Fejeton: Osudové slovo



 

mocné slovo ilustraceV jedné detektivce bylo osudovým slovem poupě. Natolik osudovým, že přímo smrtelným.

 

 

Osudová slova má kdekdo. Někdo má tchyni, jiný nudle s mákem, další rizoto ze školní jídelny, a kdosi dokonce láska v dobrém i zlém. Výstředníci ji mají s velkým začátečním písmenem.

 

Mým osudovým slovem je celkem nevinné obvykle. Teď jsem ho napsala správně. Ne tak – odhadem – ve třetí či čtvrté třídě.

 

Musím se vší falešnou skromností poznamenat, že jsem byla mimořádně sečtělé dítě, v době, o níž je řeč, jsem se v počtu přečtených knih dostala do řádu stovek. Takže slovo obvykle jsem pyšně zařadila do svého slovníku. V mluvené podobě, ne tak v psané.

 

K zásadnímu obratu došlo v jedné slohové práci, kde jsem se tímto slovem pochlubila. A objevila je červeně podtržené. Moje milované ovbvykle! Okamžitě ruku nahoru a drzý dotaz, co mi tím podtržením paní učitelka sděluje. Trpělivě vysvětlila, že tam mám o véčko navíc a slovo správně napsala na tabuli. (Čtyřkaři se zlomyslně zachechtali – a má to, jedničkářka!) Ale já se nedala. Viděla jsem to tak v jedné knížce, ano, dokonce v Babičce! A to je nějaká autorita, Božena Němcová se přece nemýlí! Navíc jsem autoritu paní učitelky zpochybňovala, vysmála se mi totiž, že čtu verneovky, to prý není (zvlášť pro děvče) žádná literatura. Takové hlouposti, co nejsou pravda, argumentovala. Tak já vám to teda přinesu ukázat, pronesla jsem zarputile.

 

Doma jsme měli Babičky dvě. Jednu ošklivou, brožovanou a na nahnědlém papíře, druhou velikou, překrásně ilustrovanou na papíře křídovém. První byla na čtení (přečetla jsem ji několikrát), druhá na vzácné chvíle, například o vánocích.

 

Paní učitelka řekla, že je náramně zvědavá a čtyřkaři se opět rozesmáli.

 

Inkriminované místo jsem v knížce našla, založila a do školy přinesla.

 

No jo, to je chyba tisku, pronesla nad patřičnou stránkou paní učitelka. Lotova žena byla v tu chvíli proti mně pouhou figurkou. Chyba tisku!!! V tu chvíli se mi zhroutila pořádná část dosavadního vesmíru. Neboť dokonalost světa knih pro mě byla do té doby nezpochybnitelná. Chyba tisku! No co to je?! Jak může v knížce málem posvátné dojít k chybě? Ne že bych se s krutou informací zcela smířila. Alespoň jsem ji, nerada, vzala na vědomí. Nicméně ovbvykle mě provázelo ještě hezkých pár let. Když jsem se zlozvyku zbavila, připadalo mi to slovo tak nějak nedokonalé.

 

Redaktorská práce mi přinesla dvě základní ponaučení. Za prvé: v cizím textu vidím každou i nepatrnou chybičku. Za druhé: ve vlastním textu ji přehlédnu třeba i po třetím čtení a objevím ji, až když je pozdě a je vytištěna. Nicméně i těm nejdokonalejším redaktorům a korektorům občas něco unikne a je zvláštní, že právě u autorů, kteří chyby téměř nedělají a co hůř, píší poutavě. Jak se jednou večtete, jste ztraceni. Jedete po ději. Ale to pořád píšu o slušně zaopatřené literatuře.

 

Horší časopisy. To nejsou překlepy, to nejsou občasná přehlédnutí, to je naprostá ignorace gramatiky a stylistiky. A teď si vezměte, kolik naivů, jakým jsem bývala před svým prohlédnutím, mezi čtenáři je! Co je psáno je bernou mincí, to je dáno, tak to má být! Vždyť čemu už má člověk věřit, když chybují ti, kteří by měli být za bezchybnost placeni?

 

P.S.: V té parádní Babičce se chyba nevyskytovala.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 13 Srpen 2018 13:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB