Deepak Lal: Americké kulturní války



USA vlajka ilustraceV několika posledních měsících jsem pobýval ve Spojených státech a Velké Británii, přičemž jsem tyto země nikdy neviděl na individuální úrovni tak rozpolcené jako dnes.

 

 

 

V Británii je příčinou rostoucího nepřátelství mezi přáteli a v rodinách brexit. Jakmile se na nedávné večeři dlouholetých přátel diskuse stočila k tomuto tématu, vedlo to k vášnivé diskusi, při níž se nakonec hostitelé pustili do hostů, kteří patřili ke stoupencům brexitu, a vyzvali je, aby odešli a už s nimi nikdy nepromluvili. Jeden prominentní historik, zastánce setrvání Británie v EU, má v okně svého domu cedulku s nápisem „Stoupenci brexitu nejsou vítáni“. Podobně je nemožné na večírcích na obou pobřežích Spojených států mezi dlouholetými přáteli – ve vší zdvořilosti – hájit Donalda Trumpa. To už nejsou pouhé střety osobní identity, jak tvrdili mnozí politologové včetně Francise Fukuyamy, protože tito přátelé se šťastně sžili se svými rozdílnými identitami, aniž docházelo k rozepřím. Jedná se o konflikty, které se více podobají evropským náboženským válkám v období reformace. Proto jsem si, pokud jde o sociální styk, vzal k srdci moudrou radu královny Alžběty I., že nechce otevírat „okna do lidských duší“, a zakázal si diskuse o panu Trumpovi či brexitu. Zde leží klíč ke zdroji tohoto sílícího sociálního defektu. Ve svých přednáškách v rámci stockholmských Ohlin Lectures (Nezamýšlené důsledky, 1998) o roli kultury při objasňování sociálně-ekonomických jevů jsem rozlišil mezi materiálním a kosmologickým názorem, které utvářejí kulturu. Materiální názor se zabývá zajišťováním obživy, kosmologický tím, jak by měl člověk žít. Materiální názor je tvárný a mění se v závislosti na proměně materiálního prostředí. Kosmologický názor, zahrnující morální a sociální normy, je vůči změnám odolnější.

 

Politické diskuse a konflikty na Západě se od poloviny 19. století točily převážně kolem materiálního názoru, kde soupeřily náhled kapitalistický a socialistický. Po zániku Sovětského svazu a zemí tzv. reálného socialismu se zdálo, že se tento politický spor uzavřel. Ale on se nyní znovu vynořil, když se do čela britské Labouristické strany dostal neomarxista Jeremy Corbyn a když se socialisté Bernie Sanders a Elisabeth Warrenová pokusili ovládnout Demokratickou stranu ve Spojených státech. Ale to jsou dnes pouze náznaky možného budoucího vývoje. Důležitější je, jak upozorňuje ve své poslední knize bývalý předseda americké sněmovny reprezentantů Newt Gingrich (Trumpova Amerika, 2018), vytrvalé úsilí amerických liberálů změnit kosmologický názor, který patří k tradiční americké kultuře. Nejdůležitější částí tohoto názoru, tvrdí Gingrich (kromě národního hesla, proklamovaného na amerických mincích: „Věříme v Boha“), je víra v americkou výjimečnost. Ta se zakládala na „tavícím tyglíku“, jak to shrnuje americké národní heslo „E pluribus Unum“ – Z mnohých jeden, a rovněž na primátu ústavy, kterou otcové zakladatelé napsali tak, aby zajistili jednotlivcům právo mluvit, konat pobožnosti a žít, jak uznají za vhodné, pokud tím nezasahují do fundamentálních práv ostatních. Aby nemohly být tyto individuální, občanské a politické svobody zničeny vzestupem nějakého diktátora, vymysleli rozdělení mocí.

 

Tyto hodnoty byly rafinovaně podvráceny levicí, která infiltrovala akademický svět, kde „profesoři hlásali sekularismus, liberální sociální zvyklosti a překroucenou verzi dějin, v níž vystupuje Amerika skoro v každém období svých dějin jako padouch“ (s. 13). Když se takto zpracovaní studenti přesunuli do svých profesí, „stal se názor levice v kruzích elit normou“. Elity uvěřily, že „tradiční Amerika je rasistická, misogynská, homofobní, utlačovatelská, protiženská, militaristická a násilnická“ – a plná, jak se vyjádřila Hillary Clintonová – „ubožáků“ (s. 12). Tavící tyglík, který změnil imigranty ze všech koutů světa v Američany, a poté v jednotný národ, byl nahrazen představou „salátové misky“ multikulturalismu, která – jak poznamenal celoživotní demokrat, historik Arthur Schlesinger, ve své knize Rozpolcení Ameriky – „napadá unum a oslavuje pluribus“. A plodí filozofii, že „Amerika není vůbec národ jednotlivců, ale národ skupin“. Ta směřuje proti individuálně zakotveným právům v ústavě a snaží se vytvořit kmenový systém skupinových práv s frakcemi, neustále soupeřícími o moc. Tak se stalo, že se menšiny, odlišující se svými etnickými, genderovými a/nebo sexuálními preferencemi, pokusily využít zákon k prosazení svých práv, založených částečně na „potřebách“ a částečně na „rovnosti v úctě“. Podle Millova principu svobody jsou rozličné nevýhody, jimiž trpěly menšiny s netradičními sexuálními preferencemi, zcela neospravedlnitelné a byly po právu odstraněny (jako např. nedávno v Indii). Ale skupiny, které se cítí posíleny sociálním uznáním skupinových práv, mohou přecenit svoje síly, jak se to stalo transgenderovému hnutí ve Spojeném království. To obhajovalo sebeidentifikaci lidí, kteří považují své biologické pohlaví za nevhodné a chtějí být uznáni za muže nebo ženu, aniž prošli nezbytným fyzickým přeřazením. Kvůli tomu nastal spor s feministickými skupinami, nejprve o toalety a nejnověji poté, co byl mužský sexuální násilník, který se identifikoval jako žena, poslán do ženského vězení, kde „znásilňoval(a)“ vězeňkyně. (James Kirkup: „The march of trans rights“, Pochod trans- -práv, www.spectator.co.uk, 6. října 2018). Ale nejzávažnější útok na tradiční kosmologický názor Američanů započal v momentě, kdy do právního systému pronikli soudci, kteří věří v „živou“ ústavu. Výsledkem je, jak poznamenal opakovaně soudce Antonin Scalia, že „soudy začaly místo interpretace ústavy vymýšlet ústavu novou, založenou na radikálních hodnotách, jež stále ostřeji popírají ideje a spisy otců zakladatelů“. Úspěšné Trumpovo jmenování dvou soud ců Nejvyššího soudu a 23 federálních soudců, prosazujících striktní respekt k ústavě, je velkým vítězstvím tradicionalistů v těchto kulturních válkách – k velké zlosti těch, kteří prohráli. Konečně prezident Trump stvrdil americkou suverenitu v zahraniční politice tím, že odmítl nový světový řád, jejž vyhlásil prezident George W. Bush v roce 1990 a který předpokládal existenci světa, v němž jsou národy navzájem zodpovědné za akty nespravedlnosti a budou se mezinárodní komunitě zodpovídat za zločiny proti lidskosti nebo globálnímu řádu. Anexe Krymu Vladimírem Putinem, faktická čínská anexe Jihočínského moře a íránské zásahy v západní Asii tento wilsonovský sen rychle ukončily. Prezident Trump odmítl „globalismus“ odchodem z transatlantického partnerství (TPP) a Pařížské dohody, útokem na Čínu a Írán a varováním těm, kdo se přiživují na americké velkorysosti v NATO a OSN. Budiž řečeno, že britští stoupenci brexitu také podporují britskou suverenitu proti globalistickým snům stoupenců setrvání v EU, a těší se přitom Trumpově výslovné podpoře. Nynější kulturní války ve Spojených státech o americký kosmologický názor budou probojovány až do konce, jako podobné konflikty v minulosti, které „nemusejí být nutně krvavé, ale vyvolávají ostré postoje, vedoucí k nenávistným volebním zápasům“ (Gingrich, s. 17). Pokud si uvědomíme americkou „soft power“ (když Amerika kýchne, zbytek světa dostane rýmu), je zřejmé, že výsledek těchto kulturních válek ovlivní také kosmologický názor většiny světa.

 

 

Z anglického originálu publikovaného v Business Standard (October 2018) přeložil Aleš Valenta. Převzato z Newsletteru Institutu Václava Klause

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB