Zbyněk Fiala: Sucho nekončí



mapa suchaSkuteční odborníci byli přizváni do Národní koalice pro boj se suchem, kterou pomohla sestavit hned tři ministerstva – pro životní prostředí, zemědělství i místní rozvoj. Konečně se začínáme soustřeďovat na to, co potřebují nikoliv nenasytní příjemci dotací, ale půda a krajina a takříkajíc chléb náš vezdejší.

 

 

 

Úlevná trocha deště neznamená, že jsme ze sucha venku. Když si přehrajete vývoj situace na mapách, které nabízí oficiální web www.intersucho.cz , vidíte, že když v druhé půli srpna zavládl nejvyšší stav sucha, tedy to „extrémní sucho“ v kategorii S5, sužovalo polovinu republiky. Teď se přísun vláhy mírně zlepšil, ale web varuje, že „podle současného výhledu nelze očekávat rychlou změnu v případě dopadů sucha v zemědělství a lesnictví, a to díky délce a intenzitě letošního sucha a výši akumulovaných deficitů.“ Krátce, máme nastřádáno.

 

Uvedený portál vznikl už roku 2012, takže sucho v Česku není až takovou novinkou. Monitoring je veden ve spolupráci Ústavu výzkumu globální změny Akademie Věd České republiky (CzechGlobe), Mendelovy univerzity v Brně a Státního pozemkového úřadu a počítá také s aktivními příspěvky uživatelů. To umožňuje poskytovat velice podrobný obraz a nabízejí zde i kvalifikované čtyřtýdenní předpovědi.

 

O klimatických mapách Czechglobe jsem kdysi psal pro Literární noviny a seznámil se tak s dlouhodobými výhledy na řadu desetiletí, které zde vytvářejí podle různých klimatologických modelů. Možná že teď modely přitvrdí, zdá se, že klimatická změna postupuje rychleji, než se očekávalo ještě před několika lety. Z tehdejšího rozhovoru mi utkvěl jeden detail, na který si vzpomeneme v zimě, až se ukáže, že protějškem nekonečných letních dní s tropickými parametry budou zimní dny bez sněhu. Dnes počítáme ztráty v zemědělských podnicích, v zimě to bude v horských resortech. Snad se tím konečně zastaví demonstrativní pokusy vedoucích politiků prosazovat sjezdovky napříč národními parky, aby se zalíbili voličům z řad lyžníků. Leda bychom přešli na sjezdovky na umělé trávě…

 

Reakce ministerstev zemědělství a životního prostředí na sucho jsou teď mnohem kvalifikovanější než dřív. Ministr Richard Brabec vytváří národní tým pro boj se suchem. Na ministerstvu mají dobrou mluvku, a tak okamžitě padla do oka informace z oficiální zprávy, že přizval také „vizionáře“.

 

Ministr vysvětluje:

„Svolal jsem národní tým těch, kteří o krocích státní správy, samosprávy, ale i soukromého sektoru v boji se suchem rozhodují nebo k tomu mají co říci a považuji je za vizionáře v oblasti hydrologie, geologie a dalších odvětví. Stát musí napnout všechny síly, nesmí se překrývat různé výzkumné úkoly, státní správa musí táhnout za jeden provaz, přispět musí i samospráva nebo soukromý sektor. Je potřeba jednat rychle a společně, proto jsme dnes vytvořili Národní koalici pro boj se suchem.

 

Řešili jsme především priority státu. Potřebujeme nepochybně realizovat jak technická opatření v podobě vodárenských nádrží na zajištění pitné vody pro obyvatelstvo a rozvoj vodohospodářské infrastruktury, tak i přírodě blízká opatření v podobě nových vodních prvků v krajině. A také musíme chránit půdu proti erozi nebo lépe využívat vodu jak v průmyslu, ve městech a obcích, tak i v zemědělství. Zapojit se musí každý.“

 

Jak zpráva vypočítává, jednání se zúčastnili zástupci ministerstva životního prostředí, ministerstva zemědělství a ministerstva pro místní rozvoj v čele se svými ministry, za vědeckou sféru pak prof. Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, prof. Miroslav Trnka z CzechGlobe a prof. Petr Sklenička z České zemědělské univerzity. Dále zástupci Svazu měst a obcí ČR, Sdružení oboru vodovodů a kanalizací, Agrární komory, Povodí Vltavy, Svazu průmyslu, Státního fondu životního prostředí ČR, České geologické služby, Výzkumného ústavu vodohospodářského a Českého hydrometeorologického ústavu.

 

http://www.mzp.cz/cz/news_180829_sucho

 

Pokud se to podaří dotáhnout k nějakým reálným výstupům, bude to parádní manažerský kousek. Věci pomáhá, že také na ministerstvo zemědělství nastoupil odborník, který má navíc to ministrování po tátovi. Znám oba Miroslavy Tomany, jsou to slušní lidé, rozumí zemědělství, podnikání, politice i podnikovému řízení. Tomu staršímu jsem pomáhal s editací jeho zajímavých dějin československého zemědělství. Mladší publikoval v Ekonomu ještě když byl diplomatem v USA.

 

Jak jsem se na stránkách ministerského webu dočetl, v rámci dotačního programu Podpora opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích už běží 493 akcí. Zaplať pámbu, není to moc, ale začalo se s tím. Cílem má být výrazné zlepšení technického stavu drobných vodních toků a malých vodních nádrží. MZe dále podpořilo 67 akcí na obnovu a výstavbu rybníků. Zadržování vody a strukturu krajiny podporují rovněž pozemkové úpravy v rámci Programu rozvoje venkova částkou 3,2 miliardy korun. Dojde však k úpravě metodiky, aby kladly větší důraz na vodní režim krajiny.

 

http://eagri.cz/public/web/mze/tiskovy-servis/tiskove-zpravy/x2018_maly-rybnik-na-vlastnim-pozemku-pujde.html

 

Zájem tedy je, prachy taky, ale věc je v počátcích. Na poradě se sešla spousta odborníků a ředitelů, ale to hlavní se musí odehrát dole. A tam bude hodně záležet na lidech, jako je třeba Jiří Malík ze Spolku Živá voda. Když jsem s ním před lety natáčel na Náchodsku pro Občanské noviny, které se tehdy zaváděly jako součást ekologického pořadu Nedej se! (ČT2), ukazoval mi přímou stružku mezi poli, kterou chce jeho spolek revitalizovat. V minulých dnech jsem viděl reportáž, že mají hotovo a mohou i v těch nejdrastičtějších dnech bez kapky deště ukázat klikatý zelený pás, který opravdu žije.

 

https://www.facebook.com/SpolekZivaVoda/

http://zivavoda.biz/ct24-jak-udrzet-vodu-v-krajine/

 

K vizionářům patří také doc. Jan Pokorný z třeboňské ENKI, se kterým jsem natáčel v Africe v době, kdy jeho výzkumný program nacházel stále širší mezinárodní uplatnění. Později mi popisoval mi metody boje se suchem v Indii, v poměrech, které se mi tenkrát zdály nepoměrně drsnější než u nás (ale současná jižní Morava už se tomu blíží). Fotky z Rádžastánu před a po rehabilitační akci hlásí skokový přechod od červenohnědé do zelené.

 

Zadržování vody v krajině se tam provádělo celkem jednoduchou metodou vsakovacích rybníčků. Důležité je najít vhodné místo v prohloubenině, která není izolovaná neprostupnou horninou. Terénu se případně pomůže sypanou hrází. Zachycená dešťová voda se pak vsakuje a když se podaří zazelenit nejbližší okolí, vidíme, jak se postupně rozšiřuje okruh půdy, ve kterém se daří udržet vláhu.

 

Je to metodika Seppa Holzera, autora u nás přeložených knih Zahrada k nakousnutí a Poušť, nebo ráj. Ta první popisuje hospodaření v alpské usedlosti ve výšce nad 1000 metrů nad mořem, ta druhá využívání Holzerových zkušeností v zahraničních projektech na oživení pouště. Jsou velice účinné, to ano. Ale z našeho obvyklého pohledu mají jednu jasnou nevýhodu, jsou laciné. Nenabízejí rychlé zbohatnutí ničím jiným než prací, to je k ničemu. Na tom se nedá – snad kromě drobků – nic ukrást. Kdo by se s tím patlal.

 

Jo velké přehrady, to je jiná káva. Ovšem stojí za zamyšlení, kde se asi ta voda z přehrady vezme. Když se zadrží nahoře, musí chybět dole, tam tedy budou mít sucho tuplované. Jsou navíc další zájemci o nadrženou vodu, například energetici. Za pár týdnů se bude znovu rozhodovat o budoucnosti výstavby jaderné elektrárny, což je zařízení, které vypravuje tok řek směrem vzhůru, jak je patrné ze zamlžených obřích kondenzačních věží. Spojencem těchto nenažraných řešení je samozřejmě hlad. Když se v prostředí, ve kterém operují, situace dostatečně vyhrotí, v energetice například tím, že se zablokují lacinější řešení (typicky větrníky a bateriová úložiště pro vyrovnávání produkce), je větší šance vmasírovat to lidem do hlavy.

 

Na nevýhody laciného řešení narážel i citovaný Jiří Malík, který obtížně sháněl peníze na své rekultivační pokusy, přestože efekt byl na první pohled zřejmý. Teď se to snad změní, když zanedbání podobných malých akcí způsobuje tak obrovské škody. Ne každý také žije jen potřebami rychlého zbohatnutí. A vedle nadějnějšího přísunu peněz se uvolňuje i další brzda – usnadnily se administrativní podmínky pro budování malých rybníčků a podobných opatření.

 

Mohli jsme to mít dávno, ale vyhrávaly jiné zájmy. Před lety jsem natáčel projevy sucha na jižní Moravě a o kousek dál v Rakousku, a mohl jsem doložit, že tam sucho přes hranice nesmí (Půda na zabití, ČT2). U nás tekly slzy, tam bylo všechno v pořádku. Menší pole s větším obsahem organické hmoty tak rychle nevysychala, vláhu v orné půdě šetřilo zastínění důslednějším udržováním vegetace po celý rok (podsevy, doplňkové plodiny, drn se podřízne, ale ponechá na místě). Pole nebyla strojem na dotace, ale živým organismem, který je třeba předat ve stejném nebo lepším stavu i příštím generacím.

 

Ekonomika rozumného zemědělského hospodaření má své zvláštnosti. Můžeme to vidět třeba právě u Holzerů. Starý Sepp už nežije, avšak mladý to převzal a hospodářství v alpském Krameterhofu stále funguje. A protože nabízí exkurze, je možné se tam na všechno přeptat. Ekologický zahradník Marek Kvapil nabídl vynikající záznam už před pěti lety, když taky sucho udeřilo. Jeho pozornému oku neutekly ani detaily, jak se co dělá, a zdokumentoval to názornými fotkami.

 

http://www.potravinovezahrady.cz/krameterhof-2013-exkurze-na-farmu-seppa-holzera/

 

Nemusíme tedy objevovat Ameriku. Naše dnešní reakce začínají být správné, ale jsou velice zpozdilé. Když ovšem do toho vstoupí katedroví ekonomové, začnou vidět konflikt mezi respektováním přírodních zákonitostí a konkurenceschopností. Základním postulátem jejich vědy je totiž „po nás potopa“ (nebo poušť, jak je libo).

 

Stránky Marka Kvapila však čtou také úplně jiní lidé, a tak jsem mu do té debaty brutálně sáhnul a zkopíroval nádherný příspěvek od Jaroslava Škývary, nabízející zamyšlení nad smyslem zemědělství.

 

„Zdravím, Seppovu usedlost jsem navštívil již před lety, kdy tam ještě prováděl sám. Dělal nám ekonomickou rozvahu ještě v šilincích, neboť neměl zmáknuté přepočty :-). Nechci Marku jakkoliv napadat tvé závěry, jako autor máš na ně plné právo, ale zkus se podívat na usedlost rodiny Holzerů jiným pohledem:

 

Do doby, než byl ekonomický prostor pokřiven, sloužila každá usedlost či sídlo primárně k obživě člověka, který na ní žije. Majitel usedlosti, můžeme mu říkat zemědělec, na ní pracoval s primárním zájmem uživit se. V té době to znamenalo zajistit obživu k přežití. Minimálně tady na Valašsku horská usedlost dávala i materiál na nářadí ve formě dřeva a kůží atd. Jen málo přišlo z vnějška, nejčastěji sůl.

 

Pokud se podíváme na usedlost Holzerů z tohoto pohledu, můžeme konstatovat, že v této chvíli sice má nemalé příjmy z exkurzí a seminářů, avšak v případě potřeby je schopná se ze dne na den “uživit”, a nejen sebe. To se nedá říci o současném zemědělském podniku. Využití Holzerovy farmy jako “modelu pro soudobé zemědělství” tedy záleží na tom, zda vnímáme “soudobé zemědělství” jako něco, co je udržitelné a v čem chceme pokračovat. Sám Sepp vždy zdůrazňoval, že jeho způsob nemáme kopírovat, ale inspirovat se jím. To Krameterhof v současnosti plní, je to místem inspirace.

 

Pro mě osobně byla návštěva této usedlosti velmi nabíjející, energií tohoto místa, tím, co Sepp dokázal vybudovat a s čím začínal, i svým popudem zamyslet se sám nad sebou a svými pochybnostmi. Pokud Sepp může hospodařit a pěstovat plodiny ve výši nad 1000 m nad mořem, proč bych to nezvládl já v cca 530 m? Můžu jen doporučit, jeďte tam, ale zkuste to chvíli nepřeměřovat dnešním pokrouceným pohledem: “Vydělá mi usedlost, nebo nevydělá?” Vyzkoušejte raději: “Uživí mě, nebo neuživí?” To Je diametrální rozdíl. Mějte se krásně!"

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB