Básně Wolkera a Kaliny v „komiksovém“ podání Lubomíra Lichého


Jiří Wolker, Lubomír Lichý: Balada o námořníkoviKarikaturista, malíř a ilustrátor Lubomír Lichý opatřil obrázky Baladu z nemocnice, Baladu o námořníkovi a Baladu o očích topičových Jiřího Wolkera a v jedné knize je vydalnakladatelství Jonathan Livingston. A loni k nim připojil i knihu s básněmi Hadrnice a Kšaft takřka už zapomenutého Josefa Jaroslava Kaliny.

 

Předmluvu ke knize Wolkerových básní napsal na požádání Zdeněk Svěrák a konstatuje v ní: „Lubomír Lichý dostal nápad udělat balady Jiřího Wolkra jako komiks. A proč ne? Jsou to básně dějové, jeho kresba není líbivá, ale pěkně syrová, sešla se s náladou literární předlohy. Možná že tím objeví pro mnoho neznalých duší jednoho z nejnadanějších českých básníků, kterému bylo dopřáno jen 24 roků života.“

Zdeněk Svěrák se zde, pravda, také mýlí, a to v tom, že Lubomír Lichý vytvořil pravý komiks. Skutečností však zůstává, že se Lichého – někde i částečně rozfázované – ilustrace kreslenému seriálu značně blíží.

Diogenes na Karlově náměstí

Wolker (1900–1924) je všeobecně znám, totéž však nelze říci o Kalinovi (1816–1847). Tento litoměřický rodák prožil dětství v Doksech a od roku 1828 studoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Několik klíčových let života strávil po matčině tragické smrti v ústavu pro choromyslné (1830) u strýce Vojtěcha Sedláčka (1785–1836), známého plzeňského buditele. Kalina zaujatě sbíral písně, překládal z cizích jazyků (vedle jiných autorů také Byrona, Kleista, Rousseaua a Mickiewicze) a především zřejmě prahl vytvořit důkladnou filologickou encyklopedii Pantheon čili Hénotikon všech jazyků.

Ten záměr nevyšel. Jednoduše jej zadusila doba. Ještě plně nedozrála. Ale Kalina se – podle všeho – stal aspoň spoluautorem německé průmyslové a obchodní encyklopedie F. L. Hübsche.

Jinak publikoval například v České včele, Květech, ale i v německé revue Ost und West. Žil do značné míry bohémsky, na volné noze a – následkem toho – také značně nuzně; jeden čas dokonce uvnitř sudu vystlaném senem na Karlově náměstí. Podlehl tuberkulóze a leží na Olšanských hřbitovech. Rovněž uznalí němečtí spisovatelé mu na hrob položili věnec a pohřebního průvodu se tenkrát účastnilo asi tři tisíce lidí; považován bývá za jeden z prvních projevů revolučního vzmachu roku 1848.

Kalina napsal mimo jiné i Zpěv o povodni roku 1845 či kompozičně značně náročnou báseň Jan Kvarin, adaptaci španělské legendy o poustevníkovi, jenž svedl a zavraždil vlastní svěřenku. Kalina děj přemístil na Bezděz. Vytvořil rovněž veršovanou pověst Radouš, zakladatel hradu Radyně.

Nezralý básník

Problém s jeho poezií tkví přitom především v tom, že nebyla již ve svém čase úplně srozumitelná, a to množstvím archaismů. Těch Kalina užíval zcela záměrně, ale v podstatě zbytečně. Navíc nadšen tvořil originální neologismy a pro četné exoticismy přirovnal Jan Neruda jeho balady k „sochám z indických pagod“. Kalinovy byly vytýkány i polonismy a do jisté míry byl ovlivněn Rukopisy. Jak se zdá, u vědomí jisté bizarnosti některých svých námětů přetvářel verše opravdu úplně vědomě, a to až v jakési „starožitnosti“, a toužil přitom, aby se podobaly prastarým lidovým pověstem. Domníval se, že je to „posvětí“, asi jako byly v těch časech posvěceny i zmíněné Rukopisy. Jen Kalinových lyrických veršů se to netýká.

Zvláštnosti, které zanechal v textu, se ale nestaly pouze újmou jeho děl. Naopak. V mnohém navíc předešel o celá desetiletí Karla Jaromíra Erbena (1811-1870), i když v nedostačující kvalitě.

Kalinův děsivý moryát Kšaft (1842) mu získal i jisté peníze a stal se populárním ve čtyřicátých letech 19. století i navzdory své nevyzrálé formě. Není jasné, nakolik autor při jeho vytváření vyšel z případné lidové předlohy. Dočkal se výtek kritiků, avšak i zájmu čtenářů. Fabule je sice dost primitivní a forma většinou neumělá, ale lidový čtenář vstřícně přijal závěrečné mravní naučení a pointu. Báseň vyšla jako sešitový leták za jeden groš a možné ji bylo zpívat na nápěv Co tam děláš za vodou? Na jistou dobu Kšaft zlidověl a Kalina byl dokonce následkem povyku okolo balady policejně vyšetřován.

Ještě děsivější je jeho Hadrnice. Titulní hrdinka se v nouzi stane vykradačkou hrobů a mrtví se jí strašlivě pomstí. Promění ji v kamennou kostru s vlastnostmi noc co noc ožívající vampýrky. Stává se tím, pravda, taky mementem sociální bezcitnosti.

Podle vzpomínek některých současníků připomínal Kalina lidem svou fyziognomií Krista, ale nejen proto se těšil u romanticky cítících lidí úctě a vážnosti.

Lubomír Lichý vzpomíná, jak v lednu 2018 věnoval výtisk výš zmíněných Wolkerových Balad nejmenované pracovnici galerie Českého rozhlasu, kde vystavoval obrazy a knihy. Pro další práci mu brzy nato doporučila právě Kšaft. Ten i Wolkerovy balady lze v této formě vítat jako připomenutí dvou typů klasiky. V případě Wolkerově jde o klasiku vážnou a nepochybnou, v případě J. J. Kaliny pak o klasiku, na niž musíme shlížet s jistým odstupem a jako na jedny z prvních českých hororů.

Jak připomíná v Lexikonu české literatury Květa Homolová, ve spolupráci se skupinou pražských židů „usilujících o národní asimilaci“ pořídil J. J. Kalina taktéž první české zněmí hebrejských rituálních textů pro dvojjazyčný soubor Tefilloth Israel – Modlitby israelitů (1847).

 

Lubomír Lichý (*1945) je členem České unie karikaturistů i Unie výtvarných umělců Hradec Králové, z jeho autorských knih jmenujme aspoň Hřbitovní kvítí (1993), Rady pro kočku (2006) či Fšude je krize, no a co?! (2010) a Jak přežít konec světa (2012). Ke stovce publikací jiných autorů navíc ilustroval: například My cizinou jsme bloudili (2008) Václava Vlka či Podivuhodné příběhy z Atlantidy (2013) Zdeňka Dvořáka…

Jiří Wolker: Balady. J. J. Kalina: Kšaft. Kresby Lubomír Lichý. Nakladatelství Jonathan Livingston. Praha 2016 a 2018

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB