. Dělali jsme takové dvojportréty. Dokonce jsme tvořili společné věci. Ironizovali jsme a dělali si srandu ze sexuality, genderové problematiky. Byli jsme, myslím dost nepříjemní pro ostatní. A také se domnívám, že jsme byli v ateliéru dost dominantní. Teď se na to dívám jako na mylnou cestu. V ateliéru šlo především o ratio, a to si myslím není ta správná cesta.

Měli jsme uměleckou skupinu. US 2986 nebo tak nějak se to jmenovalo. Což si myslím, že se tenkrát moc nenosilo. No byl to každopádně úplný úlet. Měli jsme jednu společnou výstavu. Gay portrét s myslivci. Měli jsme tam zelený oči. A na vernisáž jsme si vzali zelený čočky. Fungovali jsme spolu celou školu až do té doby, než jsem odjel do Ameriky.

Ještě než jsem odjel do Ameriky, jsem udělal další pro mne významnou výtvarnou věc. Měl jsem starého plyšového medvěda z dětství, kterého jsem rozpáral, jel jsem na jatka, kde jsem si sehnal vnitřnosti, které jsem do medvěda nacpal a pak to vyfotil. Pak jsem to dovezl na UMPRUM, ale asistentka od Kurta Gebauera Jana Skalická mi to zakázala vystavit. A já jsem to tehdy ukazoval Kristýně a jí se to strašně líbilo. Ten medvěd byla taková věc, která pro mne byla ztělesněním mého dospívání, mého přerodu z dítěte do muže. Ten medvěd byl takový atribut dětství, který musí zemřít, musí se z něj dostat ty smrdutý vnitřnosti, obrazně jsem se musel sám odhalit, ukázat celému světu svá střeva.

Ty jatka, do kterých jsem kvůli vnitřností jel byly taky zážitek. Přišel jsem tam, poprosil lidi, co tam byly, vysvětlil jim situaci a oni mi dali igelitový pytel vnitřností. Byl to nucený výsek, daly mi to zadarmo. Jatka byly na kopci v Jablonci, kousek od porodnice, kde jsem se narodil. Dostal jsem ty vnitřnosti. Dal jsem je do igelitky a do batohu na zádech. Domů jsem s nimi jel na kolech na zádech. Byly ještě teplé, hřály mne na záda. Odpor a touha, které musíš překonat, abys mohl něco vytvořit.

Jednoho medvěda jsem předtím polil vodou a spojil jsem dráty a strčil do zásuvky. Myslel jsem, že se mu postaví chlupy, ale dostal jsem šílenou ránu. Byl jsem takový elektrikář amatér. Táta uměl s elektřinou, byl vědec, inženýr. Byl technicky zdatný, snažil jsem se od něj odkoukat různé věci. Kristýně jsem medvěda pod elektřinou neukazoval, měl jsem strach, že mi vynadá.

Pak jsem dělal mohyly z dětských hraček a na vrchol té hromady jsem dal lebku, kterou jsem někde našel. Byla to doba jemnosti a zároveň syrovosti. Potřeboval jsem vyjádřit přerod chlapce do muže. Teď to vlastně chápu jako přechodový rituál. Všechny ty medvědy jsem dělal v kočárkárně doma v paneláku. Další syrovost. Musel jsem překonat ten odpor chmatat, dotýkat se vnitřností. Dělalo se mi strašně blbě. Musel jsem se překonat. Strašně jsem to ale chtěl udělat, a proto jsem to zvládl.

V té kočárkárně byla betonová podlaha, kde zedníci do vlhkého betonu namalovali kusem dřeva pohlavní akt. Já jsem tam vodil jako prvňák kámoše a za žvýkačku jim ukazoval tento majstrštyk zedníků. Tehdy ještě nebyly pornočasopisy. Pak mne viděla sousedka a chtěla mne nahlásit rodičům, že jsem prý úchyl. V kočárkárně začalo všechno.

 

Ty jsi vlastně Hermann Nitsch!

S tím mám další příběh. Měl jsem skinheadské období. Vypadal jsem jako dívka. Měl jsem takovou dívčí fyziognomii a jemnou duši. A chtěl jsem se stylizovat do drsňáka. Proto jsem nosil bombera a martensky. Na střední jsme jeli do Prahy na Nitschovu výstavu. Díval jsem se na ty jeho věci, na červené obrazy malované krví, na zabíjení prasete. Zabijačku jsem už viděl, ale tohle mne dostalo. Normálně jsem omdlel. A tím bomberem jsem se otřel o jeho obraz. Bomber byl pak červený. Styděl jsem se, že jsem to nezvládl. Všichni ostatní to zvládli. Všichni se mi smáli. Pochopil jsem, že když máš otevřenou jemnou duši, tak můžeš být pro ostatní směšný, ale pro to by ses neměl měnit, ba právě naopak. Zůstat svůj.

 

Po UMPRUM jsi odjel do Ameriky. Co Tvůj pobyt v USA?

Do Ameriky jsem odjel těsně před dokončením UMPRUM. Neměl jsem ještě hotovo, tak jsem přerušil na dva roky studium. Do Spojených států jsem také odjel kvůli ženě. Kristýnu jsem potkal na střední škole, kde učila angličtinu. Bylo to v době, kdy mladí zvědaví lidé ze západu přijížděli na východ, aby poznávali zdejší realitu. Byla o pět let starší než já. Mně bylo 17, jí bylo 23. Nějak jsem se do ní zamiloval, ona to tušila a měla z toho legraci.

Učila angličtinu na katolické škole, kterou založila moje máma. Později začala studovat na Kolumbijské univerzitě. Ale jezdila do Prahy, protože si tady našla kamarády. Byl to vztah na dálku, spíše platonický. Viděl jsem se s ní tak jednou za čtvrt roku na čtrnáct dní. Chodili jsme po Praze a byli jsme spolu. Má angličtina tehdy byla hodně špatná, ale rozuměli jsme si jako lidé, kteří si spolu chtějí rozumět. Bylo to zajímavé. Měl jsem pocit, že díky tomu mám kontakt se světem. Občas mi říkala něco k tomu, co dělám, podporovala mne v tom. Naučil jsem se anglicky kvůli ní, byli jsme spolu i v Paříži, kde studovala na Sorbonně. Zabývala se francouzskou literaturou 19. století. Oceňoval jsem a stále oceňuju, že mne podporovala v mých věcech.

Do Ameriky jsem jel na týden, měl jsem jen sto dolarů. Je to jak z rodokapsu. Byl jsem strašně naivní. Kristýna mi řekla, že je to jen na jednu večeři. Naschvál mi vyprala pas, abych tam zůstal. To město jsem si představoval jinak. Za dva roky jsem vystřídal asi dvacet zaměstnání. Všechno bylo dost na černo. Bus boy, nosíš vodu po restauraci. Dělal jsem s Poláky na stavbě, zajímaví lidi, právníci, doktoři, umělci, taková elita. Ale připadal jsem si jako otrok. Jsi tam jako z divné kasty. Máš punc východu. Neměl jsem trpělivost. Restauroval jsem nábytek. A můj největší úspěch bylo to, že jsem dělal na pomníku hasičů z 11. září.

Viděl jsem, jak spadli Twinsy. Bydlel jsem na East Village, viděl jsem všechno. Je to vzdušnou čarou asi 5 km. Byl jsem tehdy na střeše. V autě jel jeden černoch a ten vykřikoval, že jedna věž hoří. Pak jel za chvíli zase, a řval, že hoří obě. Dokonce jsem to i vyfotil. Strašný dým, nešlo nic vidět. A pak věž najednou nebyla. Jako ve filmu. Chtěli jsme dát krev do nemocnice. Válečný stav. Nevíš, co se stalo. Adrenalin, všechno je víc zvýrazněný. Neměl jsem ale strach. Samozřejmě, bylo strašení. Antrax. Atentáty. Všude ty ploty, s fotkami lidí, co jsou pohřešovaní. Takový nereálný. Divný to bylo.

Od těch věží se začal kazit i náš vztah s Kristýnou.  Změnil se pohled na přistěhovalce. Myslím, že to ovlivnilo i náš vztah. Jak spadly Twinsy, spadl i vztah.

 

Co umělci v Americe? Koho jsi tam potkal?

Ano, potkal jsem tam dost umělců. Třeba sestra Kristýny byla malířka, malovala koně. Dokonce jí kupoval Ringo Starr, bubeník z Beatles nebo Robert Redford. Ale nechtěla mi nějak pomoci.

Potkal jsem tam kamaráda, který poznal moje věci, začal je kopírovat a dostal se tam díky toho na uměleckou školu. Je to taková přirozená věc, že tě lidi kopírují. Netřeba se zlobit.

 

Jak bys charakterizoval vlastní výtvarnou práci?

Je těžké pro autora jednoduše něco o své práci říct. Monika Bujan z galerie Vernon říkala o mém umění něco ve smyslu, že dělám novou Arte Povera. Ale to není přesné. Používám jednoduché materiály. Ve škole jsme dělali vše racionálně, po škole jsem dělal na Kafkárně (detašované pracoviště UMPRUM). Tam jsem začal dělat jednu sochu- takový domeček s měsícem. Měla to být úplně nová věc. Nějak se mi to zezačátku nedařilo. Ale pak jsem tam dodal ten měsíc (fotku měsíce). A nějak to začalo fungovat. Najednou jsem viděl nedozírné možnosti, jak ty věci dělat. Začal jsem tvořit intuitivně. To rozhodnutí bylo správné. Jak tvořím teď, nenapadá to mě, ale je to spíše otevřená cesta, je to nad námi, skrze mne procházejí myšlenky, které pouze zhmotňuji.

Ale je to stejně vše jednoduché, snažím se věci dělat co nejjednodušeji. Materiály jsou syrové, jednoduchostí a syrovostí vznikají nové významy. Úspornost až na hranu. Asie. Zen. Musím ale znát principy stvoření. Musím najít principy, jak to zobrazit. Moje věci nejsou vymyšlené vědomím. Je to nade mnou. Může to být Bůh nebo nějaký vyšší princip. Někdy mám pocit, že ty věci nejsou moje. Snáším z nebes zážitky, nové tvary. Zní to moc duchovně až ezotericky. Ale je to tak.

Ale když se to podaří, myslím, že tomu rozumí všichni. Líbí se mi, že člověk nepotřebuje znát dějiny umění, aby mě pochopil. Myslím, že to vezme za srdce i člověka z ulice. To je to nejtěžší, ale mně to přijde snadný. Napadá mne to lehce.

 

Co chceš svými sochami říci?

Každá věc říká něco jiného. Chci zprostředkovat zážitek, emoci. Nějakou informaci. Dělám teď monstrance ze zrcadel. Tvořím duchovní, sakrální věci. Snažím se přehodnocovat staré navyklé symboly a dávat je do novějších forem. Monstrance, ve kterých jsou normálně ostatky svatých. Dal jsem do nich zrcadlo, aby se lidi sami viděli. Svatí jsme všichni. Ale zase není to mé racionální uvažování, prostě vím, že to mám udělat, že to je důležitá informace, která má být zobrazena přes umění. Udělal jsem kříž jako lavici. Kříž není jen nedotknutelný symbol na zdi. Můžeš si na něj sednout a prožít ho fyzicky tím, že se na něj posadíš. Používám často křesťanské motivy, náboženství vnímám jako různé jazyky stejného. Nejsem jenom křesťan, katolík. Ale teď prostě ty sochy s křesťanskými symboly ke mně chodí.

Když jsem dělal lightboxy s měsícem, měl jsem rád Caspara Davida Friedricha. Hodně se mi líbily jeho obrazy s měsícem. Četl jsem, že si dělal modely měsíce v krajině, a to mne zaujalo a chtěl jsem to vyzkoušet. A nějak to začalo pro mne fungovat. V krabici uzavřená noc. Paradox. Slučuji kontrasty, třeba jako to zubatý srdce. Myslel jsem na bývalou přítelkyni, na Američanku Kristýnu. Fyzicky jsem to prožíval. Jako kdyby moje srdce byla cirkulárka. Lidem se to líbí. Syrově jim nabízím emoce. Kontrast materiálů, paradox je charakteristika mé práce.

Když jsem dělal rákosy, bavilo mne, že je to jen obyčejná tráva, které si nikdo nevšímá. Ale zároveň je něčím důležitá. Chci zobrazit princip rostliny. Jen dráty a pásovina. Často jsem se díval na kytky, jak vadly a byly suché na podzim. Kytka mi najednou přišla jako rezavý plech. Využívám podobnost materiálů. Dlouho se dívám, abych pochopil princip.

 

Tvé sochy mají výrazný spirituální podtext. Jakou roli hraje náboženství ve Tvém životě? Je pro Tebe náboženské vyznání důležité? Ke kterému vyznání se hlásíš?

Jsem pokřtěný. Měl jsem k tomu díky rodičům vždy blízko. Máma je z katolické rodiny. Táta byl protestant. Nechali mne za totáče pokřtít. Tajně. Neoficiálně. Nevedli mne k tomu. Po revoluci máma založila katolickou školu. Hodně jsem se tehdy potkával s katolíky. Tehdy jsem se k tomu hodně vymezoval. Měl jsem z toho legraci. Ale farář Bartošovský mi říkal, že umělci mají blízko k Bohu.

Měl jsem vztah, či spíše krátkou epizodu s jednou křesťankou. Ta mě nutila, abych chodil na přijímání. Tak to nedopadlo. Měl jsem asi moc všetečné otázky. Nebyl jsem pasívní ovečka. Díval jsem se na obraz Krista v kostele, měl jsem duchovní zážitek, najednou jsem v obraze viděl tvář živého Krista. Říkal jsem to faráři, ten mi na to nic neřekl.

Pak jsem potkal Terezu a najednou jsem v její tváři uviděl Krista. A tak začala naše láska. Tereza je v mém životě fatální žena, Tereza mne přivedla k duchovnosti, k vnitřnímu probuzení. Měli jsme spolu mnoho duchovních zážitků. Zvláštní. Vzpomínky na minulé životy. Zním asi dost ezotericky. Jsem však reálný. Hranice mezi duchovním a materiálním světem je velice tenká. Nesmíme to zesměšňovat. Je to důležité, blízkost duchovna člověka kultivuje. Božství je podstata všeho.

 

Co považuješ za tvé nejdůležitější umělecké dílo?

Je to jedna zvuková instalace, kterou nikdo moc nezná. Je to vlastně přímluva za umění. Dělal jsem jí společně s přítelkyní Terezou a začíná takto:

„Ať se kulturní prostředí v České republice a na celém světě uzdraví.

Prosíme Tě, vyslyš nás.

Až je v českém prostředí podporováno bohatství uměleckých forem.

Prosíme Tě, vyslyš nás.

Ať jsou všichni umělci šťastní a žijí v hojnosti.

Prosíme Tě, vyslyš nás...“

 Protože jsme to udělali společně s Terezou, je to pro mne moc důležité. Důležité je to také tím, že v tom necítím vlastní ego. Je to čisté. Není to masírování mého jména.

 

Hodně jsi zmiňoval svoje přítelkyně Kristýnu a Terezu. Co ženy v Tvém životě?

Žena je pro mne strašně důležitá. Totální inspirační zdroj. Dává mi to klid. Na všechno. Zároveň je těžké kloubit práci s rodinným životem. Pořád se to učím. Rodina je střed všeho. Žena je pro mne hodně spojená s božstvím, má intuici, vhledy. Hodně mne učí, a já doufám, že je učím také. Je to rovnováha, stabilita. Bez ženy muž nemůže nic dokázat. Je to ta druhá část. Muž však nesmí zapomínat na to, že je pevný sloup, vědět, co chce, a zároveň dávat prostor své ženě. To je základ.

Měl jsem v životě extrémní štěstí na ženy. Mám teorii, že se lidi potkávají nejenom v lásce, ale i v kvalitě osobnosti. Hledal jsem vždy silné ženské osobnosti.

Přítelkyně Tereza je taky umělkyně, dělá film a hodně mne ovlivnila a ovlivňuje. Já dělám sochu, ale vidíme to stejně. Dobrý umělec by měl mít hudební sluch. Rozumět rytmu. Věřit nejenom v intelekt a být tak trochu napřed, takříkajíc jednou nohou v budoucnosti. Všichni si myslí, že by umělec měl trpět. Někde tvořit pološílený, zoufalý vedle společnosti. Může být. Ale to není pravá podstata tvorby. Umělec potřebuje zdroje. Lásku.

 

Kdo se Ti na současné české výtvarně scéně líbí? Které umělce sleduješ?

Líbí se mi Kintera. Potom David Černý, fascinuje mne, že je slavný. To bych chtěl taky. Kateřina Vincourová se mi líbí, zejména její raná tvorba. Ty její barevný domečky byly super. Nevidím však na současné výtvarné scéně úplně zajímavé věci, není toho moc zajímavého. Nemám rád koncept. Je to kalkul, který nesnáším. A ti lidé, co to dělají jinak, těch moc není. Nechci znít pyšně, nic moc mne však nenapadá. Štěpán Beránek se mi taky líbí. Líbí se mi jeho věci ze střepů. Je to můj kamarád.

Sochařů je oproti malířů minimum. Je těžké vyrábět sochy, skladovat je, stojí to strašné peníze. Ale jsem rád, že jsem sochař. Soutěž je trochu jednodušší. V soše je to jednodušší než v malbě.

Mladé umění mi přijde strašně konformní. Lidé se bojí, jít do toho ostřeji, což je podle mě chyba. Základní klíč je v tom, dělat věci jinak. Nebát se. I s tím rizikem, že tě lidi odmítnou, zničíš si kariéru. Může to někoho brzdit. Já se toho chci zbavovat.

 

Světové umění?

Anthony Gormley. Takový chlapík s rádiovkou, když jsem se s ním potkal v Praze při příležitosti jeho výstavy v Rudolfinu, vypadal jako kdyby přijel z Británie na traktoru. Byl to sympatický, normální člověk. Damien Hirst. Nejvíc mne zaujala jeho rozřízlá posvátná kráva bohyně Isis, ten kontrast mezi božstvím a anatomií.

Světové umění je také zajímavé v tom, že když jsem žil na Manhattanu, tak jsem viděl spoustu věcí, o kterých jsem dlouho přemýšlel. Bylo to fajn, i když jsem nevěděl, kdo to mnohdy udělal. To se mi tady nestává. Je fajn se dívat na věci bez zvuku známého jména.

 

Co bys chtěl říci závěrem?

Tvorba je jako sex. Musí být v tom čistá radost a láska. Žádný strach. Čirý experiment a svoboda.

 

 

Ukázka z tvorby:

Měsíc v krabiciRákosSrdce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kříž-lavice IIRůže pro TerezuKříž-lavice

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 06 Leden 2017 11:27 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB