Alergie na roztoče a politiky v České republice



roztoči s tím ve Sněmovně zatočíV úvodu musím sdělit, že následující řádky spadají do dovolenkového čtení, které může postrádat dokumentární hodnotu.

 

 

 

   Takže, dne 14. července jsem otevřel deník Právo a pohlédl i na stranu 21. Václav Pergl tu operoval v lokálním prostoru, a pokud mohu posoudit, udělal to znamenitě. Jeho příspěvek Alergie na roztoče trápí milióny lidí je užitečný v mnoha směrech. Řeklo by se v celé růžici 360 stupňů mediálního kompasu. Pro lepší pochopení vztahů mezi malými a velkým škůdci nezbývá, než ocitovat jisté pasáže.  

 

   Odhaduje se, že v Evropě má okolo 40 procent lidí alergii na roztoče, která se projevuje celoročně… A tak nejen pylová sezóna trápí alergiky… roztoče máme doma po celý rok. (také politiky)

 

   MUDr. Iva Pončáková z Centra alergologie a klinické imunologie nemocnice Na Homolce v Praze k danému tématu říká: „Aniž by si to většina z nás připouštěla, mohou nám dost komplikovat život. Velká část populace je na ně alergická, což může vést až k astmatu, v horším případě k závažným komplikacím nebo i úmrtí.“

 

 

Dokonalá podoba a následky

   Je až zarážející, jak moc se podobají roztoči a naši politici: ve společenském spektru účinnosti. Dochází tak k infikaci individuálního nebo státního organismu, u nás přesněji řečeno, relaxační matrace pro nadnárodní monopoly. Někdo, majdanovým politikům nepřející, by řekl, že také oni mají osm nožiček, aby se nás drželi jako velmi výživného a poddajného prostředí a ve finančním teple.

 

   A tak se tato entita politiků nekontrolovatelně množí, exkrementuje, infikuje společenské prostředí, zase množí; a to i přes svůj kanibalismus. Dividendy proudící do zahraničí a na konta našich oligarchů se konají v ritech černé magie zpravodajských, bankovních, developerských advokátských, lobbystických uskupení.

 

   To, co tomu předcházelo (rok 1989) zachycuje, kromě známých analytiků, historiků a publicistů i Radomil Kopp, věcně komunikující člověk se znalostí německého a českého podnikatelského prostředí a skutečného života bez literárních příkras. Série jeho knih Sametové ovečky (2005), Hostinští z Baťova (2007), Nebe rockerů (2010) a Švejk republik (2014) dokumentuje mnohé. Pisatel chce a umí své vyprávění objektivizovat, nenechává padnout problémy pod stůl, jen proto, že se mu nehodily do argumentačního lavóru. Výdajná je v tomto směru stať Návrat do totality z posledně jmenované knihy, str. 159.  

     

   Jak je na tomto v evropském kontextu Česká republika? To je dnes, snad už provokativní otázka pro naše představitele, když mají odpovídat v televizním studiu, případně na shromáždění voličů, proč jsme především sklady, montovny a z EU často tepaná kolonie? I to má své historické, doložitelné prahy, o kterých kněžna Libuše pomlčela. Dějiny nelze nahlížet černobíle, jak by nám třeba vysvětlil aktivista, herec a režisér Jiří Mádl během reklamy na brambůrky.

 

   Ano, mohu ujistit sám sebe, že Jiří Mádl by to zvládl. Má i velkého předchůdce Michaela Kocába. Přiznám se, že až zcela nedávno jsem „dekódoval“ jeho píseň, kde pořád něco mele o cizí ženě v cizím pokoji. Tou ženou totiž byla demokracie bez přívlastků. Nelze se proto divit, že se vedle ní necítil dobře!  

 

   Jedná se hlavně o to, že jsme předali příliš mnoho rozhodovacích pravomocí do EU, takže nesmíme mít vlastní (žádoucí) výklad pravidel ekonomické prospěšnosti a právní udržitelnosti, natož pak definovanou a prosaditelnou identitu.

 

   Václav Klaus by mohl vyprávět, až by mu enzymy překryly ústní koutky. Poté, pokud ovládá africký šamanismus, tak by mohl vytvořit duchovní entitu a rituálně nastrojit tenisovou raketu, a říci: „Jdi a bojuj za prosperitu naší rodiny.“ Pokud si projdeme aktivity jeho rodiny, tak snadno zjistíme, že na takové výpravě už raketa byla mnohokrát. (ČEZ, školská zařízení, Poslanecká sněmovna, velvyslanectví ČR v Bratislavě, dozorčí rady a další i nejvyšší místa státní exekutivy). Kdo si myslí, že přeháním, ať vezme do ruky špionážní román Jeden musí z kola ven (John le Carré, u nás 2006).

 

 

Jak na tom doopravdy jsme?

   Navenek jsme prezentováni jako šťastná země, kde kapitalismus zapustil kořeny tak hluboce, že jsme se stali největším vývozcem ornice do Spolkové republiky Německo. Až se z toho frustrovanému občanu svírá žaludek. Máme skvělé statistiky, barevné koláče s procenty, sloupce prosperity, ale jak to pomáhá důchodcům, matkám s dětmi bez partnera, nemocným a invalidům?? Zejména, když oni navštíví regály hypermarketů. Pokud opustíme nedomrlé i juchavé pořady ČT, pak zjistíme, že rostou ceny benzínu, nájmů, elektřiny. Jak říká Vladimír Pikora (Next finance): Inflace pomalu vystrkuje růžky.“ (Právo 12. července). Data ČSÚ nesvádějí dokonce ani ke hrané důvěře v náš politický systém.

 

 

Kdo za včerejší a dnešní marasmus odpovídá?

Tehdejší garnitura ze Špalíčku a Prognostického ústavu to už dávno zhodnotila ve svých osobních kontech a sociálních kontaktech, po předchozí domluvě s Marianem Čálfou. Fiktivní viníci byli „nalezeni“ a dosud jsou verbálně pronásledováni, což přineslo úspory na volebních programech a plánování NE/rozvoje státu. Ještě si dobře vzpomínám na petiční akci akademiků podchycenou Borisem Valníčkem na záchranu vývojových center a poloprovozů Akademie věd ČR. Kdo jsou tito zasloužení nabyvatelé… I když jsem věděl, že to nemá praktický význam (cinknuté karty byly rozdány), i já jsem podepsal, abych se nemusel před sebou hrbit..

 

   Asi nelze vyloučit průměty z jiných dimenzí, jmenovitě hrad Housku a české slovesné tradice. K pohádkám tohoto druhu, německy Märchen, musíme cituplně zařadit i mazané polednice z měst i venkova. Jen adoptivní kníže se švýcarským občanstvím by tato rizika dovedlo pojmenovat, spočítat a předat Danieli Hermannovi k vyřízení na jeho dalších předpokládaných služebních cestách tím správným směrem. Dokonce ani prezident, dříve zdatný prognostik, si netroufá předvídat, zda naše republika je v Havlovském kómatu po Listopadu 1989, nebo ji do umělého spánku neprosperity (pro občany) převedla Evropská unie na čele s EK za účinné pre/asistence „Opoziční smlouvy“.

 

   Silné majesty Hradu ustál v naší stoleté historii pouze jeden politik, a to Gustáv Husák. Komu to roztahuje koutky k úsměvu, tak by si měl projít předmětné aktivity TGM i Václava Havla, zvěsti o knížecím stolci či kostře bojovníka ochránce. Někteří uživatelé na Hradě doslova zpitoměli, jezdili po chodbách na koloběžce anebo mávali tenisovou raketou. Nedávno se v areálu Hradu manifestačně, za přítomnosti novinářů a hasičů, pálily rudé trenýrky. Bez komentáře.

 

   Páni v sídle českých knížat a králů se sami instalovali do rolí tatíčků obtěžujících benátská zrcadla blbými mentálními dotazy. Rádi přijímali a přijímají holdy chasy, tj. politiků, umělců, pochlebovačů apod. Za jiných okolností by to mohl dosvědčit známý politik z pražské KSČ Miroslav Štěpán. A nebojme se připustit, že i on byl součástí naší nedávné historie. Ostatně úspěch v politice je někdy jako putování po skalní římse. Inu, jak údajně pravil K. H. Mácha v jedné z vizí, které měl na hradě Houska: Z okna Hradu se ozval strašný ryk, an to Tomáš Garrigue Masaryk!

 

Kam náš mainstream a Česká republika směrují?

   Jen tak mimoděk se mi vybavila jedna situace se světoznámým polským sociologem Zygmuntem Baumanem, kterého se před časem dva reportéři z jeho domoviny ptali, zda uvažuje o návratu do Polska. Tehdy už žil řadu let ve Velké Británii. Jen v parafrázi sděluji, že tehdy myslitel odvětil, že v United Kingdom ho především drží to, že zde fungují tři základní sloupy moci. Moc zákonodárná, moc soudní a moc exekutivní. Měl tím na mysli jejich jasnou definici, výkonnost a vyváženost.

 

   Pokud si ještě někdo z pražské kavárny myslí, že krajně destrukční pošetilosti Václava Havla (likvidace zbrojního průmyslu, likvidace zemědělství a Slušovic ad.), anebo liberální, privatizační demokracie Václava Klause (se kterou nyní tak urputně bojuje), mohou nahradit sloupy právního státu, tak by se měl nechat zapsat na nějakou obskurní univerzitu u nás či v blízkém okolí a následně „řádně“ otitulován autoritativně sdělovat svá přání, anebo raději direktivy.

 

   Za velmi „výpravný“ lze považovat článek Předseda Nejvyššího soudu vyzval stát, aby odškodnil všechny oběti H-systému (Právo 1. srpna, s. 2). Pokud se Pavel Šámal chtěl zostudit jako občan a totálně znemožnit jako právník, tak svého cíle patrně dosáhl. Možná už je to na zdravotní dovolenou trvalého charakteru. Rezonační kapsu naší „demokracie“ nelze řešit takto. Ale bylo by možno do řešení zapojit aboliční tandem Klaus – Koudelka.

 

   Abychom byli soudobě konstruktivní, tak si můžeme zařídit názorovou předvolbu: zvanou ZEMAN. Paradigmatem může být: Probudíš se – a od rána – nadávej na Zemana. Dobrým vstupem do těchto informačně-technických záležitostí může být soubor názorů shrnutých do knihy názorů mnoha autorů, spisovatelů a publicistů. Jedná se o knížku PROČ? Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme. (2018). Člověk si alespoň uvědomí, že třeba takový Jefim Fištejn by mohl v argumentacích současného prezidenta roztrhat jako mokrý papír.

 

   Varovné signály o zablokované veřejné správě přinesly Lidovky.cz z pera Jana Horáka dne 1. srpna. Děsivé čtení. Stát je pod tlakem ekonomických skupin, napsal šéf NKÚ Miloslav Kala prezidentovi.

 

 

Občanům ještě zbývá vztek…

   Zdravá dávka vzteku je název statě, kterou napsala Marie Vejvodová v Lidových novinách (2. a 3. prosince 2017). Zde rozcupovala současné trendy především amerických psychologů o pozitivním myšlení, neustálém zlepšování se a vedení šťastného života. Tak se autorka přirozeně vyznává: Cesta ke štěstí, zdraví a fungujícím mezilidským vztahům může vést i jinudy: je třeba se zaměřit na to negativní, dopřát si vztek a oslavovat nezdary. To se nám v nastávající recesi bude mnohokrát hodit. Alergie na roztoče a zvláště na politiky v České republice bude mít další fundament.

 

 

Hlavní zdroje

Pergl, V., Alergie na roztoče trápí milióny lidí. Deník Právo sobota 14. července 2018, s. 21.  

Carré le J., Jeden musí z kola ven. Překlad Veronika Volhejnová. Mladá fronta a. s. První vydání, Praha 2012.  

Jefim Fištejn… Vladimír Kučera. PROČ? Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme. Vydání první. Nakladatelství Zeď s. r. o. (2018)

Vejvodová, M. Vejvodová, Zdravá dávka vzteku Lidové noviny, Relax, sobota 2. a neděle 3. prosince 2017, s. 31-32.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB