Fejeton: Sklepy



dokument vydávaný Němcům žijícím v pohraničíV našich životech existují jakési klíčové body, které se zavrtají do paměti a do značné míry ovlivní naše myšlení, postoje, názory.

 

 

 

Letní tábor v roce devatenáct set padesát jedna v Novohradských Horách. Právě jsem absolvovala druhou třídu. Neskutečně krásná příroda, ruiny skalního, prý loupežnického hrádku, hluboko v lese lovecký zámeček, rozkradený, vybitý, s vytřeštěnými otvory po oknech a dveřích.

 

Skamarádila jsem se tam s dvojčaty, báječnými chytrými a vtipnými holkami, které mi jednou, jen tak mezi řečí, sdělily – za dva roky umřeme. A jako kdyby vysvětlovaly, že dvakrát dvě nutně musí být čtyři, natáhly paže, abych si sáhla. Byly nezvykle měkké. To je svalová atrofie, sdělily mi. Ne že by se na smrt těšily, ale počítaly s ní, jako počítáme s tím, že nám zítra vytrhnou zub. Napadlo mě, jaká to je strašlivá škoda, že zrovna tak úžasné holky musí odejít někam tam, jinam. Skutečně za dva roky zemřely.

 

Ten tábor nám přinesl spoustu mimořádných zážitků. Tak například nás jednou v noci probudila střelba, výbuchy a blesky z raketových pistolí. Vyskákali jsme z chatek a stanů, kolem nás se hemžili jacísi muži v podivných, polovojenských oděvech s vysokými botami. A že prý hrozí nebezpečí, přes hranice chce uprchnout tlupa zločinců a my musíme pomáhat při jejich dopadení. Šílení hrůzou a zároveň s jakýmsi křečovitým odhodláním jsme pobíhali po lese. Pak nás opět zahnali na kavalce s tím, že ničemové byli dopadeni; je jasné, že na spaní nebylo ani pomyšlení.

 

Při ranním nástupu nám tito veselí přestárlí hoši, prý pomocníci pohraniční stráže, sdělili, že to bylo jako a pochválili nás za statečnost, přestože se několik dětí strachy počuralo.

 

A pak přišel výlet do mrtvého města. Kaplice. Ve vzorných dvojicích jsme brouzdali ulicemi a uličkami bez lidí kolem prázdných domů a domečků. Před jedněmi okny jsem se zastavila a zírala do kuchyně, kde na stole ležel nakousnutý seschlý krajíc chleba a vedle hrnek zdobený růžičkami.

 

„Pojď,“ řekla paní učitelka. „To tu zůstalo po Němcích.“ Ptala jsem se po jakých Němcích, přece jsme v Čechách a taky proč je ten chleba nedojedený a proč tu nejsou žádní lidé. „Brali je narychlo,“ řekla. „Tomu ty nerozumíš a taky to nemusíš nikomu vykládat.“ Nedalo mi: „Ale to přece byli chudý lidi, když jedli jen suchý chleba.“ „Chudý nechudý, byli to Němci. A říká se chudí, ty jedna všetečko.“

 

O pár let později celá naše rodina vyrazila na letní rekreaci na chatu jednoho pražského podniku. Do Krkonoš, přesněji Horních Míseček. Jak se ukázalo, chata nebyla žádná chata, ale skromná chaloupka.

 

Zatímco jsme my děti jásaly – jako z pohádky, maminka přísně sevřela rty a pronesla: „Kdybych tohle věděla, nikdo by mě sem nedostal. Nejraděj bych se sebrala a jela domů.“

 

Ale chaloupka skutečně byla pohádková. Jako když Sněhurka vkročila do trpasličího příbytku a v něm bylo všechno. Talíře, lžíce, hrnky, naběračky... zkrátka to, co rodina potřebuje. Chudá rodina!

 

Ale naše nadšení nebralo konce. Když se nešlo na túru, šmejdily jsme po domečku, až jsme vylezly i na půdu a tam objevily štůsek dopisů psaných neznámou řečí, svázaných provázkem. Vítězně jsme s kořistí seběhly dolů. „Ihned to doneste zpátky,“ vykřikla maminka. Jenže děti! Otravovaly jsme tak dlouho, až se maminka uvolila do jednoho nahlédnout. Ani nedočetla stránku a dala se do pláče. Pak založila dopis zpátky do štůčku a poslala nás s ním na půdu. Až mnohem později nám vysvětlila, že šlo o dopis syna z rodiny, která tu žila. Z východní fronty. A bylo to něco strašného. „Musel být hodně mladý, anebo hloupý,“ řekla. „Byla v tom spousta chyb.“

 

Jednou jsme v chaloupce zažili bouřku. Ani náhodou se nepodobala bouřkám, jaké jsme doposud znali. Hřmění bylo násobené ozvěnami okolních hor, blesky osvětlovaly jeden za druhým ztemnělé údolí a příval vody hrozil, že zatopí stavení. Otec se musel v pláštěnce, v gumácích a s motykou vypravit vykopávat stružky. Co tu ti dávní lidé museli zažívat! A co teprve v zimě! Jak tu vůbec mohli žít?! A přece žili.

 

A zase v jiném pohraničí. Vyprávěla mi jedna pamětnice, jak v pětačtyřicátém přijel do městečka na bílém koni jakýsi… no, člověk. A s ním tlupa všelijakých pobudů. Ten na koni se prohlásil velitelem města a nechal nastoupit všechny zbylé muže, totiž starce a sotva pubertě odrostlé kluky. A odpočítejte se, každý třetí vystoupí. Ta pak zastřelil. Existuje-li v tom městečku kronika, určitě v ní tahle příhoda chybí. Paní, co mi o tom povídala, už docela jistě nežije. A ten velitel se prý uchlastal.

 

V osmdesátých letech na Šumavě jsem se jednou na běžkách zastavila na jakési rozhlehlé planině. A náhle jsem se začala propadat. Skončila jsem ve sklepě někdejšího domu. Naštěstí dojeli další lyžaři a osvobodili mě. Planina byla kdysi vesnicí. Když zapomínat, tak zničit všechno viditelné. Ale sklepy zůstávají.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB