Ladislav Žák: Cenzura nové doby…



cenzura internetInternetem prý obchází strašidlo, strašidlo cenzury. Ve jménu čehokoliv jsou mazány příspěvky, aniž by bylo jasné, jaká jsou pravidla hry. Strašidlo ale obchází nejen internet, obchází i klasická média a postupně obchází nás všechny. Do řady z nás po kratším či delším obcházení už vešlo a jako správné strašidlo vneslo do našich duší strach, ze kterého strašidlo žije, roste a sílí. Bojovat s cenzurou tedy znamená především vyhnat strašidlo ze své duše a přestat se bát.

 

 

 

Když se podíváme na společenské uspořádání jako na komunikační síť, pak můžeme v dějinách pozorovat opakující se proces, který začíná tím, že se komunikační síť rozrůstá co do počtu a různorodosti svých uzlů. To přirozeně přináší zvýšenou složitost sítě a související pokusy o její zvládnutí. Nastupují vědomé procesy jako optimalizace, reorganizace, rekonstrukce, ale od určitého stupně složitosti jde o nikdy nekončící, úmorný zápas. Mimo plánované procesy, přinášejí dílčí řešení i samovolná zjednodušení obecně nazývaná jako kolapsy. Tenhle tanec na hraně může každá síť hrát docela dlouho, pokud se ovšem radikálně nezmění objem a kvalita informačních toků, které má přenášet. Pravidelně se objeví v síti náhodně místo, odkud se šíří radostná zvěst, že se má zvýšit rovnoprávnost uzlů sítě, včetně odpovědnosti za přenos informací. Druhou součástí poselství je potom prohlášení v tom smyslu, že všechny informace náleží všem, a to je doprovázeno radostnou zvěstí, že všichni musí všechno vidět a vědět. Tuhle spasitelskou ránu poselství rovnosti, transparentnosti a všemocnosti ovšem pravidelně žádná síť nevydrží. Lidé se nechají až příliš snadno přesvědčit o tom, že jsou si navzájem rovni, mohou do všeho vidět a všechno mohou. Vůbec nejsnadněji to jde, když cítí, že to kolem nich tak nějak trochu drhne, něco se nedaří nebo se něco příliš dlouho opakuje. Jsme toho svědky dnes a denně, když jsme neustále vystavování působení věrozvěstů pocitů rovnosti, transparentnosti a všemocnosti každého z nás a nás všech dohromady.

 

Žijeme v době, která je plná nejistoty. Doporučuji všem, kdož se odvolávají na pravdu, apokryf Karla Čapka Pilátovo krédo, který laskavý čtenář najde zde:

http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/ci-je-pravda-nase-jedina-prava .

 

Doba jakýchsi neměnných jediných oficiálních pravd je evidentně pryč a zároveň existuje silná skupina lidí, která si myslí, že je to špatně, aniž by tím projevovala nostalgii po minulých časech. Přes jejich odpor se zdá, že nastává doba, kdy je pravdou spíše to, co se podaří v dané společnosti aktuálně vyjednat, podobně, jako o tom psal filosof Richard Rorty, než to, co jsme se učili ve škole, říkali na schůzi, psali v novinách či „fejsbůčku“ či nebo ukazovali v televizi či Instagramu. To přirozeně zvyšuje nároky na kvalifikovanou účast na debatě o oné vyjednané pravdě, protože jinak se mi může snadno stát, že ta moje pravda, která byla léta nedotknutelná a opřená o jakousi vědu a školní učebnice, zmizí jako sněhulák v červnu. Ostatně o tom jsou i volby. Je celkem jedno, co, jak, kdo myslí a na čí straně je jakási věčná pravda. Realitou se stane názor, pro který se podařilo vyjednat největší podporu. Jakási pravda možná jednou zvítězí, ale skutečné je to, co působí tady a teď…Budeme se muset naučit znovu a daleko intenzivněji a hlavně kvalifikovaněji za svou pravdu bojovat a ručit, aby se mezi pravdami jiných prosadila. Problémem je, že je to velká práce přemýšlet a pak diskutovat a prosazovat svůj názor v malém i velkém, a proto tolik z nás přenechává svá místa v této diskusi prázdná nebo je rovnou deleguje jiným. Zvykli jsme si příjemného status quo pohodlné pravdy užívat, ale nijak ji neobnovovat a nepotvrzovat a hlavně za ni nikterak neručit. Podle toho to také vypadá.

 

Žijeme v době, kdy proti sobě působí tendence touhy mít vlastní názor, tendence neochoty myslet a tendence neschopnosti přirozeně svůj názor a myšlenky prosazovat v diskusi. Nemyslím si, že nám může pomoci nějaký boj s cenzurou, dokonce snad pomocí zákona, když nejsme připraveni vedle toho, co na nás teče jako povodeň ze sdělovacích prostředků a sociálních sítí postavit rozumnou strukturu uvažování, debaty a utváření nějakého názoru. Jedinou cestou je začít se o svých názorech domlouvat ve svém nejbližším okolí a pak postupovat dál. Nedělat tragédii z nějaké nedohody nebo se dokonce zabývat otázkou, kdo v názorovém střetu zvítězil. Potlačit touhu po tom, aby se můj názor prosadil jako „král krysa“ a já s ním. Stejně jako hrozící velkou povodeň lze zvládnout systémem tisíců malých hrázek a drobných terénních úprav, je možné i současnou informační povodeň zpomalit a usměrnit hrázkami, které jí nastaví každý z nás tím, že si bude vážit vlastního názoru a přirozeného a přímého kontaktu s bližními a nebude čekat na svou dávku informací a emocí tekoucích z médií. Závislost na cizích pravdách je nejhorší droga otroctví a zdrojem věčného strachu…

 

Dovolím si závěrem poznámku, že zabývat se cenzurou z té či oné strany je předem marné a k tomu parafrázi Renčínova Dlabáčka: Když se média berou jako dobový folklór, jsou daleko snesitelnější…

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 13 Září 2018 08:26 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB