Ondráček a komunisté nechápou právo. Bít demonstranty nebyla služba spravedlnosti ani před rokem 1989

Share on Myspace

Ondráček Zdeněk rok 1989 foto youtubePředseda KSČM Vojtěch Filip prohlásil, že nevidí nic špatného na zásahu policejního pluku proti demonstrantům v roce 1989, protože „potřebujeme, aby se lidé cítili bezpečně a policie fungovala“. Stejně to vidí i komunistický poslanec Zdeněk Ondráček…

 

 

 

Ten po čtyřech dnech kvůli veřejným protestům sám rezignoval z čela komise pro kontrolu GIBS. Tvrdil, že zákon nikdy neporušil, i když kdysi demonstranty sám bil.

 

Tato tvrzení však vycházejí ze zcela nesprávného pochopení toho, co je právo. Právo je řádem, který má sloužit spravedlnosti. Pokud je pozitivní právo v rozporu se základními principy spravedlnosti, stává se zákonným bezprávím.

 

Komunisté Ondráček a Filip, i když se oba honosí titulem JUDr., se tedy mýlí, pokud prohlašují, že zásahy proti demonstrantům v roce 1989 byly v souladu s právem. Možná byly v souladu s bezprávnými zákony, ale ty se nikdy právem nestaly.

 

 

Kdy je zločin beztrestný?

Fyzické napadání občanů, kteří nenásilně vyjadřují své politické a občanské postoje, v rozporu se základními principy spravedlnosti bezpochyby je. Zákony, které to umožňují, jsou kodifikovaným bezprávím.

 

Těmto předpisům je nutno odepřít platnost jako právu, protože jsou v rozporu se základními principy spravedlnosti tak zjevně, že soud, který by je aplikoval, by nalézal neprávo místo práva.

 

Neprávo, které je otevřeně v rozporu se zásadami spravedlnosti, se nestane právem tím, že se používá anebo že stát jeho dodržování vynucuje. Zákony, které umožňovaly bití občanů vyjadřujících svůj názor, se tak nemohly nikdy stát platným právem.

 

Pokud bychom takové zákony za právo uznali, znamenalo by to, že totalitní diktaturu považujeme za právní stát a že se zločin může stát beztrestným, je-li prováděn hromadně, organizovaně, po delší dobu a pod ochranou organizace, která se zmocnila státu.

 

Na druhou stranu je zřejmé, že neplatnost bezprávných zákonů ohrožuje právní jistotu, která sama je rovněž součástí ideje spravedlnosti.

 

Z tohoto důvodu má při konfliktu mezi spravedlností a právní jistotou pozitivní právo přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné. Kromě případů, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne takové míry, že spravedlnost musí nad pozitivním právem získat převahu.

 

Tato míra je naplněna, pokud stát nemá snahu nastolovat spravedlnost a pokud jeho zákony vědomě popírají rovnost lidí jakožto základ spravedlnosti. V takovém případě zákony postrádají povahu práva.

 

 

Jistota občanů je přednější

Existují tedy situace, kdy má přirozené právo přednost před právem pozitivním. Tyto situace nastávají, pokud jsou pozitivní normy v rozporu se základními principy spravedlnosti, intenzita tohoto rozporu je evidentní a přesáhne určitou míru.

 

Přirozené právo je tak právem výjimečných státoprávních situací, kdežto pozitivní právo je právem normálního státoprávního stavu.

 

Přirozené právo může retroaktivně stanovit protiprávnost pozitivního práva, a to z důvodu ochrany základních hodnot demokracie a lidských práv.

 

K prolomení standardních právních principů jako je zákaz retroaktivity a právní jistoty dochází upřednostněním hodnot právního státu a morálky.

 

Není možné poskytovat právní jistotu těm, kteří porušují přirozená práva občanů, odkazem na dodržování bezprávných zákonů, protože tato právní jistota pachatelů by znamenala právní nejistotu občanů.

 

Pokud si tedy konkuruje právní jistota pachatele a právní jistota občanů, je třeba dát přednost právní občanské společnosti, což je v souladu s ideou právního státu.

 

Pozitivní právo je tedy nutno posuzovat hlediskem demokratické legitimity a dodržování lidských práv.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.