Kusturicova nová kniha: Mám to zapotřebí?



Kusturi Emir foto youtubeNemine den a zdá se mi, jakoby nebyl. Člověk se během filmování setká s prázdnotou kolem sebe i v sobě. Ty dvě polarity - mimo a ve mně se střídají. Nejhorší jsou rána – vdechnout do unavených lidí život, rozhýbat personál kolem filmu, nasvítit a připravit scénu a místa, která jsou spíše snem než skutečností. Je těžké se každé ráno probudit. Pokaždé mám strach ze dne, kdy jdu filmovat. Pokaždé mne napadne, že příště by to mohlo být lepší…

 

 

 

To je úryvek z nové knihy u nás dobře známého filmového režiséra Emira Kusturice. Kniha nese název Mám to zapotřebí? (Šta mi ovo treba)“, a jak vysvětluje, je to věta, se kterou se na něj často sta mi ovo treba přebalobracela matka, když mu vyčítala to, co dělá. Tak bylo možné vyčíst z jedné jeho předchozí knihy nazvané „Kde jsem v tom příběhu já“, která je autobiografická popisující jeho raný život v Sarajevu odkudpochází. Po ní následovala kniha „Sto jada“, název by se dal volně říci Stokrát neštěstí a v českém překladu je kniha známá jako „Cizinec v manželství“. Nynější novinka se zdá, že navazuje na předposlední knihu, jako by v ní pokračovala, je rovněž autobiografická a tvoří ji životní zápisky. Titulek Mám to zapotřebí?, ale nyní bere opět jako výčitku, ale filosoficky, kdy každý z nás si tuto otázku v určité chvíli klade. Zřejmě v tom je životní Kusturicův posun.

 

On sám to v rozhovorech k nové knize filosofický nikoli jen praktický smysl otázky připouští: „Jde o latentní otázku, která, když člověk není hloupý, lehce se promění v existenciální postoj, ale v žádném případě nehledejme na ni odpověď.“

 

Proč? Kusturica na to vzápětí odpovídá – vysvětluje: „Když si na to dokáže člověk najít racionální odpověď, může se stát, že něčeho nechá a nedej bože, že vztáhne ruku na sebe. Stav věcí působnosti člověka je dynamický a nemá smysl, cokoli v tom podtrhovat a zdůrazňovat. Proto v knize píši o don Quijotovi, že ve svém boji s větrnými mlýny je nad věcmi, ale jakmile se sám sebe zeptal, zda to má smyl, roznemohl se a zemřel.“

 

Kusturica ke knize k jejímu obsahu ještě prozrazuje, že se jedná o „zápisky muže, který si pětadvacet let psal různé senzace, které se odehrály a také si psal reakce na společenskou atmosféru, ve které žil a zvraty, jimiž společnost prošla. Za námi je válka, rozdělení země, exodus Srbů z Chorvatska, nešťastný osud Kosova, o který se stále bojuje. Zkrátka je to vše, co se do mne vešlo a vše, co se mne dotklo.“

 

K pochopení nejen toho, co říká, ale vůbec k objasnění Kusturicovy složité osobnosti může posloužit odpověď z rozhovoru pro deník Politika v únoru 2017. ( ) Na otázku, zda před příchodem na scénu má v hlavě jasno, jak scénu pojme, odpovídá: „Ano mám jasno, ale jakmile přijdu na plac, má na mně vliv moje nálada a slabší depka. Ta se vyvine, když zahlédnu na něčí tváři nějakou nespokojenost. Stane se, že točím dva dny a najednou pochopím, že jsem vlastně nic neudělal a že se musím vrátit na začátek. Stejně jako u psaní. Napsal jsem již dvě knihy, píši již třetí a čtvrtou… je to jako když skladatel spojuje jednotlivé melodické roviny, které jsou provázené určitým smyslem.… Nic nenasvědčuje tomu, že by existovala lineární cesta. Proto závidím těm, kteří věří ve svůj první i desátý počin. Důvod, proč dlouho pracuji na filmu, je ten, že neustále pochybuji.“

 

Když Kusturica dává do spojitosti senzační události a svoje zápisky, které shrnuje, jak uvádí za dvacet pět let, jsou to události ale i osobnosti, které se zapsaly do zápletky dějů, kterých naše současná generace byla svědkem. Vezměme namátkou z jeho nové knihy jen některé osobnosti: Goran Bregović – březen 1994, Maradona – duben 2007, Milorad Dodik (prezident Republiky Srbské) – duben 2010, Nikita Michalkov – květen 2012, sarajevský básník Abdulah Sidran – leden 2015 atd. To je výčet z dostupné ukázky na  internetu, ale určitě jsou zde i pro nás známé další osobnosti, pochybujme, že by v knize nebylo o setkání s bývalým uruguayským prezidentem José Mujicou, o kterém Kusturica natočil film nebo setkání Vladimírem Putinem.

 

Právě toto je ale záležitost, která je nepřátelskými kritiky Kusturicovi vyčítána. Britský filmový kritik Jonathan Romney tvrdí, že Kusturica těmto osobnostem pokládá ruku na rameno jen proto, aby zviditelnil sebe. Údajně prodává Maradonu jako antiglobalistickou ikonu, milovníka Che Guevary, tribuna chudých, rozhořčeného na Angličany kvůli Falklandám, a proto jim dal gól rukou.

 

Ještě hůře prochází Kusturica u svých krajanů Bosňáků, kteří mu vyčítají jeho pýchu nebo u chorvatského novináře, který na něm nenechal nit suchou, když jej nazval přívěškem válečných štváčů: „Kusturica se stal režisérem, který hovoří jako sluha episkopátů, patriarchií, prezidentů, ministrů, generálů, a to na svátečních ceremoniích jako věrný pěšák. Na těchto shromážděních vytváří elaboráty z politických směrnic, nacionalistických programů s řinčením zbraní.“

 

Prostřednictvím Emira Kusturici, jeho přátel nebo naopak nepřátel lze pochopit a rozklíčovat, co se vlastně v bývalé Jugoslávii odehrává a kdy, mnozí již zoufale volají, ať se jsou zahrabat ti, kteří podněcují vášně mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky. Jsou zde další, kteří v tomto ohledu Kusturicu naopak doceňují. Takto mluví bývalá editorka listu Politika Ljiljana Smajlovićová o Kusturicovi: „Kusturicův a můj život určil osud naší země. Nejde ani popsat, jak jsem snadněji nesla rozpad naší domoviny a občanské války, když se Kusturica nepostavil na stranu těch, kteří se vnitřně ztotožnili s cizími představami o nás. Život byl pro mne hned lehčí, když Emir nepřijal myšlenku, že se Balkán stal nejodpornějším místem k životu a že naše představy a mýty jsou lživými, že jsme lidskou spodinou a že jsme si zasloužili vše to, co nás potkalo.“

 

Ve včerejším rozhovoru pro Bělehradský rozhlas se Kusturica ostatně vyjádřil k hlavnímu bodu kritiky, že se vměšuje do politiky: „S politikou nemám nic společného ani mít nechci. Je to pouze smyšlenka. To, že jsem spojován s politikou, je pouze věcí mého temperamentu.“

 

Nicméně právě v tomto rozhoru se srbský režisér vyjádřil ke dvěma klíčovým politickým otázkám týkajících se bývalé Jugoslávie. Citujme jeho vyjádření:

„K rozpadu Bosny a Hercegoviny by nemělo dojít. Rozpad nevyhovuje ani Republice Srbské, které je toto řešení nejvíce přisuzováno.“

 

„Myšlenka vypořádání hranic Srbska a Kosova by mohla mít úspěch, ale k tomuto řešení nedojde, neboť před Srby bude vždy předkládáno uznání Kosova v OSN,“ řekl včera pro bělehradský rozhlas režisér Emir Kusturica.

 

Bude-li chtít někdo číst Kusturicovu novou knihu, musí také vědět, že je místy drastická, když popisuje hrůzy války, kdy jednomu muži nepřátelé okovali chodidla nebo novorozeně přibili na kříž. K tomu autor knihy poznamenává: „ Je to opakující se příběh, ve kterém narazíme na naši bestiální podstatu, která vypluje na povrch ve válce.“

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB