Tradice českožidovské literatury a Altschulova metoda

Email Tisk PDF

Altschulova metoda prebalV roce 1846 vychází první českožidovská básnická kniha České listy, ve které její autor Siegfried Kapper prohlašuje české země za svou vlast.

 

Takto exaltovaně ji oslovuje: „Sione mých přání, / Kanaán mých myšlenek, / země zaslíbená, / nadějí mých.//

 

Symbolicky vydání této sbírky reprezentuje skutečnost, že od poloviny 19. století se českožidovská literatura, jakkoli nejednolitá a proměnlivá v čase, postupně stává významnou součástí české kultury.
S tímto vývojem souvisela řada kulturně-politicko-společenských okolností, jako například vznik českožidovského hnutí v roce 1844, uzákonění úplné rovnoprávnosti židů v roce 1867 nebo následné založení Spolku českých akademiků-židů (1876; po 1. sv. válce přejmenovaný na Akademický spolek Kapper) a vydávání periodik majících za cíl česko-židovské sbližování. Nejvýznamnější a nejtrvanlivější byl Kalendář českožidovský. Během let 1881 až 1938 do nich přispívali autoři bez ohledu na etnickou nebo náboženskou příslušnost – vedle Vojtěcha Rakouse, Edvarda Lederera, Richarda Weinera zde publikoval třeba Jakub Arbes, Alois Jirásek nebo Karel Čapek.

 

Židé asimilovaní a „přeasimilovaní"
Stále více pražských židů také v druhé polovině 19. století volí češtinu namísto němčiny. Jejich počet zvyšovala i imigrace židů z venkova. Jedním z nich byl Vojtěch Rakous, spisovatel tvořící od konce 19. století a názorově navazující na Kappera. Rakous ve svých humorných povídkách o Modchem a Rézi vypráví o soužití submisivního manžela a hašteřivé manželky v kontextu každodenního i svátečního života venkovských židů. Takovýto modus vivendi, ve kterém židé nepřichází o své tradice, ale zároveň jsou integrováni do české společnosti, byl vizí nejenom Kappera a Rakouse, ale mnohých dalších.

 

Pochopitelně, že od počátku existovaly i jiné postoje. Jednak zde byl odpor proti asimilaci židů – kritikou Kapperových Českých listů K. H. Borovským po ideové i estetické stránce počínaje a agresivním antisemitismem konče. Na druhé straně průběžně probíhala germanizace židů a po přelomu století rostl zájem o sionismus. A v nesouladu s výše zmíněnou vizí pak byla i úplná asimilace některých rodin, slovy Vojtěcha Rakouse „přeasimilování". Výraznější asimilace u mnohých autorů však otevřela možnost k jejich různě intenzivnímu obnovení zájmu o židovství (objevuje se například u Jiřího Langera, Egona Hostovského, Jiřího Ortena a později podle svědectví Arnošta Lustiga i u Oty Pavla) Návrat k „víře otců" zůstává u českožidovských spisovatelů jedním z témat životních i literárních dodnes (viz Karola Sidona nebo Davida Jana Novotného).

 

Potkávání kultur v Praze
Nutno říci, že jako součást tehdejšího českého kulturního prostoru je třeba chápat nejen českožidovskou literaturu, ale i slavnou pražskou německou literaturu – z velké části tvořenou německými židy – z přelomu a počátku 20. století, která definitivně zanikla až v Terezíně. Mezi jednotlivými skupinami ostatně existovaly kontakty a obousměrné vlivy. František Langer, Jiří Langer a Franz Kafka budiž příkladem v malém měřítku: Zatímco František Langer byl asimilovaný žid, jeho bratr Jiří Langer opakovaně odjel (poprvé s Egonem Hostovským) do haličského Belzu za tamními chasidy a po návratu „pěstoval" chasidismus i v Praze. Legendy o belzských světcích, které pro české čtenáře sepsal do unikátní knihy Devět bran, dle bratra Františka vyprávěl po večerech Franci Kafkovi, a ten si je pak zapisoval do svého deníku... Zastřešujícím prostorem setkávání různých proudů a jazyků byla ovšem Praha, která desítky autorů a vůbec umělců spojovala přinejmenším implicitně.

 

Pojem českožidovská literatura
Českožidovská literatura, jejíž už tak složité souvislosti jsou zde jen velmi částečně nastíněny, samozřejmě neměla díky antisemitismu a všemožnému nacionalismu idylické podmínky po celou dobu své existence od vzniku českožidovského hnutí po nástup nacismu. Pointou je, že ani nacistům, ani komunistickým antisemitům se nakonec nepodařilo tuto literaturu zlikvidovat.

 

Pojem českožidovská literatura se může oprávněně jevit jako vágní a jistě by nebylo snadné podat jednoduchý výčet autorů a děl, která bychom do ní mohli smysluplně zařadit. Altschulova metoda od Karola Sidona alias Chaima Cigana by však splňovala všechna myslitelná kritéria. Je to český román napsaný pražským rabínem (nebo jeho alter egem), jehož hlavní dějová linka se odehrává zčásti na našem území v období krátce před a během sametové revoluce. Časové a prostorové pole příběhu se však rozprostírá mnohem dál a šířeji. Různou formou retrospektiv se vracíme do druhé světové války a dostaneme se až do času Exodu. Jedním z hybatelů příběhu je totiž krádež stříbrného poháru při odchodu židů z Egypta. Toto provinění se pak v průběhu historie opakuje na českém území a hlavní postava Moše Blumendorf, snad potomek proviniliců, se ho snaží napravit. Mimo jiné. 

 

Altschulova metoda
Pokus převyprávět Altschulovu metodu by skončil zřejmě stejně chaoticky, jako je tomu v knize, byť zde by to bylo nechtěně. Výchozím bodem zápletky je intrika bývalého nacisty, pozdějšího sovětského agenta a ředitele psychiatrické kliniky v Západním Německu. Ten pomocí hypnózy vytvořil v paměti blok svému pacientovi, který zná jeho minulost. Blok se však postupně daří zbořit s pomocí Blumendorfa psychiatrovi Rubenu Altschulovi, díky čemuž se společně ocitají v „hledáčku" tajných služeb. Rozpoutává se nepřehledný rej událostí a zvratů. Tříštěný děj se navíc vrství v dalších časových rovinách, a dokonce v alternativních vesmírech. Jednotlivé roviny propojuje řada podobností, historických zrcadlení, ale třeba i variování jmen, které dává tušit rozostřenost a splývání jednotlivých identit. Vše je zaštítěno kombinací mysticismu, reinkarnace, hypnotických metod a sci-fi fyziky, která postavám umožňuje cestovat v čase, mezi světy i mezi identitami.

 

Mimo tematické a motivické průsečíky je těžké hledat podobnosti s jinými českožidovskými knihami, a to i v rámci díla Karola Sidona. Fantastické motivy najdeme, jako třeba cestování v čase v povídce Maminka zpívá druhý hlas, ale nikdy nejde o žánrovou fantastiku v takovém rozsahu. Altschulova metoda evidentně komunikuje s románem Golem od pražského německého autora z počátku 20. století. Sdílí s ním mysticismus, prolínání identit nebo i motiv paměťového bloku jedné z postav. Jsou to však odlišné typy fikčních světů. Golem je fantastický fundamentálně od A do Z a čtenář záhy jeho světu podléhá a ničemu se nediví. Svět Altschulovy metody si nárokuje být podobný světu aktuálnímu, ale zároveň se neustále projevuje jako vyšinutý. Čtenář se tak diví neustále.

 

Postmoderní žánrová hra a hledání českožidovství
Filozofické, náboženské nebo historické otázky jsou v Altschulově metodě obsaženy, ale nejsou jádrem románu. Například holocaust, potažmo 2. sv. válka, nejpříznačnější téma českožidovské literatury 2. poloviny 20. století společné pro autory, jako je F. R. Kraus, Jiří Weil, L. Grosman, A. Lustig, O. Pavel, J. R. Pick a další, je zde v zásadě jednou z mnoha historických nebo kvazihistorických (v románu je tragikomická variace na kauzu Zifčák) skutečností rámujících příběh. Stejně tak poukazy na nejstarší židovskou historii a židovství vůbec tvoří určité intelektuální podhoubí. Je na zájmu čtenáře, do jaké hloubky při čtení půjde. 

 

Altschulova metoda je však ze všeho nejvíce bezmeznou fabulací odkazující na brakovou sci-fi literaturu. Množení časoprostorů i „lajdácký", záměrně nekonzistentní způsob vyprávění připomíná především dnes už velmi populárního „gnostického mystika" Philipa K. Dicka. S ním Ciganův román sdílí i osahávání vážnějších témat. Nicméně podstatou Altschulovy metody je právě komplikované vyprávění a fanjnšmekrovská žánrová hra pro fajnšmekry (což někdo jistě může chápat jako negativum).

 

Na závěr je třeba zmínit jeden moment, který nás vrátí k Vojtěchu Rakousovi a jeho povídkám a který zvýznamňuje jednu možnou dimenzi českožidovské literatury. Způsob, jakým jsou u Cigana a Rakouse zobrazovány židovské zvyky a rituály, zjevně počítá s českým čtenářem, který o židovských obyčejích nemá ponětí. Je to spekulativní závěr, ale obě díla každopádně mají osvětový potenciál.
Praktikované židovství je v Altschulově metodě nahlíženo také v souvislosti s leckdy kolísající vůlí některých postav vrátit se k „víře otců". V jiné českožidovské próze poslední doby, v románu Sidra Noach od D. J. Novotného, je toto téma jedním z ústředních. Sidra Noach stvrzuje, že prosté vyprávění příběhů není jen životaschopná umělecká forma, ale také způsob jak neztratit paměť a vědomí kontinuity. A právě se snahou navázat na přerušenou kontinuitu v současné České republice se v Sidra Noach potýká několik mladých asimilantů... I takovéto literárně-historické paralely v soudobé literatuře naznačují, že pojem českožidovská literatura není úplně bezpředmětný.

 

Autor je studentem komparatistiky na FFUK.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 17 Červen 2014 13:32 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB