Zachovat cosi z mýtického šera

Gustav ErhartO životě, poezii i o současné Evropě s básníkem a esejistou Gustavem Erhartem.

Pocházíte ze starého rodu s dlouhou kulturní tradicí. Jak tato skutečnost ovlivnila od dětství Vaše směřování?

Moji předkové z otcovy strany pocházeli původně z hornobavorské gentry, ale už roku 1677, za císaře Leopolda I., získali tzv. Boehmische Ritterstand a usadili se v Čechách. Historik Jan Evangelista Kosina vzpomíná ve svých Pamětech na jednoho z nich - právníka z poroty, která soudila Václava Babinského. Byl prý ze všech přísedících k tomuto loupežníkovi nejshovívavější...

Většina předků byla orientována humanitně, často se projevovalo i nadání k malbě a kreslení, jejichž výuka tehdy byla jakousi samozřejmou součástí všeobecného vzdělání. Mojí babičce se ho například dostalo v klášteře Voršilek v Praze na dnešní Národní třídě. Její otec užíval predikát von Sachsenfeld a pocházel z řad nižší vojenské šlechty usazené na území tehdejšího jižního Štýrska, které po první světové válce připadlo Slovinsku. Rozsáhlá knihovna pradědečka, dědečka i mého otce obsahovala zejména knihy historické, některé velmi vzácné, a částečně i starší díla kunsthistorická.

Otec byl vynikající, ale jen amatérský klavírista, stejně jako oba jeho bratři. Toto nadání jsem však bohužel nepodědil. Přesto zcela jistě tu nějaké jiné dispozice či rodové atavismy svoji roli hrály. Orientovaly mé zájmy, sympatie, literární i filosofické názory, ale také politická stanoviska. V podstatě jsem tradicionalista, duchovně zakotvený povýtce v katolicismu konzervativnější observance, jakou představoval předkoncilní ritus a jeho latinský jazyk.

 

Takže k literatuře vás přivedlo spíše širší rodinné zázemí, nežli přímo otec?

S tatínkem jsme měli zvláštní vztah. Byl ročník 1905, a vázala mě k němu především úcta jako k noblesnímu a laskavému starému pánovi. Co se týče literárních a ostatních zájmů, tam jsme se moc nedomluvili. Jako hudebníka ho především mrzelo, že jsem neměl trpělivost naučit se hrát na jeho milovaný klavír. Jako mnoho jeho vrstevníků i on si psal po léta osobní deník. Měl jsem ho jednoho dne zdědit, ale bohužel se tak nestalo. Vzpomínám si alespoň na jeden zajímavý zápis. Týkal se dne mých narozenin, ovšem o několik desítek let zpátky: „V 11 hodin dopoledne v Café La Rotonde. Pernod a káva. Přisedl si jakýsi rumunský ´blázen´ a hučel mi do hlavy nějaké nesmysly. Představil se mi jako Tristan Tzara."

 

Klasické vzdělání na dnešních školách téměř chybí, v čem spočívá ta největší ztráta?

Ano, nejcitlivější nedostatky jsou myslím v jeho kvantitě i kvalitě, což je ostatně známá bolest, a u nás navíc i ve výuce jazyků moderních. Tento smutný trend je ale úkaz celosvětový, vždyť i například nejprestižnější elitní britské vysoké školy už před několika lety upustily od zařazení klasických jazyků - řečtiny a latiny. Přednost dostávají jednoznačně technické vědy.

Dnes prakticky celé naše společenské spektrum zachvacuje stupňující se honba za hmotnými statky a mamonem. A ta nutně a stále více upozaďuje skutečné hodnoty duchovní. I v cizině se bývalé, v mnoha ohledech ještě kultivované plutokracie mění ve vlády zbohatlické ochlokracie a kdysi snad dobře myšlené ideály demokracie v prázdný „flautus vocis". Ten má jen zastřít pravou podstatu těch, kteří vládnou takříkajíc ve jménu lidu.

Tato tendence je, domnívám se, bohužel již nezastavitelná - stará Evropa se mění doslova před očima ze dne na den; potácí se v únavě, v bezradnosti ustupuje na všech frontách a rezignuje na svoji budoucnost. Duchovní kořeny, ze kterých po staletí rostla a rozvíjela se, jsou hluboce a zhoubně napadeny.

 

Jak jste pořádal své básnické sbírky, v čem se od sebe odlišují?

Nemyslím si, že by se od sebe nějak výrazně lišily. Pesimistický pohled, který zajisté nesdílím pouze já sám, se pochopitelně odráží i v mé poezii. Ve všech pěti dosud vydaných knížkách. I když samozřejmě odlišnosti a finesy existují, jak si všiml bohemista dr. Karel Kolařík, autor jejich doposavad nejpodrobnějšího literárně-kritického rozboru (Tvar 6/06). Je pravda, že všechny jejich názvy začínají písmenem „P", není v tom však žádný „kabalistický jinotaj", jak se někteří domnívají.

Počáteční písmenko odkazuje jen k samotnému slovu Poezie. Jsem přesvědčen, že právě ona je jedním z nejpozoruhodnějších a nejsilnějších fenoménů lidského vyjádření, neboť lidstvo provází od jeho nejranějších dějin. I moje sbírky by chtěly být její součástí, zachovat něco z mýtického šera, kdy slovo nebylo ještě devalvováno na bezobsažný reklamní žvást. Pokouším se o celistvý pohled na minulé, současné i budoucí. A právě verš básně dokáže to, co jiné umělecké žánry nemohou: maximální možné sevření myšlenky v té nejúspornější formě, s upotřebením minima slovního arzenálu.

 

Váš jazyk je obohacen staročeštinou, latinou, řečtinou...

I tady jde často o snahu nalézt nejadekvátnější výraz, nikoli o záměrnou nebo dokonce předem plánovanou makarónštinu. Zde mnohdy hraje velkou roli i cit pro zvukomalbu, momentální naladění, kdy nápad přichází jakoby sám od sebe, bezděčně se vynořivší odněkud z „podvědomí". Ze zasutých registrů paměti nebo reminiscencí, které mají s novým obsahem jen máloco společného.

Jazyk se stále vyvíjí, mnohá krásná stará slova zanikají a jsou nahrazována plytkými novotvary. Jejich hodnota se mi nejednou zdá být víc než pochybná, přestože - přiznávám - většině jejich uživatelů mohou připadat neotřelá a „super".

 

Hádám, že určitě obdivujete češtinu Josefa Palivce. Koho vlastně čtete nejraději?

Josef Palivec byl, abych použil slova Jaroslava Seiferta, v první řadě básník básníků, velkolepý mág a čaroděj básnického slova. Jeho raritní a nepočetná poezie nemá, především v melické rovině, rovnocenný protějšek. Čtu ho zřídka jako vybranou delikatesu a pokaždé s vědomím nedostižnosti. To ostatně mohu říci, i když v jiné poloze, o některých básních Richarda Weinera, Bohuslava Reynka, Františka Halase, Jana Zahradníčka nebo Vladimíra Holana, kteří, vedle francouzských a ruských symbolistů, Paula Celana, Nelly Sachsové, T. S. Eliota, Georga Trakla a několika dalších expresionistů patří k mým nejoblíbenějším.

 

Napsal jste i soubor esejí o výtvarnících Barevné dráhy snů - v čem spočíval výběr autorů?

Po jistém váhání jsem se rozhodl vydat výbor z esejí a studií o méně známých zahraničních výtvarných umělcích, kteří působili přibližně od doby secese, kolem přelomu 19. a 20. století, až do současnosti. Tedy zhruba od Féliciena Ropse, přes Aubreye Beardsleye, Jawlenského, Rothka a Viktora Braunera až po Basquiata a baskického sochaře Eduarda Chillidu, který zemřel teprve v roce 2002.

Největší část knížky jsem věnoval představitelům klasické moderny a příslušníkům tzv. pařížské školy v době mezi dvěma světovými válkami. Jejich jména i dílo jsou u nás rozhodně známa daleko méně než by si zasloužila (Jules Pascin, Lazar Segall, Erté, Tamara de Lempicka, Romaine Brooksová, ap.) Napadlo mě, že je tomu možná tak i proto, že dlouho nedoceňovaný styl art deco 20. a 30. let minulého století není vůbec možné jednostranně pokládat za avantgardu levicového zaměření, s kteroužto politickou orientací jsou moderní "-ismy" a další nonkonformní umělecká hnutí dosud téměř paušálně a jakoby zcela samozřejmě spojovány.

Např. anglický vorticismus měl v názorové orientaci a sympatiích daleko blíže k pravici, někde možná až k té hodně krajní (T. E. Hulme, Wyndham Lewis, Ezra Pound, aj). Původně jsem počítal i s podobnou řadou umělců našich, od tohoto úmyslu jsem však zatím upustil, i když u nejednoho „zapomenutého" může jít zcela jistě o mimořádné dílo. V této souvislosti bych chtěl připomenout pouze avantgardního architekta, teoretika architektury a v mládí také pozoruhodného neoklasicistního malíře Ladislava Žáka (1900-1973), shodou okolností švagra mé tety, jehož osobnost přiblížila teprve před třemi lety historička umění Dita Dvořáková. Jeho nadčasová kniha Obytná krajina, prvně a naposled vydaná (a vzápětí konfiskovaná) roku 1948, by byla i dnes ohromným přínosem. A to nejen pro odborníky!

 

Spíš než výtvarné umění se ve Vašich básních projevuje středověk, antika, mytologie, dokonce i botanika a s ní spojené pověry...

Máte pravdu. Přestože mě vždy fascinovaly vnitřní spojitosti dodnes nepříliš probádané psychické sféry označované jako synestézie, nepokouším se o nějaké záměrné vložky těchto prvků do poetického vyjádření. Několika malířům jsem ovšem některé verše jmenovitě věnoval. Nalezl jsem u nich přímou inspiraci a pokusil se vystihnout jejich celkový charakter - specifikum jejich osobnosti a tvorby. O dávné mytologii jsme se už zmínili; fluidum mýtů nebo jejich sotva postřehnutelný odraz jsou, myslím, stále přítomné i v dnešní době, byť v podobě již natolik pozměněné, že je téměř nepostřehnutelná. To, co se za ně pak halasně vydává, má s těmi původními většinou jen pramálo společného. Náhražky a plagiáty. Kdosi řekl, že průmysl strojů nutně vyvolá průmysl snů. To se sice stalo, jen s těmi jejich autentickými a původními kořeny se jaksi míjí...

Některé mé básně mají několik významových vrstev. Nesnažím se je čtenáři vždy odhalit, je to jakési moje privatissimum. A zde je potom také úrodná půda i pro zaklínadla (náslovný rým aliterace je pro ně jako stvořený) nebo chcete-li pověry, které se nejednou vázaly právě na skrytý, tichý, ale o to záhadnější svět rostlin. U nich jde navíc o tak krásné, leč mnohdy podivné až uhrančivé názvy jakoby obestřené tajemstvím, že nemají v žádném mně známém jazyce obdoby: hladýš, děhel, tušalaj, smldník, bršlice, chebdí...

Nepochybně ani s tím středověkem se nemýlíte. Doba ve způsobu myšlení i chování od nás dnešních lidí tak již vzdálená, že je vesměs pokládána za bezmezně krutou, barbarskou, primitivní a pochmurnou. A přece třeba v její etice (nemám na mysli jen tu dvorskou) či opravdovosti religiózní konfese je toho dost, co naše normy chování daleko převyšuje. Jak pravil J. K. Huysmans a na vědecké bázi doložil Johan Huizinga: středověk je především neznámý, nikoli temný.

 

Je v nich i skepse nad pozemskostí, snad i nad nepoměrem mezi lidskou nepatrností a lidmi páchaným zlem.

Pohled na současnou společensko-politickou scénu mi nenavozuje ani tak pocit skepse, jako spíše permanentního zhnusení. Zdá se mi, že od nového tisíciletí rok od roku jen více a více gradují všechna možná svinstva. Korupce a nepotismus, kdysi tolik vyčítaný renesanční Itálii, prostupují už do všech vrstev společnosti, včetně těch nejvyšších. Berou se jako zcela normální a v honbě za penězi je možné převálcovat cokoliv jakkoliv a kdekoliv. Pro srovnání: kolik znáte velkých politických afér třeba z doby konce „prohnilého" c. a k. mocnářství, když pomineme proslulý (a zdařile zfilmovaný) případ plukovníka Redla?

Tehdy ještě stále platilo, že „noblesse oblige", šlechtictví zavazuje. V čase dnešní anomie se tradiční hodnoty rozpadají, včetně klasické rodiny, a přestože jsem žil kdysi dosti bohémsky a bezstarostně, myslím, že je to tragédie. Bezbřehá „svoboda", slovo tisíckrát denně skloňované, může stoupat (a také stoupá) jako hladiny světových oceánů. A pak? Bojme se! Málokdo se kdy vyslovil tak stručně a přitom s téměř jasnovidnou apodikcí jako americký sociolog a filosof Eric Hoffer: „Jakmile touha po svobodě zničí řád, touha po řádu zničí svobodu."

 

Narazil jste na svůj bohémský život - myslíte tím nejspíš stolní společnost v hospodě U rakviček.

Tato malá hospoda na rohu Dlouhé třídy a Staroměstského náměstí, oficiálně nazvaná U rychtáře, je dnes již skutečně jen pouhou legendou. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se zde však scházela pozoruhodná společnost, které zcela přirozeně „předsedali", jak se docela výstižně říká, někteří ještě „předúnoroví vzdělanci". Například bývalý tajemník Svazu novinářů z roku 1968, šaramantní elegán a dandy JUDr. Stanislav Maleček. Pro mě největším zjevením byl pak Jan Josef Cenefels, vystudovaný teolog, jehož univerzální znalosti, včetně latiny středověké i humanistické byly skutečně encyklopedické.

Ze spisovatelů zde často sedával již v osmdesátém roce tragicky zemřelý prozaik Vít Stuchlý, z básníků Jarda Horálek a dnes již bohužel také zesnulý Jirka Rulf. Malíři Zbyšek Sion, Jiří Načeradský, Ruda Němec, Otakar Slavík a František Krčmář, sochař Lojza Holík, keramik Lubor Těhník a mnoho dalších zajímavých osobností, jako byl a je vždy distingovaný kavalír polyglot Ládík Odvárka. Někteří se objevili ovšem jen párkrát, přivedeni některým z kamarádů, a vícekrát o nich nikdo neslyšel. Škoda. Nakonec bych rád připomenul, že mnohé z toho co se v tomto až neuvěřitelně zhuštěném prostoru o jediné místnosti s výčepní stolicí v rohu odehrálo během onoho necelého „normalizačního" čtvrtstoletí, zachytil ve svých pamětech Za modrým obzorem jeden z tehdejších štamgastů Martin Štumpf a zcela nedávno i spisovatel Petr Chudožilov v knize Lahvová pošta.

 


Prosba

Neznám již vaši krutost žijící
a ani nečtu
již pravdu ze zrcadla Styxu
Nevím, kam nesete
vy nadpovrchní
svou povrchnost


Ze dna bezdočasnosti
vás o jediné prosím
Na seznam těch
jež zavraždíte zítra
připište také Erinye

(Purgatorium)

 

Evropa konce tisíciletí

Chorý apendix giganta
moudrého svojí tíží

Odkudsi zezdola
mumlá si Erleg
o uzrávajícím čase
a zatím se jen dívá

(Purgatorium)

 

Vzkaz pro ni

Je lhostejno
jak vysoko
až láska zahřaduje

je lhostejno
jak dlouho
sypeš
čemer do úsměvu
horký vosk mazlivin
do uší
liješ

cos v příchilnosti tvé
se jalo zhoubně zráti
(Podvojná znamení)

 

Poste restante

Chandry den
pechný den
posled den

za úsvitu
zastřelíš tu
kterés podoben
(Podvojná znamení)

 

Vesmírný fénix

Svět - citrón svrasklý
mrštěný zpátky
do Božího oka
po Soudu posledním
nového zrození
se za trest dočká
(Podél Pyriflegethónu)

 

Tajemství

Jsou zvláštní slova
kamenů
tichá
světu nepotřebná
lichá
Ze dna věků
ke člověku
až bude
Sám

(dosud neuveřejněno)

 

Co věděl Naso

V měsíci máji
čase lásky plavné
se krásné ženy
nikdy nevdávají
jsou jen dárné
(dosud neuveřejněno)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 08 Prosinec 2009 14:10 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB