Ladislav Novák doma v Třebíči, v české i světové kultuře


Ladislav Novák v ateliéru Emanuela Ranného v Třebíči v pátek 23. července 1999 pět dnů před smrtí. Foto Josef ProdělalInterpretuji cáry papíru v neustálé naději, že budu pochopen někým, kdo vzdálen v prostoru a snad i v čase mi jednoho dne nějakým způsobem odpoví. Umění je pro mě poselstvím, lahví v moři, chcete-li. Je to pokus zachránit existenci definitivně odsouzenou, ale tím více humánní, čím více si uvědomuje své poselství a...(Ladislav Novák, 1972)


Doma v Třebíči
Přední český surrealista Ladislav Novák (4. srpna 1925 v Turnově – 28. července 1999 v Třebíči, foto nahoře), básník, výtvarník, překladatel a středoškolský pedagog, působil většinu života v Třebíči na Vysočině. Jeho jméno nese komorní galerie v historickém domě v bývalém židovském ghettu a rovněž ulice na severním okraji města. Na Třebíči lpěl. Zdůrazňoval to při každé příležitosti, často však s trpkostí. Kromě univerzitních let a čtyř roků učitelské praxe v Čechách prožil v Třebíči celý život, zde uskutečnil téměř celé své dílo. Přesto se s ním vytrvale pojila v čiré podobě stará moudrost, že doma není nikdo prorokem. S výjimkou několika přátel se mu na Vysočině nedostávalo uznání. Skutečný rozměr jeho kulturnosti zde nebyl, či nechtěl být, rozpoznán, patrně přesahoval "místní možnosti". Z nenacházení jiných možností své úvahy a tvůrčí činy "odesílal" daleko za hranice města. Objevy zázračného, konanými ve vizuální a verbální sféře, vítězil, jak řekl, v boji s beznadějí. Minulý režim, který v tendenčním hodnocení umění nedovolil rozmach ničeho, co nesouznělo s jeho ideologií, Novákovu tvorbu ignoroval a po srpnu 1968 ji přímo proklamativně odmítal. Široké pozornosti galerií a nakladatelských domů se jí dostalo teprve po listopadu 1989. V zahraničí, zejména v Itálii a Francii, se však prosadil už o dvě a půl desetiletí dříve.

 

Jeho expozice a galerie jeho jména

Tam, kde je v Třebíči Galerie Ladislava Nováka (tři upravené na sebe navazující místnosti), zřídilo původně Městské kulturní středisko v polovině minulého desetiletí Novákovu stálou expozice. Dva největší soukromí vlastníci Novákových děl zapůjčovali střídavě po dvou třech letech kolekci umožňující proměnný vhled do umělcovy tvorby. Trvání expozice, doplněné některými kusy Novákova nábytku (gauč, knihovna, konferenční stůl, psací stroj), osobními věcmi (psací potřeby, brýle), knihami a katalogy, však stálé nebylo. Nekonformnost Novákovy tvorby, přitahující jen zasvěcené, se odrazila v mizivé návštěvnosti. S přičtením vlhkosti interiéru škodící vystaveným originálům na papíru měl zřizovatel v roce 2011 za potřebné, tak to interpretoval, expozici uzavřít. Výtvarný teoretik Jiří Valoch, znalec Novákova díla, to přijal v kritickém článku v časopise Ateliér s velkou nevolí. Ovšem o rok později, v prosinci 2012, otevřelo Městské kulturní středisko v tomtéž historickém domě, jen přes chodbu, novou Novákovu expozici. Oproti původní hodně zmenšenou. V bývalých prostorách stálé expozice vznikla výše zmíněná Galerie Ladislava Nováka pro proměnné výstavy. Když zde právě visí artefakty, které mají alespoň vzdálenou příbuznost s tvorbou Novákovou, lze s dobrou vůlí hovořit o kontinuitě. Pro Novákovu zmenšenou stálou expozici (lépe pověděno milou pamětní síňku) zapůjčil letos v září syn doktora přírodních věd Karla Bucla, Novákova letitého pedagogického kolegy, z otcova dědictví malou kolekci Novákových děl dosud většinou nevystavených. Mimo klasické froasáže jde o několik starších komorních prací na papíru obsahujících pozdější autorské zásahy. Ty lze označit za ne pouze výjimečné, ale přímo podivuhodné. Vyznavači Novákova díla toto výstavní oživení (má název Ladislav Novák 2014) jistě přijímají jako překvapivé rozšíření dosavadních informací o umělcově práci.

 

Ladislav Novák 2014, Galerie Ladislava Nováka Třebíč, Subakova 43, stálá expozice, otevřeno denně od 9. do 17. hodiny.

 

Doma v české i světové kultuře
Před koncem druhé světové války se Ladislav Novák krátce učil jirchářem (jiným slovem bělokožešníkem) v otcově firmě v Třebíči. Pak, mezi lety 1945 – 1950, studoval dějepis a bohemistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Třicet pět příštích let, až do penzijního věku, měl učitelské povolání. Učil ve Smržovce u Českého Dubu, v Rovensku pod Troskami, od roku 1954 v Budišově na Třebíčsku a od následujícího září v Třebíči (jedenáctiletka či střední všeobecně vzdělávací škola, poté stavební průmyslovka).

 

Od koláže k lité tuši
V ovlivnění přítelem Jiřím Kolářem si oblíbil koláž, tvořil topologické kresby, pak propadl metodě alchymáže. Ta je podmíněna chemickým narušením nebo úplným zrušením vizuálního sdělení převzaté obrazové reprodukce či tištěného textu. Druhou svou stěžejní techniku nazval froasáž. U ní je výchozím prvkem čistý list papíru, zmačkaný umělcovou rukou. Po narovnání a potření ředěnou tuší zůstává v ploše papíru síť zlomů a linií, v nichž lze identifikovat a interpretovat rozmanité obrysy. V osmdesátých letech rozvinul vlastní přístup k tušovému dekalku, doplnil jej kresbou či koláží a dospěl k metodě, kterou z lásky k Itálii nazval veronáž (podle Verony, kde vytvořil první takové dílo). Dva poslední tvůrčí roky byl plně zaujat technikou lité tuše. Měl osmdesát autorských výstav (první v roce 1965 ve Špálově galerii v Praze), z nich tři desítky v zahraničí. Byl zastoupen v prestižních expozicích (Česká kresba XX. stol. v Centre G. Pompidou v Paříži, Bienále v Benátkách v roce 1986 ad.).

 

Měl samostatné výstavy (v časovém sledu) v Modeně, Paříži, Štrasburku, Curychu, Turíně, Miláně, Norimberku, Amsterodamu, Veroně, Neapoli, Kolíně nad Rýnem, Boloni a jinde. Doma ovšem byl od konce sedmdesátých let existenčně a zejména morálně postižen pro nesouhlas s vládnoucí ideologií. Záměr vyloučit ho z pedagogické práce však nebyl uskutečněn.

 

Zatím největší výstavu Novákovy výtvarné tvorby uspořádala v roce 2002, tři roky po jeho smrti, Národní galerie v Praze. Po celé jaro a část letních prázdnin byla přístupná pod názvem Proměny Ladislava Nováka v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Patronem byl generální ředitel Národní galerie Milan Knížák. Týž Knížák, který o několik let dříve ve své básnické sbírce Novákovu výtvarnou tvorbu ocejchoval veršem „o jakémsi umělci, který na Vysočině mačká papíry".

 

Básně (často destruované) Od druhé poloviny padesátých let se věnoval básnické tvorbě. Psal "onomatopoické" a "čtvrcené" básně, další "spečené texty" vznikaly škrtáním a přesmyčkováním cizích textů, "preparované texty" se rodily tak, že z cizího textu ponechal na původním místě stránky jen několik slov. Psal i tzv. "detexty" spočívající v ironickém narušení původního textu. Od roku 1962 se zabýval i tvorbou fonické poezie. Nejprve doma prostřednictvím magnetofonu, později se jeho texty ocitaly v rozhlasovém studiu. Fonickou poezií se v české poezii zařadil po bok experimentátorů, jako byli Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Vladimír Burda, Milan Nápravník a Emil Juliš. Dospěl i k práci se zvukem, když zkoumal možnosti takzvané auditivní poezie. Vydal knihy básní, experimentální poezie a básnických próz Pocta Jacksonu Pollockovi (1966), Závratě čili Zdoufalství (1968), Deset interpretovaných kreseb (1968), Textamenty (1968), Receptář (1992), Bouřková mračna (1993), Zámostí (1994), Proměny pana Hadlíze (1995), Zapomenuté básně (1996), Píseň o Acnavi (1997), Osm básní pro Acnavi (1997), Má posedlost (1998). Dvě díla, Neztracené básně a Malý slovník naučný, vyšla po autorově smrti, v letech 2000 a 2007. Jeho experimentální literární práce vyšly také v cizině (francouzsky, italsky, německy a anglicky). (Zdroje k tomuto odstavci: www.slovnikceskeliteratury.cz a Vilém Faltýnek)

 

„On neví, a potom se bude divit" (Osobní vzpomínka)

Už padesát osm let mám v paměti zvolání: "On neví, a potom se bude divit!" Připadá mi stále kouzelnější. Pochází od pana učitele Ladislava Nováka. Při zkoušení je adresoval nedostatečně moudrým žákům. Též mně. Nebylo nesnadné nalézt dost událostí, dost souvislostí a hlavně dost dat, o nichž jsem věděl málo. Pan učitel Novák nás učil v sedmé třídě základní školy dějepisu. Když v září 1955 vstoupil do naší třídy poprvé, bylo mu třicet. To, co bylo v jeho projevech zřejmým odrazem plynutí a rozličných záhybů intuice, jsme v nevědomosti dvanácti let označili podivínstvím. Měl však i vstřícnost a přízeň, již školák snadno pozná citem, proto jsme si jej oblíbili.

 

Po letech byl mým učitelem češtiny na střední škole. Ještě před maturitou se naše kontakty vylily z břehů řeči pedagoga s žákem. Potom, co odešli oba jemu nejbližší, manželka a syn, uzavřel se do svého světa. Ostatní jej s výjimkami zajímalo málo. Stále intenzívně tvořil, žil obklopen uměním, přesto se označil poustevníkem. Naposledy jsme se setkali právě tam, kde před téměř půlstoletím poprvé – v základní škole. V květnu devadesát devět nás tam pozvali na slavnostní křest knížky žákovských veršů. Byla to příjemná chvíle. V dobrém rozmaru jsem panu učiteli připomněl jeho někdejší oblíbený výrok: "On neví, a potom se bude divit!" Podíval se na mě a s líčenou rázností prohlásil: "Ale ne, pane kolego, to je naprosto vyloučené, nic takového jsem nikdy neřekl!"

 

Ukázka z tvorby

Novák Navždy Eliško navždyNovák Osiris je černý bůhNovák Poslední cíl - v neviditelnuNovák Svátek čarodějnic

 

 

 

 

 

 

 

 

Novák Tanec černých drakůNovák Vnitřní oheňNovák Včera večerNovák Všichni jen s jedním křídlem ale jeden z nich přece vzlétá

 

 

 

 

 

 

 

 

Ladislav Novák kreslí do sněhu

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Ladislav Novák: Navždy, Eliško, navždy, froasáž (ředěná tuš, akvarel), 1995, 43 x 30 cm. Foto: Jan Dočekal
2/ Ladislav Novák: Osiris je černý bůh, litá tuš, 1999, 50 x 32 cm. Foto: Jan Dočekal
3/ Ladislav Novák: Poslední cíl - v neviditelnu, froasáž (ředěná tuš, akvarel), 1996, 43 x 30 cm. Foto: Jan Dočekal
4/ Ladislav Novák: Svátek čarodějnic, litá tuš, 1999, 50 x 32 cm. Foto: Jan Dočekal
5/ Ladislav Novák: Tanec černých draků, litá tuš, 1998, 46 x 32 cm. Foto: Jan Dočekal
6/ Ladislav Novák: Svátek čarodějnic, litá tuš, 1999, 50 x 32 cm. Foto: Jan Dočekal
7/ Ladislav Novák: Včera večer, froasáž (akvarel), 1996, 43 x 30 cm.Foto: Jan Dočekal
8/ Ladislav Novák: Všichni jen s jedním křídlem, ale jeden z nich přece vzlétá, froasáž (ředěná tuš, akvarel), 1995, 43 x 30 cm. Foto: Jan Dočekal
9/ Ladislav Novák kreslí do sněhu na zamrzlém Prvním vodovodním rybníce v Třebíči, asi 1971. Foto Václav Petr

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB