Kunderovy žerty v epoše bezvýznamnosti


Kundera Milan foto Profimedia AFP_vyrezPoslední román Milana Kundery, jehož světová premiéra se odehrála v italštině, nabízí značně úzkostnou, zneklidňují analýzu unikajícího světa. Smích, jenž kdysi plnil pro něj a celou jeho generaci osvobozující úlohu, zůstává nejen nepochopen, ale prostě dnes nikoho vůbec nezajímá.

Za vším hledej ženu. V tomto případě Věru. V posledním Kunderově opusu, nesoucím podivuhodný název Festa dell´insignificanza (Oslava bezvýznamnosti), nesmíte ale brát nic vážně. Ani tolik zdůrazňované pobízení jeho ženy Věry. Tak tomu autor přece chtěl, když připomíná, že vždy toužil napsat dílo, kde nebude „ani slovo vážné".
Ne, neberte Kunderu vážně, chtělo by se zvolat! Nad jeho italskou knihou se totiž nelze ubránit dojmu, že autor, jenž tolikrát svou tvorbou mystifikoval, autor, jenž se vždy úzkostlivě bránil výkladům svých děl, zde napsal dílo velmi vážné. V zemi, kde největšího úspěchu v posledních volbách získal klaun, bychom mohli dodat, že každý národ má takový humor, jaký si zaslouží. Je politický klaun Beppe Grillo směšný?
Každé slovo musíme u Kundery brát vážně. Oslava bezvýznamnosti je totiž smutným, neskrývaným – a nebojím se říci – i tragickým vyvrcholením jeho dosavadní tvorby. Zní to pateticky? Ano. Jde totiž přese všechnu snahu tvrdit opak o dílo patetické.

Spisovatel generační deziluze
Většina Kunderových knih, od povídkových sborníků-sešitů Směšných lásek, jež navazují na jeho prvotní básnické sbírky (Poslední máj, Monology), se přece zabývala nejprve pravidly citové deziluze, jež později přerostla v celkovou deziluzi dějinnou (Žert, Nesnesitelná lehkost bytí). Mlha, která s odstupem času zakryla (zdánlivě) tato původní východiska, se pro Kunderu stala neúprosným mementem, nikoliv pouze (sebe) ironickým smíchem, v němž se odstup vůči dávnému snu stal téměř obsedantním tématem – zejména jeho posledních knih.
Dějiny, ta zvláštní zvrácená kategorie, prošly v průběhu času velkou proměnou, vzdálenou nesmírně od původního (silně nadějného) snu. Nestačí ten svět jenom překódovat. Nejsme totiž majiteli kódů, ani jsme nikdy nebyli, jak zní název jeho divadelní hry, Majiteli klíčů.
Metafyzický Kunderův pokus o pravidelné účtování, pro něž volil s takovou oblibou onen bachtinovský nástroj „smíchu", nabývá později v čase nové podoby – zvláštního převleku odstupu, pokud smích a směšnost obecně nemizí rovnou v temném lese zapomnění.
To, co sám jednou pojmenoval ve svém románu, v Knize smíchu a zapomnění, už nezní jenom nostalgicky, nemá už toliko koketní podobu pohledu zpátky, ohlédnutí za minulým (nejen komunistickým) životem. Zúčtování přece nikoho, snad ani novináře, dnes už vůbec nezajímá. Je to důvod ke smutku? Jistě.
Co vlastně můžeme ze svých vlastních životů uchovat? Generace Milana Kundery, jež věřila velkému snu proměny člověka a společnosti, se různou měrou ve svém životě potýkala s hlubokou a bolestnou deziluzí, jež přinesla proměna a nový „zeitgeist".
„Kdo se nám to vlastně směje?" ptával se Kundera a tato otázka zůstávala tak nějak výstražně viset ve vzduchu bez odpovědi.

Ve světě unikavého zapomnění
Možná, až budou jednoho dne přeložena všechna Kunderova díla do češtiny, budou se jejich čtenáři sami sebe ptát: „Kdo to byl Milan Kundera?" Bude to vtipné? Ne. Důvod, pro který se autor od jistého okamžiku rozhodl, že svá díla nebude v češtině vydávat, nebyl vtipný. Málokteří, ani ti (v různých světech) pronásledovaní spisovatelé, se v takové situaci nenacházejí, a pokud tomu na (nějaký okamžik) bylo, vždy tím trpěli.
Soudím, že tím trpí i Milan Kundera, patrně nejvýznamnější český spisovatel v exilu, jemuž nikdo nikdy nenabídl zpět české občanství. Řeknete si: vždyť on o to ani nikdy nestál! To se ale pletete! Jak to vím? Inu... jedna žena mi to pověděla.
Zde totiž neplatí, že si náš autor uložil vlastní torturu, aby unikl snad nechtěným interpretacím, sice to efektně stupňuje jistou míru „nesnesitelné lehkosti" vlastní nedostupnosti, to je ale vše. Chtěl to tak opravdu Kundera?
Kromě Nesmrtelnosti, která jako jediná z jeho současných knih neočekávaně vyšla na počátku 90. let v nakladatelství Atlantis, se s jeho novějším dílem má možnost český čtenář seznamovat pouze v jiných jazycích. Svět ale není nepřístupným zmatením jazyků, neboť slova unikají vždy, když spisovatele opustí.
Nevzniká nakonec samotné dílo, podobně jako v divadle, vlastně někde v onom meziprostoru mezi autorem a čtenářem? Jistě, zárodečné myšlenky se utvářejí v hlavě autora, ale konečné slovo, byť napsané, se stejně proměňuje a nabývá tvaru až v čtenářově mysli, a nemusí být vždy jenom krásným motýlem.
Vědomé Kunderovo rozhodnutí možná souvisí nakonec i se způsobem o jakým se vůči němu část české intelektuální elity chovala. A dosud nezmizela v „propadlišti dějin" ani ona podivně smutná aféra, jež spisovateli přisoudila svědectví v jedné nesrozumitelné době, na kterou, zdá se, už všichni zapomněli. Nebo se jenom tak tváří?
Ambivalence vnímání jeho tvorby trvá i nadále; oproti Kunderovým dílům, napsaným v Československu (nebo později ještě v češtině), vnímáme u něj v čase i vědomou snahu odpoutat se od původního českého kontextu (i jazykového, přijetím francouzštiny). Utéct člověk ale před sebou nemůže.
Působí to jako odplouvání, pomalé odplouvání do vod, v nichž už mnohé metafory bohužel neznějí tolik pregnantně, v nichž navíc autor mnohdy působí, jako by se sám ve světě ztrácel. Unikání neosvobozuje zcela.

Vtipy, jimž se na divadle (možná) budeme smát
Poslední, velmi útlý svazek (pouhých 128 stran!), s názvem La festa dell´insignificanza (Oslava bezvýznamnosti) vydal Kundera v italském nakladatelství Adelphi Edizioni. Stalo se tak nikoliv poprvé, a se silnou ambicí, nikoliv novou, působit jako světový autor.
To je silné gesto. Je to dílem jeho vlastní (letité) rozhodnutí, dílem snaha jeho nakladatelů, včetně domovského francouzského nakladatelství Gallimard, jež přijalo autorovo rozhodnutí „nebýt viděn", toliko čten (a být nakonec i – především pochválen). Kniha byla napsána francouzsky jako La Fête de l´insignifiance, do italštiny ji přeložil Massimo Rizzante. Všimněme si zároveň, že tento literární opus, uvozuje na obálce i autorova kresba. Vidíme na ní lidskou tvář – z níž odplouvá do prostoru levé oko... jež se pokouší zachytit ruka s otevřenou dlaní.
Román ve formě variací v sedmi oddílech je vnitřně propojeným příběhem několika postav: Alaina, Ramona, D'Ardela, Charlese a Calibana, kteří spolu vedou nastavovaný rozhovor, jemuž rozumějí povětšinou pouze oni sami. Zdají se to být příběhy povýtce komické. Hrdinové se zabývají pupíkem (Alain medituje nad půvabem břišních partií mladých žen), rakovinou (Ramon tvrdí, že je jí postižen, i když není), dvaceti čtyřmi koroptvemi (Charles vypráví příběh o Stalinovi na zvláštním lovu), brilantností a bezvýznamností (na příkladu svůdcovské strategie Quaqueliqua), loutkami (Charles sní o loutkovém představení pro děti), toaletami (o vzpouře Chruščova na záchodě), močením (Kalinina)...
V něčem se ty příběhy podobají těm příběhům starším. Věty mají kromě lehké kresebnosti především funkci citové deziluze (již zmiňovaná meditace nad dámskými pupíky), jiné jsou deziluzivními moralitami (zejména pasáž o vztahu mezi Kalininem a Stalinem – a močením), aby čtenáři nakonec nabídl deziluzi dějinnou. „Když se kácejí sochy, nastává konec snu. Jednoho dne všechny sny skončí. A tato skutečnost je neodvratná. Copak to nechápete, ignoranti?" Těmito slovy glosuje v posledním opusu Milan Kundera stmívání dějin, ne světových, ale těch dějin, jež tvořily rámec myšlení velkého sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina.
Každá z postav plní u Kundery roli, jež je jí přisouzena. Divadelnost vůbec je silným znakem tohoto díla (a není jistě bez zajímavosti, že většina setkání postav se odehrává kolem Lucemburské zahrady uprostřed Latinské čtvrti v Paříži, kterou měl tak rád Ionesco), nad nímž můžeme mít své pochybnosti, neboť i sám autor jistě ví, že bude posuzováno v kontextu jeho děl předešlých. Bez znalosti spisovatelovy předchozí tvorby (nebo alespoň s jistým povědomím o ní) si můžete být téměř jisti, že vám některé žerty uniknou, nebo jim prostě nebudete rozumět.
Obsese, jimiž kniha trpí, jsou jistě obecně lidské, ale kdo by se dnes smál vtipům Stalinovým? Ale nakonec, proč ne? Musím však poznamenat, že jakkoliv některé – například žerty o lovu a Stalinových dvaceti čtyřech koroptvích (zde se nabízí úvaha, mají-li se některé pointy vykládat) – působí velmi živě, jiné – například divadelní proměna Calibana v Pákistánce – již méně. Je to ale nakonec jen otázka vkusu a celkového smyslu pro humor...

Kafka, Hašek, Kundera
Vzniká až dojem, že ve světě, v němž se čím dál tím více humor ztrácí, pokud ho lze ještě někde najít, autor už nechce žít. Není to vlastně samo o sobě velmi deziluzivní? Jistě, ne všemu se dokážeme smát, a z vyprávění Maxe Broda víme, že spisovatel Franz Kafka, když předčítal ze svého Procesu, dokázal se u toho neskonale bavit – a smát se. Tato zvláštní anekdota, tak oblíbená v šedesátých letech minulého století, zejména v čase po slavné liblické konferenci, jako by začínala zvolna platit i pro Milana Kunderu.
Budou naše děti, a děti našich dětí číst Kunderu stejným způsobem, jakým dnes čteme Kafku? Když kdysi filozof Karel Kosík napsal úvahu, kterak se na Karlově mostě setkají dva velikáni světové literatury, a měl tehdy na mysli setkání Franze Kafky (intelektuála povýtce kavárenského) s Jaroslavem Haškem (bardem povýtce hospodským), jistě by se mu výše uvedená myšlenka na takové srovnání zdála za vlasy přitažená. „Zatímco Kafka zobrazil zvěcnění každodenního lidského světa a ukázal, že moderní člověk musí prožít a poznat základní podoby odcizení, aby mohl být člověkem, Hašek dokázal, že člověk je více než zvěcnění, poněvadž je neredukovatelný na věc, na zvěcněné produkty a vztah," psal Kosík v roce 1963.
Ale čas už přece překryl i Kafku, stejně jako zvolna překrývá i Kunderu. Ne, zatím se neprodávají trička s Kunderovým portrétem či hrnečky s Kunderovým jménem, jak to postihlo Kafku, ale sláva, které se dostalo Kunderovi (včetně vydání jeho souborného díla v prestižní edici Pléiade), začíná zvolna nabývat podobné planetárnosti.
Až si budou francouzské vydání knihy Oslava bezvýznamnosti číst na jaře na lavičkách v Lucemburské zahradě čínské studentky ze Sorbonny, možná ani nebudou vědět, že Milan Kundera byl kdysi spisovatelem českým. Význam jeho osobnosti pro českou kulturu je ovšem mimořádný. Ona bezvýznamnost začne v okamžiku, kdy se už nikdo na Kunderu nebude ptát. Zatím to ale nehrozí.
Horší by ale možná bylo, kdyby Kundera sám propadl pocitu, že dosáhne své Nesmrtelnosti tím, že se ji bude snažit popřít. Je-li, jak na nás Kundera pomrkává, důležitější zabývat se vlastním pupíkem (ve francouzštině je ostatně úsloví, jež sebestřednost označuje jako nobrilismus, tedy zabývání se vlastním pupíkem), zabývejme se raději trochu i Kunderou. Naše vlastní osudy, jakkoliv jsou s odstupem času jiné, nejsou ale o nic méně tragické. Smích už ostatně dávno vymizel z našich rtů.
Stmívání jedné epochy, jež pro Kunderu dějinně přišlo v okamžiku, kdy nastala „tragédie střední Evropy" vpádem ruských tanků do Československa, se paradoxně proměnilo v epochu novou, v onu „nesnesitelnou lehkost bytí", jež nahradila tragédii vyprázdněnou fraškou. Kdo se tomu dokáže smát? Na závěr knihy inscenuje Charles v Lucemburské zahradě loutkové divadlo pro děti. Hlavními postavami jsou rozhodující postavy sovětských dějin: Stalin, Berija, Kalinin a další. Děti se tomu smějí.
Je to smích osvobozující? Nikoliv. S oponou za našimi životy odchází i smysl našich životů. A není to jedno? Ne, soudím, že je to tragické.

Autor článku, který vyšel v Literárních novinách č. 1/2014, je literární kritik.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB