Člověk je v radosti silnější než v bolesti

Email Tisk PDF


Otto-Herbert-Hajek obrazK sochaři, malíři a grafikovi Otto Herbertu Hajekovi

Mám v oblibě výtvarná díla, která jsou ušlechtilá nesložitostí a přehledná v obsahu. Jsem tedy značným vyznavačem ruské umělecké avantgardy, kubismu, geometrické abstrakce a minimalismu.

 

Tím však neříkám, že rozevlátý barok, duši svírající romantismus, historická monumentální malba, realistická krajinomalba, impresionismus, surrealismus, imaginativní umění etc. jsou pro mne ničím. Radost mně přináší vše krásné, podnětné a sdělné. Zvláště rád však mám díla forem, o nichž je pověděno nahoře. Proto jsem od okamžiku prvního kontaktu, už je to třiatřicet let, velkým vyznavačem tvorby Otto Herberta Hajeka, Němce narozeného na Šumavě, po válce vyhnaného z domova, umělce světového jména, sochaře, malíře, grafika, tvůrce sochařských symbolicko-dekorativních monumentů v exteriéru a v architektuře, také pedagoga a osobnosti usilující o německo-české sblížení.

 

Život a dílo
Otto Herbert Hajek se narodil 27. června 1927 v Nových Hutích (tehdy Kaltenbach) u Prachatic Anně Hajek, rozené Matějkové a Wendelinu Hajek. Zemřel před 78. narozeninami, 29. dubna 2005 ve Stuttgartu ve Spolkové republice Německo. Pochován je na lesním hřbitově ve Stuttgartu-Degerlochu.

 

V letech 1939-1945 studoval na prachatickém gymnáziu. Maturoval v roce 1947 v německém Erlangenu. Pak (1947-1954) studoval sochařství na Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. Od roku 1957 byl členem Německého svazu umělců, v roce 1972 se stal na sedm let jeho předsedou.

 

Hajekovo pojetí sochařského díla je založeno na cílevědomě utvářených plastických hodnotách, ale nezůstávalo u jejich statického pojetí a uzavřeného tvaru. Hajek často otevíral a nechal prostupovat hmotu, nejednou v prorážených plochách či dokonce v průchodech dynamizovaných vzduchem a světlem. Dalším aspektem, jenž sochaře začal záhy zajímat, byla barva. Nejprve v úzkých pruzích, posléze pak v přechodu do plochy rozměrného obrazu či do představy širokých barevných cest, utvářejících prostor. V tomto pojetí se plastika harmonizuje, nejednou přímo integruje s malířstvím a architekturou. Prostor se tak stal středem Hajekova snažení.

 

Ačkoli se Stuttgart stal Hajekovým druhým domovem, nikdy tu nezdomácněl a dodnes tu nebyl zcela přijat. I v době, kdy už ukázal své umění a zakotvil je na všech kontinentech, byl v Německu, především v samotném Stuttgartu, zesměšňován a snižován kritiky, jejichž myšlení je konzervativní. Byl dokonce považován za duševně chorého. Řekl o tom s obrovským nadhledem: „Myslím si, že to tak má být. Když se něco líbí všem, pak člověk dělá jen prostřední věci /.../ Viděl jsem v životě tolik utrpení a také ho zakusil, že ho ve svém umění nezobrazuji. Chci znázornit, že člověk vnímá radost, v radosti je silnější než v bolesti."

 

Hajekovy algrafie a serigrafie
V Hajekově tvůrčím odkazu, v němž dominují monumentální objekty a výtvarná řešení architektonických celků, nelze přehlédnout soubor grafických listů v rozličných technikách (algrafie, dřevořez, mědiryt, linoryt, litografie, serigrafie). Už z toho důvodu, že ve více směrech je mezi Hajekovými monumenty a komorností grafiky těsná vazba, že grafické listy, stejně jako kresebné skici, onu monumentální tvorbu předznamenávají. Především na komorní ploše serigrafií.
Všimněme si dvou z Hajekem užívaných grafických technik, algrafie a sítotisku. Tisk algrafie je, stejně jako u litografie, založen na principu odpuzování vody mastnotou. U litografie je dle uzance počet originálních tisků z vápencové desky omezen dvěma sty, u algrafie je počet tisků z hliníkové desky (odtud označení algrafie) libovolný, jako u ofsetu. Aby neomezenost počtu tisků nevzdalovala algrafii od originálu, grafik ji vytiskne ručně a jen v několika kopiích. Tak pracoval i Hajek.

 

Serigrafie je uměleckým sítotiskem. Přesto, že má některé rysy tisku z plochy, do této skupiny nepatří, je samostatnou tiskovou technikou. Název serigrafie formuloval protagonista této techniky C. Zigrosserem.

 

V soupisu Hajekova díla ve virtuálním muzeu www.hajekmuseum.de (jsou to díla autorem věnovaná jedné německé finanční společnosti) je 10 algrafií (série Basilejské dopisy) a 305 serigrafií. Dále jsou to dřevořezy (2 listy), mědiryty (8 listů), linoryty (2 listy) a litografie (22 listů).

 

Basilejským dopisům v technice autorské algrafie vládnou linie a plochy neurčitě definovaných abstrahovaných tvarů, střízlivá barevnost a vnitřní enigma na pomezí nezobrazujícího shrnutí slovesného tématu. V serigrafiích dominují tři barvy, teplé žlutá a červená, a chladná modrá, stejně jako tomu je u Hajekových sochařských děl. Z hlediska formy je zde důrazně výmluvná geometrická abstrakce, v četných listech v rozvinutí plošných schémat, v jiných (méně četných) s minimalistickým zjednodušením, v němž silněji vyniká nepřikrášlená základní geometrická forma.

 

Sochy – znamení
Hajekovy sochy se postupem času proměnily ve znamení. Výtvarným účinkem, obsahovým i formovým, vřadily se do souvztažných proporcí města a přírody. V této filozofii spočívá nejvlastnější význam a přínos rozsáhlého a mnohostranného Hajekova díla. Abstraktní tvary, plochy a uměle vytvořené prostory umělcových realizací se tak významně uplatnily při utváření životního prostředí ve smyslu fyzickém i duševním.

 

Hajek měl četné příležitosti k tvůrčí práci na projektech v rozličných končinách světa, např. v australském Adelaide, přitom mu bylo dopřáno snést rozsáhlé výběry svých děl do jedinečných výstavních prostor, např. Andělského hradu v Římě (1981), Forte Belvedere ve Florencii (1987) a jinam. Všude tam Hajek realizoval své smělé sny o sochách dominujících prostoru, s přesahem na širší okolí.

 

U nás jsme se mohli s Hajekovým dílem setkat poprvé v roce 1966, kdy zde vystavoval společně se dvěma velikány své doby, s britským sochařem Henry Moorem a italským sochařem Marinem Marinim. Byl tehdy prvním umělcem ze Spolkové republiky Německo uvedeným zde po druhé světové válce. O dvacet dva roky později, v roce 1988, měl rozsáhlou autorskou výstavu v Praze, konanou u příležitosti oficiální návštěvy spolkového kancléře SRN v ČSSR.

 

Kristus z kmene stromu
V roce 1978 Otto Herbert Hajek získal čestný doktorát katolické teologické fakulty Univerzity v německém Tübingenu. V roce 1980 byl vyznamenán medailí Jana Štursy. V roce 1982 byl předsedou Spolku Adalberta Stiftera a v roce 1987 byl vyznamenán Stifterovou medailí. V závěru roku 1989 daroval Československu monumentální dřevěnou skulpturu Kristus z kmene stromu. Je umístěna v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Johanna von Herzogenberg píše o této skulptuře v eseji Setkání s dílem Otto Herberta Hajeka v kapitole Kmen: Občas jsem slavila shledání s Kristem z kmene stromu, Hajekovým prvním dílem. (...) Hajek vozil toto své první dílo znovu a znovu s sebou, toto osobité pojetí Krista, kterého vytesal jako dvacetiletý jinoch, vyhnaný ze své rodné Šumavy, ze stromu jejích lesů. (...) Takový kříž, takového ukřižovaného, lidé v Praze ještě nikdy neviděli! Lidé, kteří čtyřicet let neměli možnost dialogu se soudobým ztvárněním církevních témat, kteří dokonce mnohdy ani nerozuměli starým sakrálním obrazům a skulpturám. A teď tu stál tento kmen! Hajek ho vytvořil z nejniternějšího prožitku a věnoval jej později, jako dar na znamení usmíření českému národu, prezidentu Václavu Havlovi. Psal o tom, byl to dar jeho života, z utrpení se zrodilo usmíření.

 

Hajek v Brně a v Prachaticích
V září 1998 Hajek věnoval Prachaticím sochu Městské znamení. Je umístěna před budovou prachatického gymnázia, kde studoval. 26. ledna 2009 Wolfgang Schuster, primátor města Stuttgartu, a Roman Onderka, primátor města Brna, odhalili Hajekovo reliéfní dílo na nádvoří Nové radnice v Brně. V listopadu 1998 Otto Herbert Hajek převzal titul Čestný občan, udělený mu dva měsíce předtím zastupitelstvem města Prachatice. O tři roky později věnoval Prachaticím rozsáhlou kolekci svých děl (asi sto uměleckých originálů), reprezentujících v chronologickém výběru průřez dílem. 27. června 2001, v den Hajekových 74. narozenin, bylo v historickém domě č. 184 na prachatickém Velkém náměstí, rekonstruovaném za finanční účasti Evropské unie, otevřeno důstojné Kulturní centrum Otto Herberta Hajeka s expozicí děl umělcem věnovaných městu.

 

(V textu jsou použity úryvky statí Růženy Štemberkové z internetu a Jiřího Kotalíka z katalogu výstavy Otto Herbert Hajek, Dráhy barev, Národní galerie v Praze, Praha, Valdštejnská jízdárna, květen -červenec, 1988. Některé informace a všechny reprodukce fotografií děl O. H. Hajeka jsou z www.hajekmuseum.de ).

 

Otto Herbert Hajek Basler Briefe 7 Basilejské dopisy 7Otto Herbert Hajek Basler Briefe 8 Basilejské dopisy 8 1Otto Herbert Hajek Basler Briefe 9 Basilejské dopisy 9Otto Herbert Hajek Městské znamení

Otto Herbert Hajek Obraz 205

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Otto Herbert Hajek Es wird Morgen Bude to zítraOtto Herbert Hajek Bez názvu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Otto Herbert Hajek: Basilejské dopisy 7 (sedmý z deseti listů, alugrafie, 32x 24,5 cm, 1961.

2/ Otto Herbert Hajek: Basilejské dopisy 8 (osmý z deseti listů, alugrafie, 32x 24,5 cm, 1961.

3/ Otto Herbert Hajek: Basilejské dopisy 9 (devátý z deseti listů, alugrafie, 32x 24,5 cm, 1961.

4/Otto Herbert Hajek: Městské znamení, vícedílný soubor, 1972-1974, Berlin – Charlottenburg.

5/ Otto Herbert Hajek: Obraz 205, z cyklu Ankara V – Hold Turecku, olej, zlato na plátně, 150 x 300 cm, 1994/95, ze stálé expozice v Kulturním centru Otto Herberta Hajeka v Prachaticích. Foto: Ivo Kareš

6/ Otto Herbert Hajek: Es wird Morgen (Bude to zítra), sítotisk, rozměry neuvedeny, 2003.

7/ Otto Herbert Hajek: Bez názvu, sítotisk, rozměry neuvedeny, 1969.

 

 Vše mimo Obraz 205 foto: O. H. Hajek Museum, www.hajekmuseum.de

 

Autor článku je pravidelným přispěvatelem do rukriky ART a rovněž naším blogerem.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 03 Říjen 2014 14:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz