Skoro celý život bez Jana Zábrany

Email Tisk PDF

Jan Zábrana REPRO TorstStalo se to před třiceti lety, ale mám ten okamžik v paměti, jako by se to odehrálo kupříkladu dnes večer.

 

Probíhala porada redakčního vedení v nakladatelství Odeon, byl to jako vždy samý spor a svár nakladatelských odborníků s nekvalifikovanou, protekčně dosazenou hlavou podniku, vtom ale někdo na okamžik vstoupil, mám za to, že Miloslav Žilina, další odeonská legenda, a pošeptal vedoucím redaktorům: Umřel Honza Zábrana. Při první příležitosti jsem se vzdálil do své pracovny, zavolal do Svobodného slova a nadiktoval kratičký nekrolog: nemýlím-li se, jediný, který tenkrát v českých zemích vyšel. Nebo který mohl vyjít bezprostředně po spisovatelově úmrtí. Později se objevil například nekrolog Josefa Škvoreckého v římských Listech, další v exilových Proměnách.


Bylo to v září 1984 a v té době se Jan Zábrana těšil velkému renomé především jako překladatel. Ba co víc, jako člověk, který vytvořil cosi jako překladatelskou školu, zejména ve způsobu, jak se vyrovnávat s hovorovými, slangovými či dialektovými pasážemi: mnozí současní mistři překládání angloamerické literatury jsou v tomto směru jeho učni, v nejlepším případě tovaryši. Dovedl však brilantně a bravurně překládat i klasiky: jak ruské, tak americké, jak moderní klasiky, tak i ty z 19. století. Byl to obdivovaný překladatel, byl to vyhledávaný překladatel (do některých nakladatelství však měl po roce 1969 vstup přísně zakázán, nesměl pro ně ani lektorovat beletristické novinky), jenže málokdo věděl, že to byl také významný slovesný tvůrce. Arciže, v literárních kruzích to věděl skoro každý, leč kolik těch každých bylo?


Zrovna předloni jeden uznávaný překladatel z ruštiny náramně povzneseně a „zasvěceně" vykládal, že chudák Zábrana za života absolutně nesměl publikovat. Je to pouhá část pravdy: Co překlady? Své texty uveřejňovat dlouho nesměl, leč v milostivých (nebo jen milostivějších?) letech šedesátých se publikační hráze načas protrhly: autor se dal i do psaní detektivek (diplomaticky povězme, že v tvůrčím souzvuku se Škvoreckým, neboť jak to s jejich autorstvím bylo doopravdy, vědí jen ti, kdo o tom skálopevně mlčí, a na indicie, které se v této kauze zdůrazňují, by Hercule Poirot dozajista nikdy nenaletěl) a především vydal krátce po sobě tři básnické sbírky v předních nakladatelstvích. To je snad málo? Nebyl to následováníhodný redakční čin, prosadit vydání jeho veršů rovnou v prestižním Klubu přátel poezie? Tím to však nadlouho skončilo a pak se už Zábranovým údělem stal téměř výlučně překlad literárního díla. V podstatě se dá říci, že teprve posmrtně, po roce 1989 autor vstupuje do české literatury poznovu jako básník (postupným vydáváním celé řady rukopisných textů), právě tak však jako nevydávaný prozaik – a jeho vynikající kniha Sedm povídek jako kdyby ex post úplně proměnila naši nemálo zjednodušenou představu o tuzemské literatuře padesátých let. Nikoli náhodou se už tehdy Zábrana znal kupříkladu s Bohumilem Hrabalem a dalšími ineditními literáty.


Teprve zkraje devadesátých let minulého století došlo také na posmrtné vydání rozsáhlých deníků, které Jan Zábrana psal „celý život" (přesněji řečeno skoro celý život, sice od gymnaziálních let, leč také s několikaroční pauzou, kdy prožíval závažnou psychickou krizi) a které po listopadu 1989 (mj. péčí Dušana Karpatského) vyšly s názvem Celý život. Superlativy, které byly napsány o této publikaci, nejsou ani trochu přehnané či přemrštěné: právě naopak. Překladatel a spisovatel zde vytvořil jedinečný autoportrét jedné velké osobnosti české literární kultury, byť o řadě věcí psát nemohl a nechtěl ani v v tomto „tajném deníku", o jehož existenci vědělo pouze autorovo nejbližší okolí. Jsou to pochopitelně deníky, leč literární deníky, žádný autorův svéživotopis, a pokud je přesto takto přijímán, potom jde o svého druhu deníkové vyznání o životě s knihou a uměním a důkaz, že může vzniknout kniha jako ryzí životní artefakt.


Dřív než došlo k znovuobjevení Zábrany básníka a poté také Zábrany prozaika, ještě před rokem 1989 došlo na úžasnou, byť opět posmrtnou benefici této osobnosti jako literárního esejisty. V Odeonu, k jehož překladatelské elitě Zábrana patřil téměř od samého založení nakladatelství, vyšel poměrně obsáhlý soubor jeho knižních komentářů a dalších studií o americké, britské a ruské literatuře s názvem Potkat básníka. Jeho geneze se rýsovala již na sklonku autorova života a lze tvrdit, že to bylo i Zábranovo přání. Jsou tu i určitá miscellanea, dva kmenové oddíly se však týkají zčásti ruského písemnictví, zčásti písemnictví angloamerického. Ten druhý ze Zábranova pověření uspořádal Antonín Přidal, ten první má maličkost, tuze si považující autorovy důvěry. Kniha Potkat básníka je skvostem novodobé české literární esejistiky, opírající se o zevrubné literárněhistorické znalosti a dospívající k pronikavým literárněkritickým hodnocením toho či onoho autora. Ano, básník esejista dovedl potkat básníka!


O Zábranově „životě a díle" by měla být napsána fundovaná monografie a určitě k tomu dřív nebo později dojde. Těším se na vzpomínkovou knihu jeho dcery Evy, která vychází právě v těchto dnech, dozajista by ještě mělo dojít i na další memoárová svědectví. Řady Zábranových vrstevníků a souputníků totiž bolestně řídnou: nyní odešel Jindřich Pokorný, předtím namátkou Jan Vladislav, Josef Hiršal, Josef Škvorecký a další a další, ostatně i Viola Fischerová nebo Václav Havel, mnozí z těch, kdo znali Zábranu nejenom z čtenářského pohledu. Nelze se spokojit kupříkladu tím, že v jihočeském Humpolci (autor se narodil v Herálci u Humpolce), kde maturoval a kde Zábranovi rodiče putovali po roce 1948 do kriminálu, mají po zásluze polistopadovou Zábranovu ulici. Rovněž v literárních dějinách tento tvůrce doplácí na to, že jeho beletristické texty se dostaly na světlo boží až mnoho let po jeho skonu: jejich kritická recepce se logicky výrazně posunula do zcela jiné kulturněspolečenské situace, přičemž zákonitě opožděné interpretace nejednou nepříliš citlivě vnímaly dobový kontext, v němž Jan Zábrana žil, tvořil a překládal. Takové monografické setkání s autorem by se nakonec dalo vtělit do výstižného, lakonického, již citovaného konstatování: se Zábranou se potkat znamená potkat básníka. Neboli i v próze, v eseji, v překladech.


Tato vzpomínka nehodlá aspirovat ani na lapidární posouzení Zábranova beletristického odkazu, před nímž se s úctou skláníme, ani na jakýkoli výčet jeho obdivuhodných překladatelských počinů. O tom ať jednou vydají další hodnocení jiné osoby, ve stopách těch, kteří už tak učinili a činí dál (namátkou Jiří Trávníček, Jan Šulc, Norbert Holub). Připomeňme však podstatnou okolnost vztahující se k jeho překládání. Až na zanedbatelné výjimky si Zábrana vybíral k překladu samé složité texty, jazykově náročné, takové, nad nimiž i zkušený překladatel tráví spoustu času a stejně není nikdy spokojen. Když už však Zábrana překlad konečně odevzdal, byla to práce takříkajíc „na klíč". Ani renomované redaktorky Odeonu už v textu opravovaly či upravovaly pouze zanedbatelné maličkosti. Jeho překlady, to byla mistrovská díla, a kdyby žil o deset déle, zasloužil by Cenu Josefa Jungmanna a Státní cenu za překlad krásné literatury, udělené i současně.


Vskutku byl hoden obdivu a zasloužený obdiv ho také obklopoval (leda s výjimkou občasných, mimoodeonských řevnivců, kteří mu záviděli, že si troufá na překlady, na něž by si oni netroufli nebo s nimiž by se nevěděli rady). Až na ty termíny. Ty zatrolené termíny. Bylo všeobecné tajemství, že termín překladu se musel Zábranovi stanovit přinejmenším o několik let dřív, aby ho posléze přiměli k odevzdání aspoň jen o několik let později. Jistěže řečeno s ryze redakční nadsázkou. Tituly trpělivě putovaly rok za rokem z jednoho edičního plánu do druhého a právě tak trpělivě se v Odeonu a nejenom v Odeonu čekalo, kdy bude hotový překlad doručen do redakce. To pak byl svátek, to byl málem zázrak. Až kolem toho vznikal zábranovský folklor a snad se Marie Zábranová, tolik úctyhodná bytost naší literární kultury, nebude horšit, když jednou takovou folklorní historii tuto zábranovskou vzpomínku uzavřeme: Hrozilo, že titul bude vskutku vyřazen z edičního plánu, takže Lídě D., bohužel již zesnulé redaktorce Odeonu, nezbylo než na hříšníka spustit bandurskou. Že rukopis překladu měl být připraven již před pár lety, teď je však skoro za vteřinu dvanáct, neboť se šéfy brzy nebude řeč. Poněkud udivený Zábrana ujistil redaktorku, že překlad má samozřejmě už dávno hotový (což mohla být pravda pravdoucí), že v něm ale dělá určité drobné úpravy (což též mohla být pravda pravdoucí) a že ho ale o víkendu naposledy přehlédne a poté promptně doručí do Odeonu. Víkend byl pryč, rukopis nikde. Následoval beznmála zoufalý telefonát, co se děje? Málokdy prý byl Jan Zábrana tak rozpačitý, když skoro nevěřícně vysvětloval redaktorce, že se v neděli přihodilo něco naprosto neuvěřitelného: že měl přehlédnutý strojopis na stole, když vtom se přihnal velký černý pes, chňapl po překladu a spolkl ho. Redaktorka chvíli bezradně lapala po dechu, neboť něco takového za dlouhá léta působení v Odeonu nezažila, pak se však rozzářila a zvesela i konejšivě pravila: „Jasně, Honzo, to se stává. To je normální. Tak zejtra přines kopii, dobře?" (Nezapomeňme, že to byla éra psacích strojů, nikoli ještě elektrických psacích strojů, natož nějakých záhadných osobních počítačů, vždyť i jakékoli xeroxování bylo ostře sledováno pod úřední pokličkou.) Nyní ovšem zavládlo dlouhé, podezřele dlouhé mlčení na druhé straně. Najednou však telefon přímo radostně a se zjevnou úlevou zahlaholil: „Ty, Lído, nebudeš mi to věřit, ale on sežral i tu kopii!"


I takový byl Jan Zábrana. Tvůrce každým coulem, vzdělanec každým coulem, ale také neskutečně milý a uznávaný společník v rozhovoru. Pravidelně jsme se scházívali i s dalšími odeonskými redaktory a spolupracovníky ve vinárně U Mázlů – a Zábranovy neokázalé, leč nesmírně důvtipné promluvy, to byla v očích všech přítomných vysoká škola literatury, univerzita literární kultury, ale i ryzí akademie překládání. Znal jsem ho jako výsostného umělce, který svou bytostnou vitalitou dokázal jakoby zcela neznatelně přemáhat i svá letitá traumata. Kdyby ještě žil, je velice pravděpodobné, že by byl pro spoustu lidí vzorem. Pohříchu mnohonásobně nedostižným vzorem. Rovněž z tohoto důvodu tolik chybí všem, kdo ho znali.

 

Poznámka redakce:

Dnes, 3. září 2014, třicet let po básníkově smrti, proběhne malá vzpomínka na Jana Zábranu v Domě čtení v rámci akce 1984 - autorský večer představitelů jedné "literární generace". Začátek je v 18 hodin.


U příležitosti výročí vydává nakladatelství Torst skvělou, břitce sepsanou knihu vzpomínek Evy Zábranové, básníkovy dcery.

Eva Zábranová: Flashky (Torst), 135 stran. ISBN 9 788072 154807

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Září 2014 09:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz