Cecek velikosti aneb Podojený Kundera


(foto martinjun.cz)Při rutinní silniční kontrole byl zadržen spisovatel K. Přiznal, že při cestě z Paříže, ještě na německém území, vypil k obědu dvojku vína. Jakýsi důvtipnější policista však přišel na to, že muže tohoto slavného jména už rameno spravedlnosti delší čas touží sevřít kvůli šedesát let starému provinění. Cizí státní příslušník byl proto v přísném utajení vzat do vazby a přemístěn do věznice na Pankráci, kde s ním připravují tajný proces.

 

Čtete dobře, nestalo se to ve Stroessnerově paraguayské diktatuře, nýbrž v demoktarické České republice. Ale neberte si to tak. V románu Martina Juna (1976) Doživotí není ani slovo myšleno vážně. Autor s drzým úsměvem sígra v textu sám praví na konci jedné z kapitol: „Prostě mě to právě tady přestalo bavit a to je jediné kritérium, které uznávám.“

Veškerá literatura parazituje na životě. Parazitismus je vztah dvou organismů, z něhož jeden organismus má zisk a druhý na něj doplácí. Jen malé části literárních výkonů se podaří dosáhnout symbiotického stadia parazitismu, kdy se to, co ze života autor odsál, životu vrací jako jeho nová, pátá dimenze. Po prostoru a času se dostavuje smysl, i když nakonec není nalezen a stává se jen cílem nikdy nekončícího poctivého hledání. Už pouhé vědomí, že lidská existence by mohla mít i jinou než biologickou rovinu, patří k epochálním objevům. Tam, kde se spisovatel nevymaní z parazitického stadia, jde nepochybně o ochablost kreativity.

Jun, poučen teorií fikčních světů, se rozhoduje využít jejich potenciál svobody a s exhibicionismem pasážových hipsterů provokuje alibistickou koketerií s osudem a dílem Milana Kundery, i když pro jistotu v celém textu toto jméno nepadne. Vlastně chce provokovat, ale neuvědomuje si, že ve světě, který je sám o sobě už provokací, upadne do spárů trapnosti. Aby zamaskoval faux pas, začne si hrát. Střídá techniky vyprávění, chvíli oslovuje čtenáře, na konci pro změnu inscenuje v duchu tradiční narace svou verzi údajné Kunderovy udavačské aféry z roku 1950. Páteří díla tak chtě nechtě je životopis románového Kunderova syna. Záběry jeho kostrbatého úsilí dosíci spisovatelské slávy by byly sžíravě nudné, kdyby se neodehrávaly v kulisách všeobecně známých souřadnic života a díla MK.

Jun si hraje, bavte se taky a zažeňte chmury, o nic přece nejde. Ani tahle hra však bohužel nemá jasná pravidla, protože jediným kritériem, jak jsme si přečetli, je to, co autora baví. Chvíli jde o to, jestli je udavačství centrálním tématem próz spisovatele K., chvíli se dusíme zvědavostí, jestli Silke nakonec hrdinovi dala či nedala. Hra bez pravidel je chaos. V jeho vířivce vyprané špinavé prádlo však autor ani nakladatel (Labyrint) nesuší ve vší tichosti na zadním balkónu. Naopak. Rozvěšují je s pokryteckou grimasou postiženců na tvůrčí svobodě v hlavních zpravodajstvích veřejnoprávních médií. Marketingový hák spolkli novináři se vzácnou vstřícností a ani nesykli bolestí. Šli po návnadě a vůbec si ji neprohlédli, natož aby ji stihli přečíst.

Pozoruhodné je, že ačkoli Jun patří ke generaci, které musíte při vyslovení jména Milan Kundera vysvětlit, o koho jde (čemuž slouží v románu postava Reného), přesto jej sláva pařížského Brňana irituje. Jako by se neopakovatelnost Kunderova osobního a tvůrčího osudu vynořovala z kalných vod dvacátého století a fascinovala ironickým úsměvem, s jakým doprovází konec éry, kdy racionální významy byly čitelné a kdy mělo smysl ptát se na smysl, i když z toho byl nakonec žert. Ještě na okamžik se přisát, ještě moci sát ten cecek velikosti, než neodvratně propadneme malosti.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB