Opera a balet Národní divadlo Brno v neobvyklých podmínkách. Výsledkem jsou mimořádné inscenace


100-let-republiky Mahenovo divadloV roce 1884 po vzoru Národního divadla v Praze vzniklo brněnské Národní. Mít vlastní budovu a scénu bylo pro české obyvatelstvo v tehdy jazykově smíšeném prostředí Brna s německou radnicí významné a důležité.

 

 

 

Do vzniku republiky se hrálo v nevyhovujících prostorách Prozatímního NdB. (Stržena v roce 1952.) V průběhu půl století proběhlo sedm architektonických soutěží s návrhy budovy nové scény. Ta poslední (1958) předznamenala realizaci. Budova z roku 1965 se stala největší divadelní scénou u nás jevištěm i hledištěm, pojme1 383 diváků. Od té doby slouží opernímu a baletnímu souboru, také koncertům Filharmonie Brno a řadě dalších akcí. Nutná údržba však zůstávala celá léta stranou.

 

Co šlo, začalo se opravovat „za pochodu", pokud možno mimo sezónu, bylo však jisté, že náročné práce si vynutí uzavření budovy. Ty navíc odhalily další vážné problémy, které výrazně zvýšily rozsah stavebních prací. V letošní divadelní sezóně je budova pro rekonstrukce uzavřena, otevře se k 6. mezinárodnímu opernímu a hudebnímu festivalu Janáček Brno 2018, ve dnech 17. listopadu až 5. prosince.

 

Soubory operní a baletní pokud možno „hostují" v Mahenově divadle, sídle činohry. Pro velká, náročná přestavení byl zvolen multifunkční P pavilon, nejmodernější na brněnském výstavišti, otevřený v roce 2009. Plochou přes 15 000m2 je největší výstavní halou ve střední Evropě, po pražské O2 aréně největší halou u nás. Oba soubory tak stály před výzvou, jak inscenačně obstát v rozlehlém prostoru netradičního prostředí, jak přesvědčit a získat diváky nejen výkony protagonistů, ale celým inscenačním pojetím. Možno říci, že jak baletu, tak opeře NdB se podařilo na výbornou.

 

Baletní soubor se představil divákům premiérou slavné West Side Story 25. listopadu 2017. Provedení možno považovat za premiéru světovou, jedná se totiž o vůbec první inscenaci taneční verze slavného muzikálu, a to v choreografii a režii Mária Radačovského, od roku 2013 ředitele baletu NdB.
West Side Story, dnes dávno klasika muzikálového žánru, hudbou Leonarda Bernsteina strhává a vtahuje do romantického děje s tragickým finále již několik generací diváků na celém světě. Světová premiéra proběhla v roce 1957 na Brodwayi, film přišel v roce 1961. (Do naší filmové distribuce až dvanáct let poté.) Úspěch byl celosvětový a obrovský, přinesl superlativní hodnocení a řadu ocenění. Hudba Leonarda Bernsteina sklízela nadšení, opomenout však nelze Jerome Robbinse, autora původního konceptu mistrně zasazujícího motiv zmařené a věčné lásky Romea a Julie do prostředí a kulis znepřátelených gangů soudobého velkoměsta. Robbins byl také režisérem a choreografem původní produkce. Mimořádně zdařilá modifikace klasického dramatu, stále soudobou, moderní verzí klasického dramatu W. Shakespeara s hudbou plnou rytmu i krásných melodií si znovu a znovu získává všechny generace včetně nejmladší.
Domácí premiéra „westsajdky" se odehrála v roce 1970 v tehdejší zpěvohře Národního divadla Brno, která o pár dní předstihla inscenaci Hudebního divadla Karlín. V Brně se jí opravdu daří, nelze nepřipomenout výborné provedení Městského divadla Brno z roku 1996, s téměř sedmi sty reprízami. Inscenace sklidila velký úspěch šňůrou představení po mnoha evropských městech.

 

Taneční West Side Story M. Radačovského je první nejen jako taneční verze. Má také prioritu, že jako hudební doprovod tanečníkům zvolila hudební nahrávku L. Bernsteina, tzv. „operní verzi" z roku 1984. Album s hlasy pěvců světové opery získalo Grammy a nahrávání bylo natočeno jako dokumentární film. Špičkový moderní tanec ve spojení s touto „operní verzí" přidává provedení nejen na kompaktnosti, ale také působivé jinakosti oproti muzikálovým divadelním inscenacím i slavnému filmu. Režisér společně s Markem Holým se výborně vyrovnali s prostředím, které dodalo příběhu ze západní čtvrti možná i větší míru autenticity, než by se podařilo na tradičním jevišti. Zajímavě a vhodně je voleno těžiště děje uprostřed v sevření dvou protilehlých vysokých tribun s diváky. Nutně se tak evokuje prostředí „kotle" při sledování dramaticky vypjatého zápasu. Vlastní dějiště tvoří uzavřené basketbalové hřiště, dalo by se říci „klec" sevřená drátěným plotem pomocí projekce. Xenofobie, vzájemná averze a nepřátelství dvou sociálních skupin v uzavřeném prostoru se jak v kotli vaří, taví, až kulminuje v otevřenou agresi a k tragickému vyústění. Scéna působí velmi realisticky a účinně, dokáže se z celku, který dává vyniknout skupinovému tanci, ale i kostýmům (Alexandra Grusková) obratně proměnit v dílčí menší prostory ke komornějším a lyrickým pasážím. Vše podtrhuje velmi funkční světelný design (Tomáš Morávek), stejně tak projekce (Jan Fuksa a Martin Svobodník). Průsvitná plátna, která oddělují „hřiště od diváků velmi dobře slouží ke změnám atmosféry nasvícením i projekcí. Baletní soubor jako celek, tak protagonisté sklidili za své výkony výrazný, zasloužený potlesk, potvrdili, že brněnský balet moderní tanec umí. M. Radačovský, jeho realizační tým a celý soubor mají na kontě další velmi výraznou, zajímavou a originální inscenaci. Osloví i ty, kteří běžně na balet nechodí. Možná jim k němu pootevře dveře.

 

Jak a zda stejně úspěšně se s prostředím obrovské rozhlehlé haly vypořádá režisér Jiří Heřman se svým týmem provedením opery Charlese Gounoda Faust a Markéta, s napětím očekávali premiéroví diváci 16. prosince 2018. Režisér sám k tomu řekl: „Jedním z témat Fausta je nalezení podstaty bytí člověka ve vesmíru – nekonečnu. Diváci budou mít jedinečnou možnost vidět na výstavišti to, co v klasickém divadle nikdy neuvidí. Nejsme zde limitování ani jevištním kukátkem, mezi jevištěm a hledištěm není žádná propast, pohled diváka je vedený přímo do rozlehlého prostoru, ve kterém se odehrává něco, co přesahuje čas." J. Heřman režíroval tuto operu již v Plzni se stejnými spolupracovníky vyjma šéfdirigenta brněnského operního souboru Marka Ivanoviče.

 

Prostorové řešení operní realizace faustovské legendy je tím, co upoutá i fascinuje od prvního okamžiku. Diváci mají své místo tentokrát v řadách na jediné opravdu vysoké a příkré konstrukci tribuny. Před nimi se rozprostírá velký prostor, v šerém osvětlení evokující až nekonečno. Středem jinak neohraničeného „jeviště" je kruh, v němž se odehrává mnohé, z něhož však postavy příběhu vystupují a opět se doň vracejí. Světelný kruh možno chápat jako čarovný i začarovaný, jistě jako symbol lidského bloudění, často v kruhu. Režisér však pracuje invenčně obratně s celým rozhlehlým prostorem, aktéři na scéně často mění místo, přesunují se až tryskem jako by tak připomínaly roztěkanost, současné těkavé hledání smyslu samotné lidské existence. Pro pěvce je to nesporně další nápor k nárokům, jaké klade na hlas nelehký part a hlavně prostor sám. Myslím, že právě využití scény ve velkém prostoru dává příběhu fascinující ráz, jaký v dané podobě nejspíš běžné divadelní jeviště nedá. Velkou zásluhu na celkovém dojmu má osvětlení a kostýmy. Samozřejmě zásadní roli hraje orchestr a sbor, opomenout nelze tanečníky dodávajícími celému kusu na účinku i sugestivitě. Velmi působivé jsou hromadné scény, zvlášť upoutají výstupy s podchodem a návratem vojáků. Výkony sólistů byly velmi dobré, uznání náleží všem. Ústřední dvojice (José Manuel – Faust Pavla Vykopalová) přesvědčila, myslím, zvlášť velké ocenění náleží Markétě Pavly Vykopalové. Jan Šťáva jako Mefisto skvělý, stejně tak Jiří Bruckler (Valentin) a Václava Krejčí-Housková (Siebel). Za hezký výkon a trefné podání nevelké role třeba pochválit Jitku Zerhauovou. Myslím, že vhodnější a přitom výborně strukturované prostředí, jak je nabídl P pavilon a zhodnotil realizační tým a celý soubor, snad ani nemožno nalézt. Provedení opery Charlese Gounoda v režii J. Heřmana s kvalitním výkonem orchestru, sólistů, sboru a celého realizačního týmu uchvátilo a zapsalo se myslím k těm nezapomenutelným.

 

Všichni z opery i baletu se jistě těší na návrat do své rekonstruované a zmodernizované budovy. Účinkování v Pavilonu P však jistě zůstane podrženo v paměti. Možná výzva, kterou přinesl a s níž se výtečně vypořádali, bude i chybět. Po jedinečných představeních NdB se možná zasteskne zas výstavišti. Po stávající zkušenosti možno soudit, že Národní divadlo Brno tu možná nehostuje naposled a zas se sem s pozoruhodným projektem vrátí. Letošní hostování na brněnském výstavišti možná brát i jako dárek k nastávajícím devadesátinám areálu. Ten se v roce 1928 otevřel k prvnímu desetiletí Československé republiky Výstavou soudobé kultury.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Leden 2018 08:31 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB