Srp a kladivo ne! Lebka se zkříženými hnáty ano?

 

hroby rudoarmějců Olšanské hřbitovy foto youtubeGorbačov měl vědět, že co je psáno, to je dáno. Respektive co je psáno, stejně neplatí.

 

 

 

 

Aktivista v TV zvěstuje, že Noční vlci znovu nepřijedou. Falešný prorok přepisuje dějiny? Aktivista Martin Uhlíř rádobymírovým projevem v TV u Martina Veselovského předvádí cynický pokus, jak ukrást realitu a démonizovat Rusko. Uhlíř zosobňuje diskreditaci (sovětského) Dne vítězství, kterému se snaží připsat alespoň jinou hodnotu, než která mu náleží. Kdyby Gorbačov dostal od Západu stvrzenku za rozpad SSSR a písemné reciproční garance za sovětské ústupky Washingtonu, byl by dnes svět zřejmě klidnější a historicky korektní.

 

 

Martinové Uhlířové manipulují veřejnost. Vyvolávají dojem, jako by SSSR žádnou úlohu ve druhé světové válce neměl. Skrz neurotický smích prosazují myšlenku, že bychom ozbrojené síly Třetí říše ze sebe setřásli i tak. Levou zadní. Ti Rusové vlastně slaví pomýlený Den vítězství. Navíc v chybném čase. Zas tu máme vyživovanou teorii o vlasovcích, se kterými se přitom doboví radní Prahy jasně odmítli bavit. Aby taky ne, když se vlasovci nechávali vidět prakticky v uniformách Wehrmachtu! Jak je to tedy s oním Dnem vítězství? Potažmo jakými inhalacemi plní své plicní vaky aktivista Martin Uhlíř? Tento článek se zaměří na první část otázky.

 

Uvidíme časem na dnešním náměstí Kinských v Praze alegorický pomník věnovaný vlasovcům? Bude mít atributy Reichu? Když jsem tuto otázku před časem položil řediteli Vojenského historického ústavu (VHÚ) – ptal jsem se v souvislosti s přemalováním sovětského tanku na růžovo (dnes i socha gen. Koněva dostala růžový nátěr, dříve onen historický tank i vysloužilé vozy pražského metra) – ředitel vyhýbavě odpověděl. Řekl, že na takový pomník vlasovcům ještě není čas. Ředitelova slova zde cituji tak, jak jsem je od pana magistra podplukovníka v roce 2017 slyšel. Historici se pokoušejí tvrdit, že Vlasov neměl s vojáky ROA jinou možnost než s Němci kolaborovat. Tím spíše není jasné, co z něj dělá hrdinu. Jinými slovy: zasloužil by památník terorista, který by propustil své vězně? Zasluhují úctu, vděk, vojáci Wehrmachtu (vlasovci), kteří „osvobodili“ Prahu od těch, jimž sloužili? S nimiž „museli“ kolaborovat?

 

 

Rudá armáda ztratila při osvobození Evropy tolik lidí, kolik je Pražanů

Při osvobozování Prahy padly ve městě desítky sovětských vojáků. V průběhu celé „Pražské operace (ofenzívy)“ jich nicméně padlo 11 265. Pro srovnání: pražský Karlín (část Prahy 8) čítá kolem 12 000 obyvatel. Představme si Prahu bez Karlína! Jsou to všechno snad malé počty? Leží na Olšanech v hrobech zbytečné oběti? Cizí vojáci, kteří padli na našem území, obětovali se pro mír zbytečně? Celkové ztráty (i s těmi neletálními, zdravotnickými) činily během „Pražské operace“ cca 49 348 sovětských vojáků. Znovu pro srovnání: zhruba padesátitisícová je populace pražských Stodůlek.

 

Při osvobozování Československa život položilo 139 918 vojáků Rudé armády. Znovu srovnání: je to o něco více lidí, než kolik představuje celá populace Prahy 4. Tolik představuje řádově 82 % obyvatel Plzně, tedy více jak 3/4 Plzeňanů. Tyto údaje se na různých serverech mohou lišit. Nezmění to však nic na faktu, že při osvobozování Evropy bylo zmařeno zhruba milión životů vojáků Rudé armády. V celé válce SSSR ztratil 8 668 400 vojáků RA (absolutní nenávratné ztráty vlivem všech okolností; z toho připadlo skoro 5,7 miliónů na etnické Rusy).

 

Na pozadí těchto údajů se aktivista Uhlíř divákům přihlouple uchechtává na DVTV. Asi by se moc nesmál mít tak na ruce vytetované číslo z koncentráku… Pokud měl Západ „v hlavě“ podobné vidění světa jako dnes: že za všechno můžou Rusové, Hitler byl protisovětský bojovník…, nelze se divit „protizápadní“ náladě 50. let v Československu. Nedivme se „naivní“ náladě lidí, kteří prošli válkou a koncentračními tábory, kteří na fotografiích viděli i chování Vatikánu vůči válečnému Berlínu. Tito lidé už téměř nejsou mezi námi, proto socha generála Koněva teprve dnes dostala růžový nátěr. Teprve dnes aktivista Uhlíř stanul v epicentru zájmu médií. Uhlířovo „vítězství nad motorkáři“ je poplivání všech těch mrtvých, díky nimž tu Uhlíř exceluje, díky nimž vůbec existuje. Hanba ti, Uhlíři!

 

 

Srp a kladivo ne! Umrlčí lebka se zkříženými hnáty*) možná ano

Z vyjádření kompetentních osob, viz výrok ředitele VHÚ, usuzuji, že vlasovci žádnými hrdiny být nemohli. Proč? Hrdinové totiž buď jsou hodni zcela zasloužené oslavy, nebo si „skoro hrdinové“ naše chvalořečení vůbec nezaslouží! Podplukovníkova věta „nepřišel správný čas“ je eufemistickým potvrzením mého předešlého úsudku. Je to vlastně jako s těhotenstvím: buď je prokázáno, nebo není naprosto co řešit. Ergo, tak trochu oslavovat vlasovce, tak trochu odsuzovat Adolfa Hitlera – je dlážděná cesta vedoucí do pekel.

 

Jak píše Dante Alighieri ve své Božské komedii: člověk bez jasně formulovaného názoru skončí v říši plamenů. Ovšem není názor jako názor. Esesáci nosívali na uniformách umrlčí lebku se zkříženými hnáty, viz SS na ruské frontě či esesáci provozující koncentráky. Těmto symbolům se chce klanět Martin Uhlíř, když zpochybňuje sovětský boj proti hnědému moru? Pokud to tak půjde dál, přestane brzy vadit i zpochybňování holokaustu. Snad se to tak nestane. Jak se říká, naděje umírá předposlední… Ruští motorkáři k nám přijeli v souvislosti s 9. květnem. Takto by se měli chápat.

 

 

Kdo chce psa bít, klacek si najde. Aneb když každý důvod Uhlířovi dobrý

Na našem území padlo 140 000 sovětských vojáků. V Polsku sovětských vojáků padlo 600 000. Co na tom, že sovětský tank původně vystavený na náměstí Kinských nebyl ten první autentický. Copak je obelisk „Díky, Ameriko!“ v Plzni něčím autentičtější? Použitý kámen byl dovezen z Francie (iDnes.cz, 12. května 2018). Jedná se tu přece o symboly odkazující na reálie doby. Ostudné je, že aby mohl být sovětský tank – symbol vítězství nad fašismem – nalakován na růžovo (nátěr se pravidelně za peníze daňových poplatníků obnovuje), musel být napřed zbaven statutu národní památky! Potrefená, případně korumpovaná, logika Martina Uhlíře je tak důsledkem výchovy růžovým nátěrem. Když to vidím, musím nesouhlasit s celoživotním krédem herečky Květy Fialové. Herečka svého času razila všeobecné heslo uplatňované zcela paušálně: „Čím hůře, tím lépe!“ Komicky už nepůsobí ani věta: „…dobře už bylo!“ Nyní v TV vládne uchechtávání aktivistů a poměrně „bezradný“ (?) Martin Veselovský, jenž takovéto lidi nejen trpí, ale i před kamerami zpovídá. Již podruhé žádám veřejnost, aby mě protlačila na post ředitele ČT. Vše bych zorganizoval z gruntu jinak a šel bych příkladem nejen DVTV.

 

 

Uchechtávání se v TV nemusí být příznakem neurózy, ale kamufláží pro zřetelné lhaní

Kdyby měl pravdu v TV popletený zubící se aktivista Uhlíř, museli bychom již dávno chodit s květinami k pomníku vlasovcům a rehabilitovat svastiku. Pokud se tak stane v budoucnu, bude asi běžným pozdravem v Praze hajlování. V tomto smyslu snad aby radši Noční vlci jezdili dál a aktivista Uhlíř pronášel svá moudra v soukromí. Jak se říká, škoda, že pravda nemá ruce…

 

Moderátor Veselovský se měl Uhlíře rovnou zeptat, zda je morální 73 roky od konce druhé světové vlky hrát si na rozumbradu. Uhlíř se rétorickému manévrování a neschopností odpovídat na přímé dotazy naučil buď od Romana Pekárka nebo od Giny Cheri Haspelová (šéfky CIA, která nedokázala před kamerou jasně říci, zda je morální mučit vězně; měla by si přečíst od Jacka Londona „Tuláka po hvězdách“, pozn.). Jak jsem již psal: v médiích může dnes mlžit zjevně každý. Kalit vodu může ať už Uhlíř či slovní ekvilibristka Haspelová. Zmíněným osobám by se měla denně předpisovat skladba „Čtyři a půl minuty ticha“**), již napsal Američan John Cage.

 

 

Jak je to s Dnem vítězství ve druhé světové válce

Akt o kapitulaci Německa byl podepsán dvakrát. Na velitelství spojeneckých armád ve francouzské Remeši, ve štábu armádního generála Dwighta Davida Eisenhowera, se 7. května 1945 odklepl první pokus.

 

Vrchní velitelé spojeneckých armád (mezi nimi představitel SSSR!) a německý zástupce podepsali dokument o bezpodmínečné kapitulaci Německa. Za Německo podepsal generálplukovník (Generaloberst) Alfred Jodl. Za anglo-americké spojence dokument stvrdili generálporučík Walter Bedell Smith, za SSSR generálmajor Ivan Susloparov. Bedell Smith se po válce stal vyslancem USA v Moskvě, pozn... Francie dokument ratifikovala v roli „svědka“, oním dohlížejícím zmocněncem bez zvláštní iniciativy byl francouzský brigádní generál Françoise Sevez. Je vůbec skoro zázrak, že zrovna Francie dostala v OSN poválečné právo veta…

 

 

Jakou roli hraje 8. a 9. květen na Západě a na Východě?

Novopečený dokument z Remeše měl nabýt platnosti 8. května, a to v čase kdy do středoevropské půlnoci (SEČ) mělo zbývat již jen 59 minut. Díky rozdílným časovým pásmům se v Moskvě tou dobou už hodinu a jednu minutu psal 9. květena 1945. I kdybychom brali v potaz první podepsání bezpodmínečné německé kapitulace (Remeš), nelze tvrdit, že by SSSR „něco zaspal“, oslavoval-li Den vítězství právě 9. května. Toto datum je dodnes dnem státního svátku i v Ruské federaci. Jak bylo vysvětleno, má to svou zcela průhlednou logiku.

 

Je třeba poznamenat, že SSSR si prostřednictvím Susloparova vymínil na jednáním v Remeši poznámku, že by mělo dojít k opakování aktu kapitulace, aby se tak stalo na území poraženého státu, aby se tak stalo v Německu. Tomuto sovětskému požadavku bylo vyhověno bez námitek, myšlenka byla dokonce podporována Eisenhowerem. Důležité: na východní frontě se Němci nechtěli vzdát vojákům SSSR ani před, ani po proběhnutí jednání v Remeši. Německá armáda stále kladla odpor. Němci porušovali literu dokumentu z Remeše.

 

 

Oficiální dokument bezpodmínečné kapitulace se vším všudy – podruhé „naostro“

Oficiální dokument, „druhá ratifikace“, o bezpodmínečné kapitulaci Německa byl ratifikován na předměstí Berlína v noci z 8. na 9. května. Dokument byl vyhotoven v němčině („Bedingungslose Kapitulation der Wehrmacht“), angličtině a ruštině, a to za přítomnosti všech zúčastněných stran. Akt podpisu se konal v tzv. „sovětské zóně“, přítomni tedy byli i anglo-američtí spojenci! Ceremoniál řídil maršál Žukov!

 

Tento dokument se prakticky neliší od remešské ratifikace. Je zde ovšem zdůrazněno, že ruské a anglické znění představují rovnocenné verze stejného dokumentu, dokumentu o německé bezpodmínečné kapitulaci. Aktu podpisu se účastnili i novináři. Kapitulace v Remeši byla předtím sepsána pouze v angličtině. Nový berlínský dokument podepsali jmenovitě: náměstek Vrchního velitele ozbrojených sil SSSR maršál Georgij Žukov, za Říši náčelník Vrchního velení Wehrmachtu polní maršál Wilhelm Keitel (Generalfeldmarschall), generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff (Luftwaffe) a admirál Hans-Georg von Friedeburg (Kriegsmarine). Za anglo-americké spojence podepsali dokument zástupce náčelníka velení spojeneckých expedičnícb sborů britský maršál Arthur William Tedder (RAF), v roli svědků dokument signovali gernerál Carl Andrew Spaatz (US Air Force) a francouzský generál Jean de Lattre de Tassigny. Ceremoniál se završil 8. května ve 22.43 berlínského času (SEČ). V Moskvě již bylo třiačtyřicet minut po půlnoci a na kalendáři 9. května. Rusové nemohou za to, že se Zeměkoule otáčí od západu k východu, že v Rusku sluníčko vstává dříve. Den vítězství, viděno remešskou či berlínskou optikou, v Rusku zkrátka připadá na 9. května. Protože Československo bylo po druhé světové válce solidární s SSSR, únorový převrat byl nenásilnou změnou vlády, ta nová se orientovala na Moskvu, tudíž i my jsme dlouhá léta slavívali konec války 9. května. Nyní jsme se rozhodli zpívat píseň západního chlebodárce, žádný div, že slavíme 8. května. Nic jiného v tom, Uhlíři, není.

 

 

Epilog

Chce se věřit, že zítřek nepatří dryáčnickým kvazi intelektuálům typu Martinů Uhlířů, kteří ať už vědomě či nevědomě přispívají k rehabilitaci nacismu. Doufám, že nepřijde éra, ve které se lidé podobného smýšlení – tentokráte již v uniformách – budou na nás psychopaticky zubit z obrazovek (DV)TV.

 

Ilustrační ukázka: protinacistický muzikál Cabaret (USA/1972): „Tomorrow belongs to me“

 

 

Třešinka na dortu:

Do mediální historie vstoupí i situací trochu vynucený výrok Jaroslava Foldyny, s nímž se na akci Nočních vlků dostal do konfliktu poštěkávající provokatér Uhlíř. Foldyna se v jednu chvíli nalepil tváří v tvář Uhlířovi a vypadalo to, že dojde na silovou konfrontaci. Foldyna později řekl, že „chtěl dát jazyk Uhlířovi, protože si myslel, že je Uhlíř gay…“ Přimlouval bych se, aby se aktivistovi radši zazpívalo. Vzpomínáte na Zitu Szeleczkou, maďarskou obdobu naší Lídy Baarové? Necháme v rádiu Uhlířovi zahrát následující hit. Kdyby ho tak na vlnách Vltavy ohlásila svou do krajnosti vyumělkovanou češtinou hlasatelka Renata Klusáková, nemělo by to chybu:

 

 

Poznámky:

*) Lebkou se zkříženými hnáty se tu myslí hlavně ideologie, které vojensky přísahal generál Andrej Vlasov a jeho vojáci ROA

 

**) Poněkud výstřední skladba Johna Cagea:

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 14 Květen 2018 07:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB