Žena z dřívějška – zajímavá inscenace činohry Městského divadla Brno. Osloví diváky?

 

Zena z drivjejskaV sobotu 4. listopadu na scéně Městského divadla Brno proběhla premiéra hry, Žena z dřívějška, asi nejznámějšího a nejhranějšího současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfeniga (1967), psaná na objednávku vídeňského Burgtheateru (2004) a tu byla uváděna na menší scéně (Akademietheater). (vlevo fotografie herců z inscenace).

 

 

Ke konci následujícího roku měla za sebou již 23 inscenací. Nejen v německojazyčném prostředí, ale např. v Londýně, New Yorku, Paříži a Varšavě. Stala se i předlohou filmového zpracování (2013). R. Schimmelpfenig byl s režisérem Andreasem Kleinertem spoluautorem scénáře.  U nás hru uvedlo Švandovo divadlo (2006).

 

Režisérkou brněnské inscenace je mladá, talentovaná Alžběta Burianová, m. j. režírovala letos Schimmpelfenigovu Arabskou noc v Divadle A. Dvořáka v Příbrami. I zde se hrálo se na malé scéně.

 

„Ženu z dřívějška“ otevírá autor výrazným dramatickým vstupem. Tříčlenná rodina Frank (Igor Ondříček), jeho žena Klaudie (Radka Coufalová) a syn AndiSedláčková Markéta foto MDB (Vojtěch Blahuta) mají před odjezdem, stěhují se. Tomu odpovídá byt opouštěný manželi po devatenácti letech společného soužití. Holé stěny, velké krabice s nashromážděnými předměty, které mají odcestovat s majiteli. Do této situace vstoupí zvláštní žena, kterou nikdo nečekal. Jmenuje se Romy (Markéta Sedláčková – vpravo na snímku), věcně se představí, stejně tak informuje, proč přišla. Před čtyřiadvaceti lety jí Frank přísahal věčnou lásku, přichází pro něj, aby slib byl splněn. – Úvod jak pro svižnou komedii, svědčí pro to i čtvero dveří na pěkně řešené scéně. Zprvu se tak zdá, diváci se několikrát zasmějí komické situaci s až groteskními dialogy, to však trvá krátce. Podivná osoba, zřetelně se vymykající z běžné normy, co žádá, míní naprosto vážně. Frank ji nejprve snad nepoznává, zapomněl či nechce si vzpomenout, to se však mění. Příchozí se nelze jen tak zbavit, trvá na svém, manželka hájí to své stvrzené skoro dvaceti lety společného soužití, kde však zub času zanechal zřetelné trhliny. Frank je rozkolísaný, velmi nevybíravě se na manželku oboří. Dosavadní jistoty, ostatně nijak pevné, se drolí. Nejen vetřelkyně nekompromisně jdoucí za svým, i ostatní jsou vlastně osamělými „bojovníky“.

 

Groteskní úvod přechází v thriller, ne však toho střihu, jak žánr běžně přináší. Autor osobitým, originálním viděním nabízí hyperbolu i uměle vypreparovanou modelovou situaci. Střet silou rozličné logiky těch v ději míří ke stejně tragickému vyvrcholení jak v antickém dramatu. Pro Schimmpfelfeniga je symbolickým předobrazem postavy Romy mýtus o Médei. Za pomoci symboliky antické tragédie navozuje znepokojivé otázky k dnešku, jak je přináší současnost bortící mnohé jistoty, relativizující někdejší hodnoty, mezilidské vazby a vztahy.

 

Součástí scény je „rampa“, dominující nad pokojem. – Místo, náleží Andiho dívce Tině (Eliška Skálová). Odtud přibližuje a glosuje děj, osaměle čeká návrat toho, kdo přijít už nemůže. Neví, že ještě stihl podvést ji s neznámou. Ráno měl odjet, prožité zde vnímal, jako to, co se mění v minulost. Je patologie pouze na straně cizinky, která s absurdní, obludnou urputností žádá dodržení dávného slibu z minulosti? 

 

Od diváka se očekává, že přijme autorův přístup a nabízenou hyperbolu. Jestliže zůstane nadhledu realisty, bude mu tragické vyústění v současných kulisách připadat nepravděpodobné, snad až přitažené za vlasy. Nejvíce asi slovy popisný pochmurný závěr, snad až nadmíru intelektuálně symbolický, příliš v intencích antické tragédie. Potlesk diváků po delší odmlce měl nepochybně vypovídací hodnotu. Takové ticho po skončení představení přichází po výjimečně silném zážitku, nebo z nejistoty, z rozpaků. Myslím, že vypovídalo spíš o druhém, nemyslím však, že vinou hry a inscenace.

 

Alžběta Burianová text s porozuměním a citem pro autora velmi zdařile režijně uchopila. Zásluhy mají i spolupracovníci. Scéna Pavly Kamanové účelně zmenšila a přiblížila prostor k divákům, výborným řešením byla vyvýšená rampa. Světelný design Davida Kachlíře podtrhl atmosféru, velmi působivá byla hudba Jakuba Kudláče. Režisérka se mohla opřít o zkušené, výborné herecké představitele, kterým role padly, bez výjimky přesvědčili. Text upravila A. Burianová společně s dramaturgem inscenace Janem Šotkovským.

 

Činohra MdB nabídla divákům velmi zajímavou, dobře uchopenou inscenaci soudobé hry s originální sondou do niterných  vztahů. To, že asi nemalá část publika (alespoň 5. 11.) přijala s jistými rozpaky, nedošlo k souznění na společné struně, bude mít více příčin. Soudobá hra se svým pojetím poněkud vymyká zdejší dramaturgii. Ta zařazuje pravidelně závažná dramata, inscenace nejednou velmi ceněné, často současně sklízející úspěch u širokého diváckého spektra. Schimpfelpfenig přinesl něco jiného, co gradací „ad absurdum“ zarazilo, nač diváci nebyli snad připraveni. Hra má také komorní charakter, žádá si těsný kontakt dějiště s hledištěm. Možná by víc rezonovala na některé ze scén Centra experimentálního divadla (sám bych si dokázal představit např. v Divadle u stolu) či v Redutě Národního divadla Brno. (Jiné hry autora uvedlo v Brně již HaDivadlo, Reduta, a Buran Theater.)

 

Pokud divák děj, jak přichází, přijme, sám do něj i vkročí. Evokuje totiž otázky, které schéma dramatu překračují. Minulost není tím, co minulo či nás nějak minulo. Je vtělena v přítomnosti, zasahuje do ní, i když třeba (na štěstí) ne tak nečekaně a osudově, jak ve hře. Hra připomene nuance v percepci mužské a ženské, v jevištní zkratce dá zprávu, jak, až příliš, se děti podobají rodičům a nesou minulost dál. Zatímco cizinka žije minulostí, snem, ideálem a vyřčeným slibem jako svou realitou, druhá hájí, čím žije tolik let, se vším všudy. I ona se může opřít o slib, dokonce stvrzený podpisy u oltáře či na radnici. To hra nepřipomene, neřeší, nerozebírá, není to záměrem, spíš podněcuje k otázkám. Není snad slib, kolem něhož se vše točí, dnes často jen zdvořilostní frází, nevyžadující plnění?  Mnohé slovo bývá proneseno jen tak, třeba bez potuchy, že druhý to jen tak ani trochu nevnímal. Minulost se neztrácí, zůstává uložena, se vzpomínkami. I zapomenutými, co pamatují druzí. Je dost živých dějů, kam vstoupí reálně a uvede do chodu komiku, někdy tragikomiku, na štěstí snad ne pochmurnou osudovou tragédii. Co je minulostí zachycenou v paměti, co spíš představou či vzpomínkovým klamem, někdy nesnadno rozhodnout. Žena z dřívějška – hra o neabsolutnosti, nestálosti a pomíjivosti lidských citů, o lásce, jejímž protivníkem je sám čas a ještě víc sama povaha člověka.

 

„Romy nechce přijmout realitu, nerespektuje ji. …Nenašla nic, co by ji uspokojilo. Vrací se tedy tam, kde se jí dostalo nejsilnějších slibů…Do minulosti.“ Hra „spíš otevírá ránu, kterou způsobuje pomíjivost lásky.“ – Něco málo útržků z myšlenek autora k jeho Ženě z dřívějška. Za režisérku stručnou, výstižnou větu: „Na hře mě nejvíce zajímá téma minulosti. To, jakým způsobem ovlivňuje naši přítomnost.“ – Téma, které může oslovit i zaujmout návštěvníky repríz zatím poslední inscenace na prknech Městského divadla Brno.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 15 Listopad 2017 13:41 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB